Kniha: Příliš hlučná samota
Autor: Bohumil Hrabal
Přidal(a): Therese
Bohumil Hrabal
1977 – samizdat
1980 – exil
žánr: novela
námět: vlastní zkušenost – sběrna starého papíru
místo: Praha – sběrna starého papíru, sklepení, hospody
doba: 70. léta 20. století – socialismus: zakázané knihy („nic nového“ – čistky při nástupu nacismu, konci nacismu, nástupu komunismu; Haňťovi to paradoxně vyhovuje, protože se dostává ke kvalitním knihám a může dělat svá „umělecká díla“)
myšlenka:
– smysl života
– vzdělání proti své vůli¨
– život o samotě
– život s knihami
– nakládání režimu se vzdělanými a vzdělaností
kompozice:
– de facto monolog
– dlouhá souvětí
– volné spojování vět
– vzpomínky, úvahy, vize …. = surrealismus
– asociace
– pocity člověka … = poetismus
8 částí
– začátek každé kapitoly uvozen stejně: „Třicet pět let lisuji starý papír.“
– lineární kompozice: jasný začátek a konec
– chronologická i retrospektivní (vzpomínky na lásku Mančinku, na život s cikánkou za války, na smrt matky a strýce)
– závěr: sen o sebevraždě a zničení Prahy (v 1. verzi knihy je sebevražda opravdová)
kontrasty/paradoxy:
ničení knih x zachraňování knih
balič starého papíru x „vzdělán proti své vůli“
krvavý papír z masny x celé soubory knih
dělnické prostředí x vysokoškoláci na dělnických pozicích
balíky starého papíru coby „umění“ (do středu každého balíku dává vzácnou knihu nebo reprodukci) x balíky starého papíru určené ke zničení
pivo (Haňťa) x mléko (brigáda socialistické práce)
ošuntělé šaty (Haňťa) x uniformy (brigáda socialistické práce)
v důchodu chce Haňťa pokračovat v práci – lisování x doma má jen krásné zachráněné knihy
postava:
Haňťa (balič starého papíru – 35 let dělá svou práci)
– samotářský, obětavý, hodný
– má i nemá rád svou práci (má spoustu krásných knih x jak je někdo může nechat zničit?)
– má rád pivo (- zjevuje se mu Ježíš nebo Lao-c´)
– obdivuje staré filosofy (Hegel, Nietzsche, Schopenhauer)
– miluje knihy (doma jich má cca 2 tuny)
– „vzdělán proti své vůli“
– má určitou mocenskou pozici (rozhoduje o tom, kterou knihu zachrání)
– chce stále zůstat sám sebou (X Jan Dítě z Obsluhoval jsem anglického krále)
– po ztrátě práce ztrácí smysl života
jazyk:
– obecná čeština
– obrazná pojmenování
– přímá řeč je tu bez grafického naznačení
obraz doby normalizace/socialismu:
– Haňťův nadřízený ve sběrně snad papír „nikdy neviděl“
– modernizace strojů (lisů) – odosobnění
– brigáda socialistické práce – mladí, dobře pracující (pracují nejlépe), vždy dobře upravení…
– ničení nevyhovujících knih: filosofické knihy, dětské knihy např. s náboženských podtextem (Kája Mařík)
– na dělnických pozicích vysokoškoláci, akademici – ti, co byli pro režim nevhodní, nevyhovující, nepřijatelní
ukázka
Tak jsem se opřen o zábradlí díval dolů na lidskou práci, viděl jsem, jak přišla do slunce učitelka a přivedla skupinu školních dětí, myslil jsem zkraje, že učitelka je tady na exkurzi, aby děti viděly, jak se starý papír presuje, ale viděl jsem, jak učitelka vzala knihu, vynutila si pozornost dětí a pak předvedla trhací proces tak, aby to děti pochopily, a děti ano, jedno za druhým braly knížku, a když stáhly obal a desky, vzaly do prstíků stránky a snažily se vytrhnout a roztrhnout knihu, ale kniha se bránila, nakonec ale síla dětských ruček byla větší, a tak se dětská čela vyjasnila a práce jim šla od ruky jako dělníkům a dělnicím, které přikývnutím děti povzbudily v práci… Tak nějak to tady v Bubnech bylo, jako když jsem byl na exkurzi v drůbežárně v Libuši, tak jako děti vytrhávaly vnitřnosti z knížek, tak mladé dělnice v Libuši vytrhávaly z kuřat zavěšených zaživa na pohybujícím se pásu zručnými pohyby játra a plíce a srdce a házely ty vnitřnosti do připravených loden, zatímco běžící pás odnášel trhavým pohybem kuřata k dalším operacím, a já jsem se na to díval a viděl jsem, jak všechna ta děvčata v Libuši jsou při práci veselá a plná legrace, zatímco na rampách v tisíci klecích jsou živá i polomrtvá kuřata, některá, která se dostala ze zadrátovaných klecí, sedí na sajtnách náklaďáků, některá kuřata zobají a nepřijde jim na mysl, aby ulétla od háčků pohybujícího se pásu, na které mladá děvčata za krček zavěšují kuřata, která po deseti jsou v klecích… Dívám se dolů na to, jak se děti učí roztrhávat knihy, vidím, jak už jim to jde tak, že si děti musely vysvléci trička a svetříky, ale vidím, jak několik knih se spiklo a bránilo se tak, že jeden chlapec a jedna holčička si vyvrátili prstíky, ukoptili si prsty na tvrdých deskách vzpurné knihy, ale dělnice vzaly nedokončené vzpurné knihy a jedním rycnutím vytrhly vnitřnosti a hodily zježené stránky na běžící pás, zatímco učitelka omotávala fáčem vyvrácený dětský prst. Nebesa nejsou humánní a já už toho mám dost. Otočil jsem se a sestoupil dolů, a když jsem vycházel, kdosi na mě zavolal…
Rozbor
– Haňťa se jde podívat na nový moderní lis
– Haňťovo očekávání: děti se jdou podívat na to, jak funguje lis na papír, ale
realita je jiná – děti se učí knihy ničit(!!!) Pro Haňťu je to šokující, proto „už toho má dost“
– jazykové prostředky: apoziopeze, dlouhá souvětí – tok myšlenek, asociace
