Kniha: Princ a chuďas
Autor: Mark Twain
Přidal(a): Saone7
Mark Twain
- vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens
- významný americký prozaik kritického realismu, novinář a satirik
- narodil 30. listopadu 1835 na Floridě a zemřel 21. dubna 1910 v Reddingu v Connecticutu
- V roce 1863 se poprvé objevil pseudonym Mark Twain, když pod tímto jménem zaplatil cestovní účet
- V roce 1864 v San Franciscu jako novinář
- cesta Evropou – Našinci na cestách
- 1870 se oženil s Olivií Langdon a přestěhoval se do Hartfordu
- 1890 ztratil většinu majetku po zkrachování nakladatelství
- Mezi jeho díla patří například Tom Sawyer, Osobní vzpomínky Jany z Arku, Život na Mississippi.
Kompozice: Chronologicky
Forma vypravěče: er forma
Vypravěč: vševědoucí. (Popisuje více dějů najednou. Střídá pohled na chuďase v zámku a korunního prince jako žebráka.)
Čas
Příběh se odehrává v šestnáctém století v Londýně. Celý děj se stane tak v deseti dnech. Mezi historické momenty v knize bezpochybně patří smrt tyrana Jindřicha VIII. Založil vlastní církev, rozváděl se s manželkami a uspořádal přes 70 000 poprav. Dále se zde vypravěč zmiňuje o Marii I., nevlastní sestře korunního prince Eduarda, která je později přezdívaná jako Krvavá Mary. Dozvídáme i o druhé sestře, Alžbětě I. Byla to velmi významná panovnice a zasloužila se například o rozvoj kultury v Anglii. Za její vlády žil W. Shakespeare. Ale nejdůležitější je pro děj knihy princ Eduard, který na trůn nastoupí v devíti letech a brzy zemře.
Prostředí
Děj se odehrává v různých koutech Londýna. Od zámku až po velmi chudinské a nebezpečné čtvrti. Pár důležitých momentů je i v lese a na panství Huga Hendona. Když si pak chlapci vymění role, zjišťujeme, jak vlastně vypadal Londýn pro bohatého, ale malého prince. Tom zjišťuje výhody a nevýhody královského života.
Postavy
Hlavní hrdinové knihy jsou dle mého názoru stejní. Snaží se být oba spravedliví. Jenže každý se nachází v jiné situaci. Tom, zvyklý na týrání, hlad, žebrání, zároveň žije ve svém vysněném světě, že je princ. A když se stane nešťastnou náhodou princem, bojí se, že někdo zjistí, že není princ. Pravý princ se neobjeví a Tom musí čelit královským povinnostem, které znal jen z knih.
Oba hrdiny, jsem měla ráda stejně, ale přece jenom mi k srdci přirostl více princ Edward. Princ se ocitá v chudém světě a ochutnává všemožné strasti a bolesti. Zažívá hlad, týrání, vyhrožování, zimu, nepohodlí, výsměch. Všude rozhlašuje, že je princ, ale jak se ví, nikdo mu nevěří a dělají z něj blázna. Netušil, jak to venku chodí. Bylo mi ho velmi líto, avšak někdy jsem si říkala, proč mu nedošlo, že mu to nikdo věřit nebude. Postupem času se princ začal měnit a neříkal všem všechno. Ale na to, že obou hrdinům bylo pouze devět let, jsem skoro celou knihu měla pocit, že jim je okolo patnácti. Způsobila to hlavně jejich mluva a určitě i trochu způsob přemýšlení. Tom Canty byl na své poměry vzdělaný díky páteru Ondřejovi, který ho potají učil číst, psát. Naučil ho i trochu latinsky. A díky knihám se stal z Toma malý snílek.
„Pročítal znova a znova knězovy staré knihy a páter mu musel jejich obsah vysvětlovat a rozvádět. Sny a četba přivodily postupem času jisté změny. Postavy jeho snů byly tak jemné, až Tom začal litovat, že jeho šat je odraný a on sám tak špinavý, a až zatoužil být čistší a lépe oblečený. Nicméně si stejně i nadále hrál v blátě a bahně a bavilo ho to stejně jako dříve; ale teď už se nešplouchal v Temži jen pro legraci s tím spojenou začal si libovat i v druhotné hodnotě tohoto počínání: poskytovalo to možnost umýt se a vyprat si šaty. Tomovi se vždycky skýtala nějaká podívaná kolem máje na Laciném trhu a na jarmarcích; a občas měl on a ostatek Londýna příležitost vidět vojenskou přehlídku, když některý slavný nešťastník byl dopravován jako vězeň do Toweru po souši nebo na lodi. Jednoho letního dne viděl, jak uprostřed Katova pole upalují na hranici chuděru Annu Askewovou a tři muže, a slyšel bývalého biskupa držet jim kázání, které Toma nezajímalo. Ano, když se to vezme kolem a kolem, Tomův život byl celkem pestrý a příjemný.
Postupem času vykonalo čtení a snění o životě princů na Toma tak silný vliv, že se maně začal chovat jako princ. K velikému úžasu a pobavení svých nejlepších kamarádů začal mluvit a vystupovat způsobem podivně obřadným a dvorným. Ale Tomův vliv mezi těmito mladými lidmi začal teď den ode dne růst; a zakrátko počali k němu vzhlížet jaksi zaraženě a uctivě jako k vyšší bytosti. Tolik toho zřejmě věděl! A uměl dělat a říkat tak úžasné věci! A kromě toho byl tak hlubokomyslný a tak moudrý! Hoši vyprávěli o Tomových výrocích a o Tomově vystupování svým starším sourozencům i rodičům; a za chvíli byl Tom Canty námětem i jejich hovorů a byl i v jejích očích tvorem nadobyčej nadaným a mimořádným. Načisto dospělí lidé chodili k Tomovi a předkládali mu záležitosti, s nimiž si nevěděli rady, a bylí často ohromeni důvtipem a moudrostí jeho řešení. Zkrátka – stal se hrdinou pro všechny, kdo ho znali, s výjimkou jeho rodiny. Doma v něm nic zvláštního neviděli. O něco později Tom tajně ustavil královský dvůr! On byl princem; jeho nejbližší kamarádi tvořili gardu, byli komořími, hofmistry, dvořany a dvorními dámami a královskou rodinou, každodenně byl „princ“ vítán okázalým ceremoniálem, který si Tom vypůjčil ze své romantické četby, vysoké státní záležitosti tohoto „království“ byly projednávány v panovníkově radě a „Jeho Výsost“ vydávala dnes a denně rozkazy svým „armádám“, „loďstvům“ a „místodržitelům“. Pak odcházíval v těch svých cárech vyžebrat několik troníků, sníst ubohou kůrku chleba a přetrpět obvyklé nadávky a bití; a potom se natáhl na svou hrst shnilé slámy a oděl se zase předivem snů o slávě a nádheře.“[1]
Princ se všude snažil najít spravedlnost. Nešlo mu to, jelikož se ocital v prostředí plném intrik a zlodějů. Zažil mnohem větší dobrodružství než Tom na zámku. Jeho přítelem a ochráncem se stal Miles Hendon, který ho několikrát zachránil před otcem Toma Cantyho, kluka, který mu v tu dobu seděl na trůně.
Miles Hendon byl nižším šlechticem. Jeho otec byl baron a vlastnil nějaké pozemky. Miles byl dobrotivý a staral se o prince. Choval se k němu jako ke králi, i když měl na sobě jen otrhané hadry. Chránil ho svým vlastním tělem před zbičováním na svém vlastním panství. Za jeho šlechetnost ho pak Edward obdaroval šlechtickým titulem a celý jeho rod mohl sedět u jídla ve společnosti krále anglického. Miles si ho velmi zamiloval.
„To je ten prašivý padouch, který tvrdil, že je jeho otcem. Ztratil jsem tě, ty můj ubohý šílený panáčku
– je to trpké pomyšlení – a já si tě tak zamiloval! Ne, u všech všudy, neztratil jsem tě, protože tě zase najdu, i kdybych měl obrátit naruby celé království. Ubohé dítě, tam nahoře je tvá snídaně – a moje -, ale já teď nemám hlad – tak ať si to krysy snědí – rychle, rychle! – rychlost musí být mým heslem!“ A když se kvapně proplétal hlučným davem na Mostě, opakoval si znova a znova – jako by ho myšlenka obzvlášť těšila: „Reptal, ale šel – drobeček milý, šel, protože si myslel, že ho volá Miles Hendon – jakživ by to kvůli nikomu jinému nebyl udělal, to vím načisto jistě!“ [2]
Úplným protikladem je otec Toma, John Canty. Je otcem tří dětí. Toma a Anduly a Běty. John nutí svého syna, aby chodil žebrat. Když nic nevyžebrá, dostane tvrdý výprask. Jakmile se dostane do města princ Edward, John ho polapí a nutí ho žebrat. Pak ho nutí i krást. Edward prozradí Cantyho při jedné z krádeží. A to Johna Cantyho donutí se přestěhovat a změnit jména. Všichni se ho báli. Byl skrz na skrz prohnilý. Když ho chce Edward, už jako král, potrestat, John Canty uteče pryč a nikdy už se neobjeví. „Ale otec a babička byli párek padouchů. Opíjeli se, kdykoliv mohli; a pak se prali, navzájem nebo s kýmkoliv, kdo se jim namanul do cesty; nadávali a klnuli pořád, ať byli opilí nebo střízliví; John Canty byl zloděj a jeho matka žebračka. Udělali z dětí žebráky, ale nedokázali udělat z nich zloděje.“ [3]
Děj
Příběh začíná narozením dvou chlapců ve stejný den. V chudinské části Londýna a na zámku. Když chlapcům je devět let, každý žije úplně jiný život. Tom Canty musí žebrat, aby nebyl zbit. Zároveň se tajně vzdělává u pátera Ondřeje. Čte knihy a sní o tom, že je princ. Za to princ Edward se učí královským povinnostem, učí se řecky, latinsky a dalším věcem.
Tom se dostane k zámku, kde ho uhodí voják. Princ to vidí a pozve ho do zámku. Tom je mu velmi zavázán a přeje si, aby aspoň jednou mohl mít stejné oblečení jako princ. Vymění si své šaty. Tom povídá o své rodině. Pak princ chce vynadat vojákovi. Ale jelikož princ je v chuďasových šatech, voják ho vyhodí ze zámku. Tak se princ dostává na „ulici“ a poznává život za stěnami na vlastní kůži.
Princ se dostává ke Kristovu kostelu pro sirotky. Tam se poprvé setkává s posměšky, když říká, že je princ a že chce za svým otcem na zámek. Avšak v těch jeho otrhaných šatech mu to nikdo nevěří. Směřuje k místu, kde by údajně měla bydlet rodina Toma. Narazí tam na Johna Cantyho. Ten ho zbije a další den se snaží utéct. Dozvídá se o smrti svého otce a začne o sobě prohlašovat, že je král Anglie. Potká Milese Hendona, který mu poskytne nocleh. Další den ale princ zmizel. A opět se dostal do spárů Johna Cantyho. Nutí ho krást. Princovi se opět podaří utéct. Mezitím ho Miles hledá. Princ se dostane do rodiny jedné paní, která mu dá najíst, avšak John Canty ho všude hledá, protože při jedné krádeži je prozradil a oni musí pryč z města. Z prince se stává poustevník. Dostane se do jedné chatrče uprostřed lesa. Přespí. Poustevník ho chce zabít. Miles a John ho hledají. Každý z jiného důvodu. Oba ho najdou, ale naštěstí Miles prince zachrání. Spolu jedou na panství Milesovi rodiny. Ta ho ale nepřivítá. Všichni ho zavrhnou a za lež musí do vězení, společně i s princem. Miles dostane výprask a nechá si zbít i za prince. Princ se stává svědkem několika křivých odsouzení. Chce se dostat na zámek a v den korunovace jede princ do Londýna, aby všechno napravil.
Chuďas se mezitím setkává s králem Jindřichem VIII. Ten řekne, že se jeho syn pomátl. Neuměl dobře latinsky, neznal královskou rodinu, rádce, lordy, tvrdil, že pochází z herberku U Kaldounu. Začal se teda vše učit, účastnil se hostin a žil královský život. Když umřel král, chuďas začal vládnout. Dal milost mnoha lidem. Vládne spravedlivě, ale myslí na pravého prince, který má být korunován na krále.
Tom se dostává do korunovační místnosti. Znenadání se tam objeví malý hoch v chudém oblečení. Pravý princ Edward. Tom je šťastný. Ale aby se Edward stal králem, musí to dokázat. Musí vědět, kde je pečeť, kterou dostává na starosti vždy korunovační princ. Nemůže si vzpomenout. Tom mu ale pomůže a tak se Edward stane králem Anglie. Milese povýší na vévodu a vrátí mu jeho pozemky zabrané neprávem mladším bratrem. Z Toma se stane výjimečná osoba. Nosí zvláštní šat na znamení, že svého času byl král. O jeho matku a sestry je dobře postaráno.
Bezpochyby největším zvratem knihy se stala výměna dvou chlapců. Princ se stal chuďasem a chuďas princem. „V mžiku sebral a uschoval předmět státní důležitosti, jenž ležel na jednom ze stolů, a už byl ze dveří a letěl jak vítr palácem a nádvořím v těch vlajících hadrech a cárech, červený ve tváři a s planoucíma očima. Jakmile doběhl k velké bráně, chopil se mříží a chtěl jimi lomcovat a volal: „Otevřít! Otevřte bránu!“ Voják, jenž předtím ztýral Toma, okamžitě poslechl; a když se princ, královským hněvem zpola zalknutý, bránou vyřítil, voják mu dal pohlavek, až to plesklo a až princ potácivě odletěl a padl na cestu. Voják řekl: „Tumáš, ty žebrácký spratku, za to, cos mi nadrobil u Jeho Výsosti!“ Dav řičel smíchy. Princ se vyškrábal z bláta a hněvivě vzkřikl na strážného: „Já jsem korunní princ, má osoba je posvátná a budeš
viset za to, žes na mne vztáhl ruku!“ Voják vzdal halapartnou poctu a řekl posměšně: „Zdravím Vaši milostivou Výsost.“ A potom zlostně: „Kliď se, ty potřeštěná chamradi!“ V tu chvíli chudáka malého prince obklopil dav a strkal ho po silnici směrem od paláce, vysmíval se mu a křičel: „Ustupte Jeho královské Výsosti! Uvolněte cestu pro korunního prince Anglie!“ [4]
Myslím, že kniha měla poukázat, jak se chovalo k malým dětem v chudinském Londýně, jak skoro nikdo nevěřil malým dětem. Lepší bylo je prohlásit za šílené. Také je zde popsáno, jak vypadal Londýn. Trochu je zde i popsána krutovláda Jindřicha VIII. a strach lidí z něho.
Závěr
Tato kniha je v mnoha zdrojích nebo názorech považována za dětskou. S tím ale nemůžu souhlasit. Hlavními postavami jsou devítileté děti, ale rozhodně se tak nechovají. Myslí jinak, mluví jinak.
Prince a chuďase jsem si vybrala proto, že to není depresivní a psychologický román. Při vybírání jsem měla spíše chuť na nějakou „oddechovku“. A to jsem se strefila. Kniha mě bavila. Zvlášť pasáže s dobrodružstvím prince. Hlavně proto, že princ se nedal předvídat. I jeho situace byla nepředvídatelná. Za to na zámku se toho moc nestalo.
Chvílemi se příběh ubíral i hodně drsnými cestami. Historické souvislosti mezi hrůzovládou Jindřicha VIII. a krutým Londýnem byli perfektně vystihnuty. Tudorovci v Anglii jsou rod, který mě blíže zajímá, a jsem ráda, že autor je použil. Rozhodně bych knihu doporučila těm, co nemají rádi dlouhé romány, nebo mají rádi historii. A na závěr moje nejoblíbenější pasáž, která se odehrává ve stodole jedné paní.
„Král byl nejen potěšen zjištěním, že záhadná bytost je pouhý přežvýkavec, ale byl potěšen i tím, že měl společníka; neboť se cítil tak osamělý a opuštěný, že uvítal i společnost a družbu tvora tak obyčejného. A od lidí, od vlastních bližních, se mu dostalo tolika ústrků a hrubého zacházení, že se mu skutečně ulevilo při pomyšlení, že je konečně pohromadě se stvořením, jež má alespoň něžné srdce a mírnou letoru, i když mu třeba chybějí kvality vznešenější. I rozhodl se, že pustí stavovské předsudky k vodě a že se s telátkem skamarádí. Když hladil jeho hladký, teplý hřbet – neboť zvíře leželo v bezprostřední blízkosti a v pohodlném dosahu -, napadlo králi, ţe by mohl tohoto telete využít i způsobem praktickým. Načež přitáhl houně a ustlal si je načisto u telátka; potom se přitiskl k jeho hřbetu a přetáhl pokrývku jak přes sebe, tak přes svého přítele, a za několik minut mu bylo tak teplo a milo jako v prachových peřinách královského paláce Westminsterského. Okamžitě se vyrojily příjemné myšlenky, život začal vypadat vábněji. Byl vysvobozen z pout poníženosti a zločinu; byl zbaven společnosti nízkých a surových vyvrhelů; bylo mu teplo, měl střechu nad hlavou; jedním slovem: byl šťastný . Noční vichřice sílila; pod každým z jejích nárazovitých náporů stará stodola zasténala a zadrnčela; potom síla vichřice chvílemi ochabovala a vítr skučel a vyl kolem rohů a vikýřů – ale to všechno byla hudba pro krále nyní, kdy byl v suchu a v pohodlíčku; ať si nečas řádí a zuří, ať si bouchá a lomcuje, ať sténá a naříká – králi to nevadilo, krále to pouze těšilo. Jenom se těsněji přitulil ke svému příteli a liboval si v teple a pohodě a tak se šťastně nořil a ponořil pod hladinu vědomí a klesl v tvrdý spánek beze snů, ale plný klidu a míru. Kdesi v dálce vyli psi, melancholická kravka si bučivě posteskla a vítr zuřil dál a vzteklé vlny deště se valily přes střechu; ale majestát Anglie spal klidně dál a klidně spalo i telátko, neboť to bylo stvoření ducha prostého, jež se nedalo snadno vyrušit vichřicí nebo uvést v rozpaky tím, že spí s králem.“ [5]
[1] TWAIN, Mark. Princ a chuďas. 1. vyd. Brno: BB art. 1999. 12-13 s.
[2] TWAIN, Mark. Princ a chuďas. 1. vyd. Brno: BB art. 1999. 84 s.
[3] TWAIN, Mark. Princ a chuďas. 1. vyd. Brno: BB art. 1999. 10 s.
[4] TWAIN, Mark. Princ a chuďas. 1. vyd. Brno: BB art. 1999. 21s.
[5] TWAIN, Mark. Princ a chuďas. 1. vyd. Brno: BB art. 1999. 129s.
