Kniha: Proměny
Autor: Publius Ovidus Naso
Přidal(a): Marťas
Ovidius je představitelem starověké literatury, konkrétně zlatého období římské literatury. Byl jedním z nejvýznamnějších autorů římské milostné lyriky.
Římská literatura je v období 3. století př.n.l až do 5. století n.l, kdy zanikla Západořímská říše (476). Je to latinsky psaná literatura, není tak rozmanitá a originální jako Řecká literatura, řimané zpočátku spíše sbírali a překládali hotová díla a přebírali témata od řecké literatury. Římská literatura se dělí do čtyř období:
- staré (archaické) období v římské literatuře – vznikají jen úřední, právnické a náboženské texty, později řecké překlady a vznik dramatu, inspirovaný Řeckem.
- zlaté (klasické) období v římské literatuře – méně čerpání z Řecka, náměty z aktuální situace v zemi (krize republiky, političtí vůdcové usilují o moc..). Začíná s působením Marka Tullia Cicerona roku 81 n.l. a končí smrtí císaře Augusta roku 14 n.l. Rozvíjí se řečnictví, satira a dějepisectví, také filozofická próza, lyrická a epická poezie.
- stříbrné období v římské literatuře – autoři většinou navazovali na klasická díla a napodobovali je. Rozvíjí se tragédie, dějepisectví a satiry.
- pozdní období v římské literatuře – literatura ovlivněna krizí, pozvolným úpadkem impéria a sílícím vliem křesťanství, navazuje na ni středověká křesťanská literatura.
Římský básník Publius Ovidius Naso pocházel ze zámožné rodiny, roku 8 n.l. byl z neznámých důvodů císařem Augustem poslán do vyhnanství na pobřeží Černého moře, které nesl velmi těžce. Do konce života usiloval o návrat do Říma, ale nebylo mu to umoženěno ani po císařově smrti.
Tvorba tohoto autora lze rozdělit do tří tvůrčích období. Prvním je erotické (díla Lásky, Umění milovat, Listy heroin, Jak léčit lásku…), druhým mytologické (Proměny, Kalendář) a třetím exilové (Žalozpěvy, Listy z Pontu).
Další díla:
Umění milovat – veršované dílo, tvořeno třemi knihami, první dvě radí mužům, jak získat ženy a jak si udržet jejich lásku. Třetí kniha radí to samé ženám. Zachycuje zde zvyky římské společnosti.
Listy heroin – fiktivní dopisy partnerek mýtických hrdinů adresované jejich milým
Žalozpěvy – zachycují Ovidiovo trápení z nuceného pobytu v cizí zemi. Obrací se k rodině, aby mu vymohli prominutí trestu a umožnili mu návrat do Říma.
Listy z Pontu – mají podobu dopisů, v nichž Ovidius vyjadřuje svou samotu a stesk po domově.
PROMĚNY
Obecně: Proměny = metamorfózy – čerpá z římské historie a mytologie, jsou tvořeny kratšími epickými básněmi. začínají bájemi o počátcích světa a stvoření člověka, potopou, následují mytologické příběhy bohů až k trojské válce. Dále pokračuje od počátků Říma, kde sleduje historickou linii až do své doby. Většinu příběhů spojuje motiv proměny člověka, například ve zvíře nebo rostlinu. Hlavním tématem, které prostupuje proměny i celé Ovidiovo dílo je mocná a inspirující láska. Zachytil zde 250 mytologicko-historických příběhů, které jsou řazeny chronologicky, tvořil je i ve vyhnanství.
Postavy: V díle se objevuje velké množství postav, ale žádný jednotící a charakteristický hrdi-na. Nejčastěji vystupují mytologické postavy řeckého či římského panteonu (společenstva Bohů) nebo mytologické postavy mimo něj (mýtičtí tvorové). Psychologie postav je mnohdy zjednodušována a omezena na základní projevy (láska, nenávist, touha, strach, atd.). Objevuje se pouze v líčení reakcí na vnější (často neovlivnitelné) události. Jednání postav je nejčastěji řízeno základními city: láskou, touhou či vůlí. Tyto emoce jako by je vyšinuly z běžného rámce bohy ovládaného a řízeného světa. Postavy pak podstupují neřízený, takřka “volný“ pád. Jednou z častých otázek, které postavy řeší, je rovnováha mezi racionalitou a emocemi. Citové jednání ovšem převládá, což následně vede k tragédiím (srov. Např. Médeia).
Děj a kompozice: Kniha je rozdělena do ne zcela samostatných 15 celků. Autor na tomto díle začal na počátku 1. stol. Příběhy nejsou sjednoceny ani hlavní postavou, ani jednotnou látkou. Jde o sbírku nejrůznějších témat, jejichž základní myšlenkou je proměna (ta však nemusí stát přímo v centru děje). Princip metamorfózy se doráží jak v mikrostruktuře – proměny zasahující jednotlivé hrdiny, tak v makrostruktuře – celý text sleduje jednu zásadní proměnu, a sice od počátečního chaosu přes stvoření řádu, až po dokonalé Augustinovo impérium, jehož oslavou byla tvorba doby Ovidiovy. Dílo je v jistém slova smyslu koncipováno jako historie lidstva, a to od počátků po tehdejší současnost. Jednotlivé tématické celky nebudují jasné hranice a vzájemně se prostupují.
Jazyk a styl: Toto dílo je psáno v daktylských hexametrech (časoměrný systém); styl se často mění – od jasného a srozumitelného vyprávění přes složitější výlkady až po rétorickou vznešenost a vybroušenost. Časté jsou básnické ozdoby (stylistické figury), jako např. metafory, metonymie, synekdochy, inverze, častá je také symbolika, ať už barvená, číselná, zoologická nebo jiná. Také se objevuje spoustu archaických výrazů nebo jejich tvarů. Ve stylově prostších částech převládá vyjádření podstatnými jmény, přídavnými jmény a sloves – děj tak získává spád. Autor využívá kontrastů, mísí veselé a žalostné věci. Místy se text podobá všední řeči, která následně přechází v knižní, učenou až umělou mluvu. Jeho básně obsahují nečekané obraty.
V podtextu bájí a mýtů je myšlenka o jednotě všeho živého, o prolínání světa lidského a zvířecího a o nekonečnosti života, který nabývá ve věčné proměně nových forem. Propojení reality a snů, magické zobrazení toho, že vše je v nekončícím pohybu, vše se mění a přitom trvá.
Příběhy:
Daidalos a Íkaros
Daidalos, který se ocitl ve vyhnanství na Krétě, toužil po rodné zemi. Vyrobil proto křídla z ptačích per, které spojil voskem. Varoval svého syna Íkara před nebezpečím vody a slunce, ale chlapec se nechal zlákat oslnivou září, kvůli které nalezl smrt v moři. Nešťastný Daidalos syna pohřbil na ostrově, který po něm na počest jeho památky pojmenoval.
Pyramos a Thisbé
Milenci Pyramos a Thisbé žili v Babylóně. Na jedné noční schůzce dívku vylekala lvice, dala se tedy na útěk, při němž jí sklouzl závoj. Pyramos ho nalezl celý od krve a v domnění, že je jeho láska mrtvá, spáchal sebevraždu. Když ho Thisbé spatřila, provedla totéž.
(tímto dílem byl inspirovaná Shakespear)
Filemón a Baucis
Zeus a Hermes hledali v lidské podobě přístřeší a manželé Filemón a Baucis jim ho nezištně poskytli. Za odměnu nebyli postiženi potopou a po smrti byli přeměněni na dva stromy, jejichž větve se proplétaly.
Pygmalion
Mladík se obával hříšného života, zejména se bál nedostatků ženské povahy, a proto se rozhodl žít sám jako panic. Ze sloní kosti si vyřezal krásnou sochu dívky a pocítil k ní lásku. Oblékal ji do drahých šatů, navlékal ji prsteny a řetězy, mluvil k ní a líbal ji. Když se slavil na Kypru svátek Venuše, bohyně vyslyšela Pygmalionovo přání, socha ožila a stala se jeho ženou.
Apollón a Dafné
Děj: Apollón se hádá s Amorem, protože se mu zdá, že by Amor neměl nosit luk, protože je to zbraň, a to se k lásce nehodí. Amor se na něj naštve a začne po něm střílet. Trefí ho, a tak se Apollón zamiluje do Dafné. Dafné trefí taky, ale jiným šípem, takže Apollóna nechce. Když už ji Apollón štve, tak poprosí otce, aby ji přeměnil na něco, co už Apollón nebude chtít. Přemění ji ve strom. Apollón ji ale miluje pořád, a tak si z toho stromu udělá věnec a dá si ho na hlavu.
Hl. myšlenka: Apollón naštval Amora, ten ho proklel láskou.
Hl. a vedl. postavy: Apollón, Amor, Dafné
Tantalos
Děj: Tantalos je mocný a bohatý král, který chodí jíst s bohy. Jednou ale začne pochybovat o jejich moci a bude chtít vyzkoušet, jestli opravdu vědí bohové všechno. Začne tedy u nich krást, a protože se zdá, že o tom nevědí, začne se jim smát. Protože si myslí, že mu nic nehrozí, tak zabije svého syna Pelopa a připraví z něho oběd, na který pozve bohy. Jedna bohyně jménem Demeter ho kus sní, ale ostatní bohové poznají, o co jde. Tantalos je tedy uvržen do podsvětí a Pelop je oživen.
Hl. myšlenka: Tantalos nevěří bohům vševědoucnost a dostane se do podsvětí
Hl. a vedl. postavy: Tantalos, Pelop, Zeus, Demeter
Faethon
Děj: Faethon je syn Helia, boha slunce. Když se tím chlubí, tak mu nikdo nevěří. Jde tedy za otcem a půjčí si jeho sluneční vůz. Faethon s ním však neumí jezdit a spálí Afriku. Od té doby jsou lidé v Africe černí. Helios za to Feathona zabije a je mu to líto.
Hl. myšlenka: Jak vznikli černoši.
Hl. a vedl. postavy: Helios, Faethon
PROMETHEUS
V dobách, kdy na zemi nebyli lidé, bloudil po světě potomek božského rodu Titanů – Prometheus. Vytvořil z bahna sochu člověka a Pallas Athéna jí oživila. Dlouho lidé nevěděli, jak užívat ducha, a tak se mezi ně vydal Prometheus a začal je všemu učit. Bohové z Olympu pozorovali všechno nedůvěřivě, hlavně Zeus. Vytýkal Prometheovi, že lidi nenaučil obětovat bohům. Prometheus opáčil, ať si přijde vybrat obětní jídlo. Zabil býka, maso ukryl do kůže a navrch dal žaludek. Na druhou hromadu položil kosti obalené v tuku. Tato hromada byla větší a zdála se lepší. Zeus sestoupil, věděl, že ho chce Prometheus oklamat, ale naschvál vybral hromadu s kostmi. Tak určil, co mají lidé obětovat.
Rozhodl se, že na oplátku vezme lidem oheň. Když Prometheus viděl lidské neštěstí, vplížil se do Diova paláce a v duté holi přinesl oheň zpět. Zeus na vše přišel a spolu s ostatními bohy stvořil přenádhernou dívku Pandoru a do rukou jí vložil zlatou skříňku. Poslal ji za Prometheovým bratrem Epitheem. Ten při pohledu na Pandoru zapomněl na bratrova varování ohledně božských darů a nechal krasavici, aby odklopila víko od skříňky. Vtom vylétly všechny zlé nemoci, bolesti, bída a strasti. I Pandora se polekala a rychle víko přiklopila. Dole ovšem zůstala většina naděje.
Promethea dal Zeus pomocí Hefaista přikovat v Kavkazu ke skále. Nesl svůj osud hrdě, a proto za ním vládce bohů každý den vysílal obřího orla, který mu trhal játra. Ta přes noc dorůstala a tak opeřenec hlady netrpěl.
Po staletích, která Prometheus prožil v mukách a osamění, ho spatřil Diův syn Herakles. Orla zabil a hrdinu osvobodil. Aby byl neustále upoután, musel nosit Prometheus železný prsten s kamenem z oné skály. Od té doby nosí lidé prsteny s kameny.
FAETHON
Malému Faethonovi kamarádi nevěřili, že jeho otec je bůh slunce – Helios. Vydal se tedy za ním a přál si řídit sluneční vůz. Nakonec mu to Helios dovolil, radil jen, aby nejezdil příliš vysoko (spálil by nebe) ani příliš nízko ( sežehl by zemi). Koně se Faethonovi vymkly a spálil mnoho země. V Africe lidem zčernala pleť, vznikly pouště. Zeus srazil Faethona do moře, pohřbily ho víly. Matka truchlila, sestry se proměnily v olše a jejich míza v jantar, Helios dodnes pláče, lidé těm slzám říkají rosa.
ORFEUS
V Thrákii žil slavný pěvec Orfeus. Hrával na lyru a každý ho s nadšením poslouchal. Na místa, kde hrál sestupovali po Mléčné dráze bohové. I Najády, vodní víly, vystupovaly z vod. S jednou se Orfeus oženil. Jedenkrát musel odejít z domu a Eurydika se vydala za vílami na louku. Cestou ji uštkl had a zemřela. Manžel s Eurydikou pohřbil všechny svoje radostné písně. Celý svět s ním plakal.
Po dlouhé době se rozhodl sestoupit do podsvětí za dušemi zemřelých, kde vládl Hádes a Persefona. Ty chtěl prosit, aby Eurydiku vrátili mezi živé. Zpěvem zklidnil trojhlavého psa Kerbera, který střežil bránu. Brzy přijel člun se starcem Charónem. Ten převážel mrtvé přes řeku Styx. Poznal, že Orfeus mezi ně nepatří, ale píseň ho rozplakala a vyhověl mu. Stejně obměkčil i bohy podsvětí. Hádes mu dovolil odvést Eurydiku pod podmínkou, že se Orfeus nesmí na ni ohlédnout, jinak ji už nespatří.
Šli známou stezkou, nechali se převézt. Kráčeli krajinou nesmírného ticha a Orfeus vůbec neslyšel Eurydičiny kroky . Bál se, že zabloudila, a ohlédl se. Zemřela mu podruhé … . Zoufale běžel zpět, ale Charón ho již nepřevezl. Uchýlil se do hor a zpíval.
Tehdy krajinou putovaly bakchantky, opilé a pološílené ctitelky boha vína. Podrážděně po Orfeovi vrhaly kameny, ale moc jeho zpěvu jim nedala zasáhnout. Bakchantky začaly křičet, přehlušily pěvce a zabily ho. Orfea oplakávala celá příroda. Jeho duše sestoupila ho podsvětí a konečně shledala milovanou ženu. Bůh Bakchus proměnil zločinné divošky ve stromy zmítající se v neustálém větru.
Tělo Orfea pohřbily Musy. Hlava, kterou bakchantky urvaly, plula s lyrou na vlnách řeky Hebru až k ostrovu Lesbos. Podnes řeky zpívají písně, co si zapamatovaly od mrtvého Orfea.
TANTALOS
Bohatý král Tantalos chodil k bohům na hostiny. Chtěl vyzkoušet jejich vševědoucnost, ukryl u sebe kradenou sošku,pak kradl božský nápoj i ambrózii a nosil je na zem, vysmíval se bohům a nakonec zabil svého syna Pelopa. Pozval bohy k sobě a předložil jim synovo maso. Demeter, bohyně rolnictví, snědla kousek, ale ostatní zděšeně odskočili. Tantalos poznal, že jsou vševědoucí a začal se klanět. Zeus ho však srazil do Tartaru, nejhlubšího podsvětí, kde ho trýzní krutá žízeň, hlad a smrtelná úzkost. Klotho Pelopa vzkřísila, kousek snědené lopatky nahradila slonovou kostí. Jeho potomci zde měli bílou skvrnu.
NIOBE
Niobe, šťastná královna Théb a Tantalova dcera, byla velice pyšná na své bohatství, na otcovu přízeň s bohy a ze všeho nejvíce na svých sedm urostlých synů a sedm krásných dcer.
Jednou všechny zbožné ženy chystaly oběti pro bohyni Leto a jejím dětem Apollónovi a Artemidě. Niobe vyšla do ulic a říkala ženám: „Zešílely jste? Obětujete bohům, které jste nikdy neviděly! Proč neobětujete mně?……Pokladů mám více než Leto i dětí mám víc. Ať se mi rovná štěstím některá bohyně. I kdyby mé štěstí ubylo, stále bych ho měla dost. …“
Leto vše viděla a řekla vše dětem. Ty se zahalily do mraku a snesly se k thébským hradbám, kde cvičilo sedm Niobiných synů. Apollón jednoho po druhém šípy zabil. Když se to dozvěděl král ( a otec ) probodl se mečem. Niobe ale vzkřikla: „Ukrutná Leto, jen se pas na mé bolesti a raduj se, že se svými sedmi syny pochovám i svůj život. Stejně mi zbývá víc než tobě. Ještě mám sedm krásných dcer!“ Jen to dořekla, zadrnčela tětiva luku a Artemis postupně všechny dcery zabila. I tu nejmladší, kterou se s prosbou snažila matka zachránit. Niobe celá zkameněla a vítr ji vryl do skály. Z jejích kamenných očí se neustále řinou dva prameny nevysychajících slz.
DAIDALOS A IKAROS
Velký řecký umělec Daidalos měl nadaného učně Tala. Když na Tala slyšel velkou chválu, začal mu závidět a káral ho. Jednou v noci učně srazil z hradeb, ale Athéna padajícího zachránila. Daidalos se bál a uprchl se synem Ikarem na Krétu. Tamnímu králi postavil bludiště pro obludu Minotaura.
Daidalos toužil po vlasti a ptákům záviděl svobodu. Pomocí vosku a peří vyrobil pro sebe i pro syna velká křídla. Uletěli spolu z Kréty, ale neposlušný Ikaros využil otcovu chvilkovou nepozornost a vzlétl výš ke slunci. Vosk zkapalněl a Ikaros spadl do moře.(tzv.Ikarův pád) Zdrcený otec nakonec odletěl na Sicílii, nikdy se s touto událostí nevyrovnal.
IASON A MÉDEA
Zemřel starý král a zanechal po sobě dva syny – staršího Aisona a mladšího Pelia. Lstivý a krutý Pelias zbavil Aisona trůnu a vyhnal ho z města. Na venkově se Aison bál, že mu bratr bude chtít zabít syna Iasona. Proto předstíral jeho smrt a poslal ho do hor k moudrému kentaurovi. Tam syn cvičil mrštnost, zápasení i moudrost.
Ve dvaceti letech se vydal za Peliem usilovat o trůn. Aison už nežil. Iason si cestou naklonil bohyni Heru a ztratil jeden střevíc. Když ho Pelias spatřil, vzpomněl si na věštbu o takovém muži s jedním střevícem, který mu má přinést záhubu. Slíbil mladíkovi trůn, pokud přinese z Kolchidy zlaté beraní rouno.
Iason s plavci Argonauty vyplul, cestou pomohl hladovějícímu králi Fineovi a ten všem poradil, jak proplout mezi Symplegadami, skálami, které se neustále srážejí k sobě. Než dopluli do Kolchidy našli ještě ztroskotalce, ti hrdiny od úmyslu odvést rouno velmi zrazovali. Po přistání na ostrově vyrazil Iason s čtyři muži za králem Aietem s prosbou o rouno. Spatřila je mladší králova dcera Médea. A ihned se do Iasona zamilovala.
Když se král dozvěděl, co od něho Řekové chtějí, nejprve se rozzlobil a poté jim dal úkol : zorat pole s ohnivými býky, vysít z dračích zubů bojovníky a porazit je. Médea se zděsila, pomohla Iásonovi kouzelnou mastí a ten jí vyznal lásku. Ráno vše zvládl, ale král byl přesvědčen, že mu pomáhala Médea. Dcera viděla jeho zlost a běžela za Iasonem. Pomohla mu z háje uloupit rouno pod příslibem, že ji odveze do Řecka a nikdy neopustí. Král rychle vyplul s pomocníky na moře a Iasonovu loď dostihl. Žádali, aby Iason vysadil Médeu na blízkém ostrově. Ta v zoufalství lstivě vylákala na ostrově bratra Absyrta, kterého Iason zabil. Putovali dál do Řecka, málem ztroskotali u Sirén.
Když se Pelias doslechl, že hrdinové mají rouno, zamkl brány. Kouzly se Médea dostala do paláce, v čarovném kotli nechala krále zemřít pomohla tak Iasonovi ke trůnu. Ten ale zapomněl na svůj slib a vyhledal jinou nevěstu. Médea zoufalá žalem mu nevěstu zahubila a k tomu i své dva syny, které s ním měla. Iason Médeu hledal, ale ta prchla s čarodějným spřežením a od té doby o ní nikdo neslyšel.
Jak vášnivě milovala, tak vášnivě nenáviděla.
SISYFOS
Lstivý král Sisyfos se nebál bohů, ani smrti. Postavil korintský hrad, bohu Asopovi prozradil, kde se skrývá Zeus a on mu za to daroval pramen.
Rozzlobený Zeus zabil Asopa a na Sisyfa poslal Smrt. Ten ale smrt spoutal. Vůbec nic neumíralo. Bůh války Áres Smrt zpět vysvobodil. Ta krále odvlekla do podsvětí. Sisyfos zakázal manželce jakékoliv pohřební oběti a v říši mrtvých předstíral nad touto skutečností zármutek. Persefone se slitovala a poslala ho na zem, aby manželce její povinnost připomněl. On na hradě vystrojil hostinu a veselil se. Smrt si ho odvlekla podruhé. Za trest v podsvětí musí valit do kopce mramorový kámen. Vždy, když ho konečně dotlačí, sjede kámen dolů. Jeho práce se stále obnovuje a utrpení nekončí.(tzv. sisyfovská práce)
ERÓS A PSYCHE
Nejmladší královská dcera Psyche byla ze všech žen nejkrásnější. Lidé o ní říkali, že je nová Afrodite. Přinášeli jí oběti a na opravdovou bohyni zapomínali. To si samozřejmě nedala Afrodite líbit a pověřila syna Eróta, aby Psyche zasáhl šípem lásky. Měla si vzít toho nejhoršího muže. Jakmile Erós Psyche spatřil, neuposlechl.
Obě starší královské dcery se vdaly a žily u svých manželů. Král byl smutný, že Psyche nikoho nemá a ptal se bohů, co s tím. Dostal radu, ať dceru oblékne jako do hrobu a zavede na skálu. Tam pro ni přijde ženich. Psyche ze skály zanesl Zefýr do nádherného údolí. V zázračném zámku ji přivítal tajemný hlas, připravil lázeň a vzácné pokrmy. V noci k ní přišel manžel a říkal, že nesmí spatřit jeho tvář. Slíbila, že se o to nebude pokoušet a že u něho zůstane.
Mezitím rodiče dostali strach a sestry se vypravily na onu skálu. Volaly Psyche a ta poručila Zefýrovi, aby je přinesl před zámek. Pak jim ukázala celou tu nádheru. Bledly závistí a chtěly vidět manžela.
Psyche jim nic neprozradila . Doma sestry rodičům lhaly a předstíraly, že Psyche nenašly. Za několik dní přišly znovu a vyzvídaly o manželovi. Psyche zapomněla, co jim vykládala minule a nová lež byla sestrám podezřelá. Přišly ještě jednou a namluvily jí, že ten muž je drak. Ať si připraví na noc lucernu i nůž a ať ho zabije. Vyděšená Psyche čekala,a jak usnul, posvítila na něj. Spatřila vedle sebe boha Eróta. V úžasu mu kápla olej z lampy na rameno.
Erós odletěl za matkou, dostal horečku. Marně ho Psyche hledala po lesích. Šla za sestrami a ty rychle běžely za Zefýrem, protože chtěly Psyche nahradit, ale zabily se.
Afroditiny pomocnice odvedly Psyche za bohyní. Ta uložila krásce úkoly : přebrat směs sedmi druhů zrn, vzít od divokých ovcí chomáč vlny, nabrat vodu z černého podsvětního pramene a od Persefone přinést mast na Erótovu spáleninu. Nakonec vše dobře dopadlo, Zeus se za Psyche přimluvil, učinil ji nesmrtelnou a konala se vytoužená svatba.
FILEMON A BAUCIS
V chatrné chaloupce na kraji vesnice plné boháčů, žili staří manželé. Když Zeus s poslem Hermem putovali v přestrojení po zemi, zastavili se v této vesničce na noc. Všude je vyhnali, pouze u starých a chudých manželů našli pohostinství. Stařeček Filemon bohům nosil ovoce a stařenka Baucis udělala svátečně večeři. Když Filemon naléval hostům víno, vůbec ze džbánku neubývalo. Tak Baucis bohy poznala. Společně s nimi vystoupili na úbočí hory a pozorovali se slzami v očích, jak Zeus zatopil bohaté statky a jejich chatrč proměnil v palác. Směli vyslovit jakékoliv přání. Chtěli zemřít společně, nevidět hrob druhého. A tak, když nadešel jejich čas, proměnili se ve stromy, které se neustále dotýkají svými haluzemi.
Pyramos a Thisbé
Milenci Pyramos a Thisbé žili v Babylóně. Na jedné noční schůzce dívku vylekala lvice, dala se tedy na útěk, při němž jí sklouzl závoj. Pyramos ho nalezl celý od krve a v domnění, že je jeho láska mrtvá, spáchal sebevraždu. Když ho Thisbé spatřila, provedla totéž. (inspirace pro Shakespeara)
Apollón a Dafné
Apollón ponižuje bůžka lásky Amora. říká, že Amor není hoden nosit luk a šípy. Protože je jen chlapec a taková zbraň není určená k tomu, aby zažehla lásku mezi lidmi, ale její správné využití je k lovení zvěře a zabíjení nepřátel. Takže je určen pro bojovníky jako je Apollón.
To Amora rozzlobí, a rozhodne se Apollónovi pomstít. Zasáhne ho šípem, který budí lásku. A Apollón se zamiluje do víly Dafné. Ale Amor zasáhne Dafné šípem, který lásku zahání. Takže Dafné Apollónovu lásku neopětuje.
Jednou Apollón zahlédne Dafné v lese, ale ona před ním utíká. On ji pronásleduje. Dafné celá vysílená doběhne za svým otcem a prosí ho o pomoc. Ví, že když zůstane krásnou vílou, tak ji bude Apollón milovat. ale to ona nechce, tak prosí svého otce, aby ji zbavil krásy. Tak ji promění ve strom. Když ji uvidí Apollón, stejně ji miluje. Když nemůže být jehon ženou, tak bude alespoň jeho stromem. Nazve ho vavřín a prohlásí, že bude vždy s ním a bude zdobit vlasy všem velkým římským vůdcům.
Za zmínku stojí i rozličná technika spojování mnoha drobných básní do jednolitého celku vystupujícího jako rozsáhlá epická báseň, zároveň je to však seskupení drobných helénistických epických medailónků (epillyemů).
Jazyk a kompozice
Tato časová posloupnost je dalším jednotícím faktorem a i čas je představen jako neustálá proměna.
