Kniha: Quo vadis?
Autor: Henryk Sienkiewicz
Přidal(a): arkansas99
Quo vadis (1896)
Žánr: román
Prostředí: Řím
Čas: 64 – 65 n.l.
Kompozice: prolínání chronologie a retrospektivity, er-forma
Postavy:
Gaius Petronius – Neronův arbiter elegantiarum neboli soudce ve věcech vkusu, Nero na něj dá = Petronius jim může zčásti manipulovat, člověk vzdělaný a sečtělý, znalec poezie, proslulý estét, hbitý rétor, milovník života, krásných žen a věcí s estetickou hodnotou ( krásných věcí ), necitelný k věcem, které nemají estetickou hodnotu a lhostejný k osudům a utrpení lidí, o které nemá přímý zájem, neprojevuje se na něm tlak a úpadkové rysy okolí, v jádru řádným Římanem, soutěží s Tigellinem o Nerovu přízeň; zůstává chladný ke křesťanství
Marcus Vinicius – Petroniův synovec, pohledný, mladý, hrdý voják, zpyšněl ze svých zásluh a slávy, změní se z marnivého bezbožného Říma na oddaného sluhu Kristova; zamiluje se do Lygie; pochopí, že se svým prozatímním hrubým chováním jí nezíská a to především ne jako svojí milenku; začne ji chápat, věřit v Boha a spoléhat na jeho milosrdenství
Lygie/Kallina– krásná mladá velice pokorná křesťanka, jemná, cudná, hodná, opatrná, líbezná a striktně věřící, dcera lygského barbarského krále germánského národa, v Římě rukojmím, žila u Aulů, už od narození ji ochraňuje její věrný přítel silák Ursus, který nedovolí nikomu, ublížit jí
Nero – šílený císař; jednoduchá osobnost; je lidu komediantem; záleží mu na jeho pověsti; nikomu nedovolí zesměšnit ho; spoléhá se na Petronia jako arbitra; nudou zvrácený smysl pro zábavu; má rád římské pitky a zábavu, kterou to obnáší; myslí si, že ho lid miluje a jeho umělecké vlohy dokážou zastavit hněv samotných bohů, nebo přicházející Galy zničit Řím; „zrůda na trůně“ ; zavraždil svou matku manželku i bratra; běda těm, kteří ho neobdivují a nebo nesouhlasí s jeho názory; „Měděnobradý“
Chilón Chilonides – nadprůměrně inteligentní Řek s pokřiveným charakterem, zlý intrikán, strůjce všech katastrof, zaprodá křesťany za peníze, jeho chování autorem obhajováno – snaží se pomstít křivdy, které na něm páchají bezohlední a bezcitní patricijové, nakonec nalezl pravdu života v Kristově učení
Petronius + Chilón + Nero reprezentují úpadek Říma
Děj:
Petroniův pohled je první, který s ním můžeme sdílet. Probouzí se z jedné z mnoha hostin u Nerona. Z Malé Asie se vrací jeho synovec Vinicius. Ten už nějakou dobu setrvává v Římě. Ve společné lázni projednávají nejnovější zprávy, také ze života vyšších Římanů. Tam se seznamuje s Petroniovou nádhernou a nejvěrnější otrokyní Euniké. Vinicius neshledává krásu v umění jako Petronius a nebojí se na to otevřeně odpovědět, na Petroniovy otázky odpovídá upřímně. Stejně upřímně popisuje krásu a líbeznost mladé schovanky rodiny Aulů. Lygie s matkou a střídmým služebnictvem byla rukojmím z doby války s Germánskými barbarskými národy. Před Petroniem obdivuje její nesmírnou krásu a jeho touhu po ní. Jenže Lygie není otrokyní, aby si ji Vinicius mohl koupit a nárokovat. Především ne, když si ji Aulus Plautius a manželkou Pomponií Graecinou zamilovali. Petronius Viniciovi slíbí, že s Aulem promluví a přimluví se. Ještě ten den se k Aulům vydají. Na cestě si povídají opět o Lygii, jejím plaché chování před Viniciem. Když Vinicius popíše její rytinu v písku, rybu, ani jeden neví,co to znamená. Cestou je doprovází pohledy a obdivná slova římského lidu. Petronius není jako jeden z mála augustiánů a patricijů lidem nenáviděn, ale v jejich přízni. Čím blíže jsou u Aulů, tím více jejich slova kritizují rodinu. Nechápou jejich benevolentní chování k otrokům, téma u večeře a ne tak okázale působící vilu. Jsou ovšem ihned přijati jak Plautiem, tak i Pomponií. Lygiinou krásou se Petronius unešen ještě více než Vinicius. Viniciova touha po Lygii po návštěvě ještě vzrostla. Petronius se setká s caesarem a získá Lygii pro Vinicia. Lygie je po srdceryvném rozloučení odebrána od Aulů věrnými vojáky caesara. Do caesarova domu ji doprovází její věrný ochránce Ursus a další otroci Aulů. Plautus i Pomponie věří, že za tento čin může Petronius, nebo Vinicius, jelikož si každý z nich uvědomuje její ochromující krásu. Plautovo snažení je však již od začátku marné, přestože i Neronovi rádce žádal o pomoc. Vinius je zprvu Petroniovým činem zmaten a otřesen. Nakonec ho Petronius ujistí, že Lygii brzo uvidí a brzo se stane jeho milenkou. Lygie je Akté, bývalou Neronovou milenkou, připravována na večerní hostinu. Jediné osoby, ke kterým se tam může uchýlit je Vinicius a Petronius. Hostina postupuje a patriciové jsou v náladě. Něžná Lygie je znechucená zhýralostí společnosti. Vinicius svou náladu neovládne a snaží se Lygii políbit a dál ji svést. V této chvíli zároveň Petronius obratně odklání zrak caesara od mladé krásky. Krátkozraký se dívá přes smaragd a nakonec je i on sám přesvědčen, že je absolutně nevhodná i jen pro jeho oko. Nero je Petroniem přesvědčen, že má na hostině vystoupit. Jako Neronův věrný arbiter elegantiarum neměl pro báseň slov. Nakonec se Lygie dozvídá, že to na Petroniův popud byla odebrána od Aulů. Z hostiny utíká v rukách jejího silného Ursa zklamaná Viniciem i římským dvorem v slzách. U Akté Lygie soucit nenalezne. Akté nechápe, proč Lygie dává šanc život svůj i ostatních kvůli postu milenky mladého krásného vojevůdce. Lygie s Ursem naplánují Lygiin útěk od Vinicia. Ten se uskuteční s pomocí křesťanů při převozu do jeho vily. Ještě dříve toho dne se Lygie s Akté vydají na procházku do caesarovy zahrady, kdy potkají Augustu, Neronovu manželku, s malou dcerou v náručí. Při pohledu na Lygii postihne Augustu žárlivost. Ta se projeví při smrti Augustini a Neronovy dcery, přičemž je Lygie obviněna, že dítě uhranula. Nakonec Lygie opouští palác s ochranou Viniciových otroků. Uprostřed cesty je Lygie Ursem a křesťany zachráněna. Než se Vinicius dozvěděl zprávu o Lygiině zmizení, netrpělivě ji s Petroniem očekával. Když se dozví, že Lygie zmizela a několik otroků bylo zabito, tak ty co přežili ztrestal důtkami a starého věrného otroka Gula zabil. Vinicius Lygii marně i sám v Římě hledá. Zjišťuje, že Akté o jejím útěku věděla a otevřeně Viniciovi říká, že Lygie nechtěla být jeho souložnicí. Marka přepadne vztek a hned přemýšlí, jak Lygii ztrestá, až ji najde. Avšak Akté si děvče sama zamilovala a připomene Viniciovi, že i Lygie milovala jeho. Ten tomu nechce věřit. Začne litovat způsobu, jakým ji pro sebe chtěl získat. Malá Augusta tedy onemocněla. Zástupy lidu stojí před caesarovým domem a přejí tomu dítěti rychlé uzdravení. Jinak nemůžou jednat ani Neronovi blízcí rádci. Vědí, že jejich život záleží jen na caesarovi, který je může i jen kvůli špatnému slovu nechat zabít. Vinicius Petroniovo rozptýlení v podobě krásné otrokyně odmítá a snaží se zjistit, kdo mohl Lygii s Ursem při jejím únosu pomoci. Jaké vyznavače má jediný všemohoucí Bůh Pompone Graeciny? Každý den se Vinicius setkává s Petroniem. Od Euniké se dozvěděli o člověku, který by mohl vědět, kde najít Lygii. Další den tedy přijde Chilón Chilonides, prohlašujíc se za chudého filozofa. Dostane velice štědře zaplaceno za Lygiino hledání. Neron je přesvědčen Petroniem, že se má vydat na cestu do Antia a Řecka, zbavit se žalu po mrtvé dcerce. Petronius opět vyhrál nad Tigellinem ve hře o caesarovu přízeň a zajistil bezpečí Lygii, Viniciovi i Aulům. Vinicia opět navštíví Chilón se znepokojivou zprávou. Ryba je křesťanský symbol, Lygie, Pompone Graecina a Ursus jsou křesťané. Jediné řeči, které v Římě panovaly o křesťanech (vraždění dětí, oddávání se prostopášnostem, otravování studní s vodou,…) byly velice proti jejich vlastnímu učení, o kterém ale nezasvěcení nevěděli nic. Chilón opět žádá peníze od Vinicia peníze za své služby. Sám se už teď prohlašuje horlivým křesťanem. Je velice přesvědčivý v tom, co říká. Petronius sice odjíždí na cesty s caesarem, avšak o novinkách spravuje Vinicia v dlouhých dopisech, který stejnou měrou odpovídá. Caesar cestuje s velkou slávou a noblesou, ale ještě větším služebnictvem čítající tisíce. Vinicius stále marně pátrá po Lygii. Jeho láska k ní roste až přesahuje zoufalství. Stal se z něho krutý pán a Chilónem se nechal vydírat, protože mu nic jiného nezbylo. V Římě se má nacházet křesťanský lékař Glaukos, o kterém však řekne Chilón mnoho lží, protože mu zabil rodina a následně Glauka samotného vydal na smrt. Chce, aby ho Vinicius nechal zabít, protože ho prý chce křesťan zavraždit. Chilón dostane peníze na vraždu lékaře. Ví, že Glauka musí zabít někdo silný. Zeptá se křesťanů a ti ukáží na nejsilnějšího muže, jakého kdy Chilón viděl. Naštěstí či naneštěstí to je Ursus, kterého pozná, ale muž se představí jako Urban. Chilón ví, jaké jsou křesťanské zásady, takže opět o Glaukovi lže. Ursus vyhoví starcově žádosti, ale nakonec lékaře pozná jako řádného křesťana a nezabije ho. Avšak Chilón odchází spokojen. Petronius dává Viniciovi rady korespondencí.Chilón zatím obeznamuje Vinicia s Lygiinou situací, jejím dočasným bydlištěm.Vinicius si pro ní chce jít a bere Chilóna s sebou. Řídí se také Petroniovo radou a vezme také atleta Krotóna. Chilón avšak za svou informaci chce peníze a ty dostane. Všichni tři se zahalí do žebráckého hávu a připojí se k davu křesťanů táhnoucí se pryč z Říma. Před kryptou davy věřících zpívají. Zanedlouho vystoupí prostý stařec, apoštol Petr, první Kristův učedník. Vinicius poprvé poslouchá skutečné kázání, jemuž ne a ne rozumět. Při konci konečně spatří Lygii. Vinicius má oči jen pro mladou křesťanku. Ztrácí zájem o okolní svět a věnuje se jen ji. Když se dav rozchází, trojice pečlivě sleduje Ursovu mohutnou postavu. Při cestě Marcus rozmýšlí nad kázání, křesťany a spojitost s Lygií. V hlavě má zmatek. Pochopí, že z Lygii viděl jen její skořápku a ona by se za žádných okolností nevzdala svých křesťanských pravd pro něj. Čím blíže jsou u Lygiina obydlí, tím rychleji ztrácí Chilón kuráž a chce se od svého pána odpoutat. Vinicius ho však nenechá jít, je si příliš jist Krotonovou nepřemožitelností. Běží do domku pro Lygii. Před vchodem do města mu je vyrvána Ursem a Vinicius si je jist, že zemře. Lygii však Ursa povelem zastavuje. Scénu sleduje Chilón z povzdálí a nakonec utíká, když vidí, že Ursus Krotónovo tělo vhází do řeky.
Vinicius se bolestivě probouzí v domě křesťanů v přítomnosti doktora Glauka, Lygie, Crispa,…Oni všichni se o něj starají. Postará se, aby nikdo z nich nebyl obviněn z Krotónovi smrti a nechá si povolat Chilóna, pro kterého půjde Ursus. Vidí i v jaké chudobě teď Lygie žije a odmítá se jí nadále zmocňovat násilím. Přijde Chilón a zapřísahá Viniciovi, že Krotón se snažil Viniciovi ublížit a ten se mu bránil. Chilóna ale pozná lékař Glaukos, avšak k Chilónově podivu a na radu apoštola mu odpustil. Denodenně se Vinicius léčí v domě opečováván křesťany. Poznává spojitost mezi Petrem a Kristem a s jakým poselstvím se Petr v Římě. Proč se Lygie ocitla v Římě. Jak Ursus lituje spáchaných vražd. Jak Lygie u něj bděla celé noci na úkor vlastního spánku. Jak křesťany naplňuje láska ke Kristu tak, že nikdy nemohou být nešťastní. Když se Vinicius Lygii zpovídá ze svých minulých špatných činů a navrhujíc nové řešení, aby byla zase šťastná, tak nakonec Lygie ani jeho lásku neodmítne. Vinicius je trpělivost sama a Lygií prostupuje stále cituplnější cit k mladému tribunovi. Vidí jak se zmítá mezi starým a tím novým. Nevěděla jestli doufat, že i Vinicius by mohl být křesťanem. Crispus vidí v Lygii zklamání, když se tak otevřela lásce. Pavel a Petr ji ovšem brání dle Kristova přání. Dalším dopisem, který Vinicius pošle Petroniovo bychom mohli Vinicia pokládat za hotového křesťana. V Petroniovo to vzbudí zvědavost. Lygie odejde a Vinicius se už zdráv vrací do své vily a úplně jiným chováním. Když se setká s Petroniem, popisuje mu svůj neklid. Nechce jinou ženu, nechce cestovat a chce i nechce přijmout Kristovo učení. Jednou se oba opět vyskytnou v Neronově společnosti, kde Vinicius zachrání caesara před pádem, čímž se zaslouží jeho vděk. Caesar se společností včetně Vinicia a svého arbitera elegantiarum vydá do ciziny. V caesarově společnosti je Tigellinus nepostradatelnější než kdy jindy. Na této cestě se ho snaží svést caeasarova manželka Augusta, té se to nepovede a slibuje Viniciovi pomstu. Na chvíli se vracejí do Říma. Před další cestou chce Vinicius navštívit Lygii. Nenadále do jeho vily dorazí Chilón, který ví Lygiino místo bydliště, ale opět chce peníze. Vinicia při myšlenkách na Lygii vyvanou na mysl špatné skutky. Rozzlobí se a dá Chilóna zmrskat. Ten však omdlí a mladý tribun odpustí od trestu. Dá mu i najíst. Za to však chce slib, že nikdy už nevzpomene na místo, kdy se křesťané ukrývají. Jenže Chilón je nenávistný a hned svůj slib odvolává. Vinicius pokorně navštíví Petra a Pavla, jakožto Lygiinu matku a otce, s žádostí o Lygiinu ruku. Horečně vysvětluje starcům svůj cit k Lygii a slibuje, že se sám stane křesťanem, pokud jim požehnají. Petr nadšený z další ovečky, kterou může pást, svolí. Konečně mladému páru nestojí nic v cestě. Lygie se přiznává, že Marka milovala už v Aulově vile. Při dalším shledání s Petroniem se od něj dozvídá, že caesar ochraptěl a proklíná Řím i jeho podnebí, nejradši ho zapálit. A Vinicius se mu svěřuje se svým zasnoubením a tím, že ho Pavel z Tarsu bude vzdělávat v učení Kristově. Na důkaz radosti propustí některé své otroky a jiným přilepší. Přiznává, že křesťané se vyskytují všude i v caesarově vile. Nakonec oba i s Pavlem s Tarsu odjíždí s caesarem do Antia. Na cestu je přijde vyprovodit i Lygie s Ursem a Petrem. Ještě předtím, než Vinicius přijede z Antia do Říma za Lygií bez povolení císaře, píše jí Vinicius dopisy. Už přiznává, že po hodinách s Pavlem je už křesťanem jen se chce nechat pokřtít Petrem v Římě. I Petronius naslouchal Pavlova učení, avšak vždy měl odpověď na Pavlovu otázku. Vinicius se nakonec vrací zpět do Antia. U Neronova stolu se téma zvrhne v zapálené město Tróju, kde i sám Petronius říká, že tohoto činu nelituje. Tigellinus ihned nabízí caesarovi, že nechá vypálit Antium. Petronius je jistý, že jeho vliv na caesara jen roste. Vyřídí tedy Viniciův sňatek u caesara, který mu ho přikáže ihned vykonat. Tato radost netrvá vůbec dlouho, protože do Antia dorazil posel se zprávou o požáru v Římě. Vinicius neváhá a bez prodlení se vydává do Říma. Mění koně jak jen je to možné. V zakouřených ulicích Říma se snaží najít Lygii, marně. Cestou sleduje tisíce lidí snažící se utéct. Chátra plení domy. Gladiátoři zabíjející každého.
Město hořelo jako hranice ještě několik dní. Vinicius vyčerpáním a kouřem omdlel a probouzí se v chudém obydlí. Už byl ujištěn, že mnoho křesťanů se zachránilo. Je rozhodnutý Lygii pořád hledat. Na cestě k překvapení najde i Chilóna. Slibuje mu domy za jeho pomoc při hledání. Nakonec nachází Petra ukrytého v podzemí s mnoha křesťany slibujíc mu pomoc. Zatím se caesara i se svým doprovodem dostali až k Římu obdivujíc jeho velkolepost. Petronius se nakonec ujme toho, že zklidní dav lidu bez domova, jídla, vody. Jemu, jako jednomu z mála oblíbených patricijů se to podaří. Uchlácholí dav sliby o opětovném vystavění Říma, přídělech jídla a potrestání viníků. Stejně jen pravdivě přesvědčí své ovečky ke klidu Petr. A dovede Vinicia ke zdravé Lygii. Marně se je snaží přesvědčit k odchodu. Ve chvíli absolutního zbožňování a lásky ho Petr pokřtil. Zatím se lid usídlil v zahradách a dostával od caesara zdarma víno i jídlo. Pořád se však snaží najít viníky, kteří je připravili o domov. Vysoce postavení tribunové, rádci a patricijové kolem Nerona se snaží najít řešení tedy spíše obětního beránka. Tigellinus, Vitelius , či má caesar odjet a vrátit se s armádou dost velkou na jeho obranu? Nikdo tento čin nechce vzít na sebe, tak tedy naleznou někoho, kdo se nemůže bránit. Křesťany. Petronius i přes své snažení prohrál. Chilón se objevuje před Neronem díky Tigellinovi. Chilón sprostě zaprodal křesťany caesarovi za bohatství. Opět lhal, lhal a lhal o jejich pravdách, slibech a zvycích. Nehledě na sliby, které dal, nehledě na nevinné, kteří budou trpět. Petronius informuje Vinicia o svém neúspěchu. Ten musí Lygii najít dříve než římští pretoriáni. Petroniovo je po nich také předáno pozvání na hostinu, kde se ukáže jak Petronius upadl ve společnosti caesara. Ten ho ignoruje jen do té doby, než chce slyšet názor svého arbitera elegantiarum na svou novou báseň. Petronius se jen bojí o osud Svého synovce a jeho snoubenky. Římem se roznesly pomluvy o křesťanech a jejich zapálení Říma a lid si žádá odplatu. Tou jsou hry pořádané krutým Tigellinem. Staví se cirk Colosseum, přiváží se exotické šelmy a zavírají se křesťany do vězení, kde pro ně nikdy nebude dost míst. Vinicius nezachránil Lygii před pretoriány. Petronius se mu svěří se svou nemilostí u caesara. Oboum jim je jasné, že ji musí zachránit co nejdříve. Nevěděli ale, že Chilón se před Neronem zmiňoval o Lygii, Viniciovi a Petroniovo jako křesťanech. Lygii hlídá Ursus s má díky Viniciovi i vlastní pokoj. Ani Petroniovi se nedaří zvyklat žádného augustiniána k pomoci. Každou chvíli zničené příbuzné utěšuje apoštol Petr a i Vinicius se přidá. Netrvá dlouho a ve vězení se rozšíří nemoci a Vinicius už není puštěn k jejímu oknu. Malou útěchou mu jsou dopisy velké víra. Více je však překvapen, když v lektice pro augustiniány najde Chilón oblečeného v říze augustiniánů. Vinicius a Lygie si uvědomují jejich ne/štěstí, uvidí se v aréně, a pak už jen v ráji. Pomalu se vzdávají naděje na tento život. Naděje svitne, když Lygie vážně onemocní. Vinicius s Petroniem doufají, že ji možná kvůli vážností jejich nemoci, a aby se dál nešířila. Petronius se snaží přimluvit u Augusty, kvůli jejímu synovi, což se mu podaří. Jeden problém, Lygie musí zůstat živá. Malý Rufius je, ale nájemně zabit. Vinicius se stále snaží dostat za Lygií a využívá každé příležitosti. Jako otrok vynášející mrtvoly, ven v rakvi jako mrtvou,… Vše selže. Colosseum je dost velké, aby se tam v tu chvíli vešlo dost obyčejných lidí i augustiniánů, ale ne pro utrpení všech křesťanů. Hry začínají souboji gladiátorů. Přichází křesťané, jak přijdou kleknou, zpívají a modlí se. Odevzdaně se vzdávají lvům, tygrů, psům,… Posledním pohledem spatří apoštola Petra mezi Římany, který jim žehná, modlí se za ně a sdílí s nimi jejich utrpení. Nikdo neprosí o slitování. Odevzdanost smrti se Římanům nelíbí. Chilón nezvládá potoky krve a omdlévá. Křesťané jsou do arény vpouštěni po skupinkách, ať už zašití do kůží zvěře či ukřižováni. Jsou tam děti, batolata, ženy, starci, nemocní. Krve je tolik, že už se to lidu ani nelíbí. Do tohoto zasáhne Neron se svými verši a hrou. Caesar ani jeho společníci nechápou chování křesťanů před jejich jasnou smrtí. Vinicius přijde s dalším nápadem, jak dostat Lygii z vězení. Chce ji vynést v rakvi, aby pak mohli žít společně v horách, kde by se mohla Lygie uzdravovat. Usilovně se modlí za tuto možnost. Avšak ani tato možnost nevyjde, Lygie s Ursem byli přesunuti do jiného vězení. Tři dny bičují oblohu hromy a blesky. Pohanský lid věří, že je to pomsta Bohů za křesťany s následkem neúrody. Ani toto neukončilo krvavé hry. Protože křesťané odmítli bojovat proti sobě, přišli gladiátoři, aby toto vykonali. Dalším úkonem bylo přibití stovek lidí jakéhokoliv věku na kříž. Mezi nimi starci, ženy, děti i Crispus. Když na něj promluvil Pavel z Tarsu i on ztratil na odhodlání a stal se pokorným místo krutým. Davy římského lidu byly vypuštěny mezi ukřižované. Crispus před Neronem se nechoval pokorně a vmetl mu do tváře všechny jeho hříchy. Ukřižovaní lidé pomalu umírají. Při další poradě Neron nařídí buď zacpávat ústa nebo vyřezávat jazyky popravovaným. Zároveň si uvědomuje Chilónovu nechuť z her, a proto ho chce mít blízko sebe, aby viděl jeho reakci. Ten uzná, že nechtěl takovéto tresty křesťanům a začne popírat dřívější obvinění. Vinicius s Petroniem přemýšlí, co hrůzného přichystal caesara jeho milované Lygii, že ji tak přísně střeží. Opět se pokusí dostat do vězení za Lygií, úspěšně. Jejich setkání je srdceryvné a zároveň rozlučné. Společně přísahající lásku k Bohu i sobě samým. Takto se setkají ještě několikrát dávajíc jim klid a mír. Křesťani jsou však dále mučeni, upalování a to v zahradách caesara. Mezi nimi je i lékař Glaukos, na kterém Chilón spáchal zradu. Při pohledu na utrpení křesťana ve spojení s odpuštěním, kterého se mu od něj dostane, se Chilón zlomí. Bolestivě ukazuje na Nerona, jako viníka. V zahradách ho vyhledá apoštol Pavel a nabídne mu Boží milosrdenství. Chilón přijímá a je pokřtěn. Jeho dům je obklíčen pretoriány a on odveden Tigellinem. Chilón odmítá vzít svá obvinění zpět a Tigellinus mu proto nechá vyrvat jazyk. Lid se rozštěpuje. Někdo si myslí, že přijdou pro křesťany ještě krutější tresty, že caesara odjede do Achaje, nebo už přestat s pronásledováním křesťanů. I Chilón je ukřižován v aréně, ale v pokoji s úsměvem na rtech umírá. Lid už nechce další utrpení, ale Nero a Tigellinus v pronásledování nepřestávají. Lygie s Vinickém se už plně odevzdali do rukou Boží toužíc po spasení a společném posmrtném životě. I Ursus se už smířil se smrtí své paní. Lidu se nelibují caesarovi metody trestu a tiše touží po novém panovníkovi. Petronius doufá, že by byl schopný dostat Lygii z vězení kdyby Neronovi připomněl její svatbu s Vinickém. Ale opět prohrál, protože Lygiino utrpení je v programu následující den. Stále doufá, že ji apoštol Petr zachrání před utrpením. Toho dne se s lítostí každý dívá Viniciovým směrem, obzvláště když je do arény vpuštěn Ursus a Lygie v bezvědomí nahá připoutána ke hřbetu býka. Ursus neváhá a zvedá se z kleku. Chytá býka za parohy a skolí ho. Vinicius skáče ze svého balkonu a ihned i zakrývá. Každý člověk nahlas říká svobodu. Neron nechtíc dav zklamat sám ohne prst nahoru. Lygie je zachráněna. Nero s Tigellinem však běsní a chtějí v amfiteátru apoštoly Petra a Pavla z Tarsu. Zároveň se oblaka stahují nad Petroniem, který si je jist nedostatkem času, který mu zbývá. Petr je přemluven Viniciem, Ursem a ostatními k odchodu. Lygie s Vinickém a jeho domácností se odjíždí usídlit na Sicílii. Když kráčí Petr s Nazariem od Říma objevuje se proti nim světlo. Petr spatřiv v něm svého drahého pána kleká a táže se: „Quo vadis, Domine?“ Jen Petr také slyšel odpověď: „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“ Apoštol vstává a obrací svůj krok zpět k městu. Když se vrátí, dále za ním stojí zástupy lidí plní lásky a touhy po vykoupení. Petr pochopí, proč si Pán vybral Řím za své město. Bylo mezním počátkem nové éry. Oba apoštolové skončí ve vězení, ale i tam získávají nové ovečky pro svého pána. Když Petr šel na smrt, davy utichaly a zástupy ho doprovázely. Aby Pána nenapodoboval, nechá se ukřižovat jinak, hlavou dolů. Pavel při své cestě vzpomíná na skutky plné lásky, které za svůj život vykonal a odhodlaně jde na smrt. Caesarův hněv zabije desítky jeho dříve blízkých rádců a urozených augustiniánů. Vinicius také píše Petroniovi poslední dopis, ve kterém oslavuje klid, který s manželkou nalezli. Petronius chápe, že jeho osud je také zpečetěn, ale v dopise synovci přetéká laskavostí. Zmiňuje se, že on sám s jeho krásnými věci by nemohl být křesťanem. Jako rozloučení Petronius uspořádá poslední hostinu. Jeho obličej je bezstarostný jako jindy, štědřejší více než kdy dřív. Svou drahou krásnou Euniké, jako další svobodnou paní jeho domu si posadil vedle sebe. Na jeho hostinu se lidé scházeli v houfech. Hostina byla plná přepychu ve všech ohledech. Poprvé a naposledy Petronius sepsal pergamen se svým názorem na caesara. S noblesou ho přednese. Mluví o znechucení z vražd vlastních příbuzných, krutosti k lidu, absolutnímu uměleckému antitalentu. Petronius přejde vyděšené a překvapené obličeje hodovníků.Lékař mu jediným řezem přetne zápěstí. Jeho milovaná Euniké ho nenechá jít samotného a její zápěstí krvácí spolu s ním. Jako krásné sousoší si užívají poslední zbytky té nádherné hostiny.
Ve střední Evropě panuje mnoho vzpour, ale v Římě nikdo nedoufá, že by se Neron vzdal svého trůnu. Lid už se ale nebojí dávat najevo svou nespokojenost. Hanebí Řím nápisy a posměchy. Caesar však žije dál jen divadlem a hudbou. Pomalu šílí. Netrvá dlouho a vzpoura dosáhla i do Říma. Palác je liduprázdný a Neronovi zbyla jen hrstka poddaných, kteří ho chtějí zachránit. Krátce za Římem pochopí, že neuteče a nechá si vykopat hrob. Zhrozí trestu, který ho podle zákonu čeká. I když jen předstírá, že hodlá zahubit sám sebe. Náhodou mu vnikne nůž až po rukojeť do krku, zrovna když přijede posel se záchranou. Poslední kdo se o Nerona stará je Akte, která jej připraví na hranici jako pravého caesara.
Téma:
Sienkiewicz ztvárnil ve svém díle, ať už úmyslně či neúmyslně, doby nepravidelnosti a bolesti, které byly v 2. polovině 19. století více, než příznivě přijaty. Starověký Řím a počátky křesťanství byly oblíbenými a diskutovanými tématy nejen polského pozitivismu, ale i ostatních evropských literatur. Evropa je v 60. letech zmítána krizí a víra v pokrok techniky se dostává na vedlejší kolej. V 70. letech se diskutuje o budoucnosti lidstva a v 90. letech vše vrcholí ve skepsi, dekadenci, pesimismu a nevíře. Proto Sienkiewicz posílá do světa zprávu svým dílem.
Staví se na stranu slabých, chudých a utlačovaným objektivně, tak chtěl ztvárnit římské křesťany. Krutou realitu zaobalil do romantického a cituplného vztahu římského patricije Vinicia a křesťanky Lygie, jež oba postavil před těžkou, důležitou zkoušku. Všechny postavy byly tak psychologicky propracované, že sami s nimi prožíváme jejich utrpení, jejich radosti. Dýcháme s nimi, když si snaží zachránit život, vidíme, slyšíme a cítíme, čím si procházejí. I přes šťastný konec našeho páru, vidíme krutost a utrpení křesťanů, kteří nebyli zlomeni. Pravda, vznešenost a věčný ideál žije, přesně tak, jak to Henryk chtěl. Morální otázku pravdy, spravedlnosti a schopnosti odpustit prozíravě zasadil do doby, kdy spousta lidí, věřících v pohanské bohy, se oddává hříchu a prostopášnostem bez výčitek. Jako prasátka u korýtka bojující o největší masu žrádla, sledujíc krutost v cirku bez rozmýšlení, tak jako lidskosti.
Řím byl sebevědomě prezentován jako střed tehdejší vzdělané civilizace, na druhé straně jako centrum exotické zrůdnosti, díky společnosti, která tam vládla. Čím Sienkiewicz kritizuje i své okolí a svou vládu.Vidíme dožívající třídu, která se čím více vzpírá, tím rychleji a hlouběji klesá. Bohatí, umělci jsou bedlivě sledováni Neronem, který je nenechá utéct. Sám nechce připustit konec své éry, jako velkého umělce, který má být nezapomenutelný. Nechce připustit, že prohrál on i pohanství proti křesťanství. To je veliké a stále rostoucí i přes všechna krvavá opatření, která učinil. Velké impérium se otřásá v základech, hnije v těch, kteří ho měli udržet na vrcholu nezastíněn.
Na jedné straně spolu stojí mnoho teorií a filozofií římských učenců a umělců s mnoha nejrůznějšími náboženství proti osamocenému křesťanství. V překladu roztříštěná společnost bez sebemenší myšlenky, která by je spojovala a názory, s kterými se nikdy neshodnou proti jednotě a absolutní víře se stejným názorem.
Brzký zánik a úpadek je v Neronovi a jeho zapálení Říma. Na druhé straně tu jsou rozsápaní křesťané upalovaní na kůlech, zabíjeni římskými gladiátory, nevzpírající se a nepolevující ve své víře. Zvěstují novou spravedlivější éru. Toto pochopí i apoštol Petr. Chce odejít, aby se sebou zachránil i budoucí věřící, kterým bude vyprávět Kristův příběh mimo Řím. Po té, co se mu zjeví jeho milovaný Kristus pochopí, že ty chudáky nemůže zachránit, ale trpět s nimi a povzbuzovat je ano. A Petr pochopil, že ani caesar, ani všechny jeho legie nepřemohou živou pravdu, že ji nezatopí ani slzy, ani krev a že teprve teď nadchází vítězství. Pochopil také, proč ho Pán vrátil z cesty: toto město pýchy, zločinu, neřestí a moci začínalo být jeho městem a dvojnásobnou metropolí, z níž se rozlévala do světa vláda nad těly i nad dušemi.
Sienkiewicz se snaží působit nezaujatě, přesto si ale události přizpůsobuje. V tomto historickém románu chce víru přiblížit a vysvětlit svým současníkům. Jak má víra vypadat, co představuje, prezentovat Boha jako nadpřirozenou mýtickou sílu ne jen obyčejnou bytost. Vysvětluje chování postav z jeho pera a své záporné postavy nepřímo subjektivně odsuzuje. Toto velice ovlivňuje čtenáře, kterým se odsuzování záporných postav přímo nabízí.
Jeden z největších obratů proběhne u Vinicia. Jeho život probíhal stereotypně a na první pohled nezáživně a nudně. Založen jen na jídlu, pití a sexu. Stálost a jistotu našel v Bohu. Vidíme poselství, nikdy není pozdě odpustit, ať už sobě nebo druhým, a napravit se. Je až k podivu, jaká změna v jeho povaze a chování proběhne. Je zajímavé ho srovnat s jeho strýcem Petroniem. Vinicius je otrlý válečník a vojevůdce a z počátku absolutně bezbožný. Nezajímá se o verše, které jsou pro něj nudné, ani umění tance. Petronius zase obdivuje krásné a vzácné věci se slabostí pro krásné ženy. Henryk Sienkiewicz nechává zaznít z jeho úst přiznání, že jeho jednání vůči Lygii bylo špatné, i když vyplývalo z lásky. Lygie ví, že pokud se Vinicius nestane křesťanem, nebude moci s ním mít blízký vztah. Když se zvláštní shodou okolností stará o zraněného Vinicia, začíná se bát svého citu k mladému patriciovi. Vinicius zjišťuje, že křesťané nejsou „nepřátelé života a radosti“, a to, že se setkává s křesťany a přijímá jejich učení, mu otvírá cestu k tomu, aby začal Lygii rozumět a sdílet s ní její život i víru. Dojemné a myšlenkově křesťansky propracované je Lygiino přání Viniciovi ve vězení, aby po její smrti na Boha nezahořkl. Povzbuzuje jej, aby víra pro něj byla více než tím, co mu umožnilo navázat s ní vztah, ale aby víra byla pro něj něčím, co bude trvat i po její smrti.
Při hlubším pohledu zjistíme, kolik dobrého si bereme z křesťanských zásad – obětovat se z lásky pro druhého, a že to dobré i zlé se nám vždy vrátí. A jedno inspirativní – dávat pozor na své ego, protože když dbáme jen na sebe a ostatní přehlížíme, stane se, že jsme pak sami přehlíženi. Nenech se něčím strhnout, neboť co je neuvážené a zbrklé, většinou vede špatným směrem. Ke zpozornění je kolik lidí ke konci se ukáží jako křesťané – už na začátku Pomponie Graecina a na konci mnoho mužů a žen nejen v caesarově blízkosti. Není se čemu divit, když se jako první ke křesťanskému bohu obrací otroci, hledající v něm lásku, souznění a odpuštění. Nero se ohlušuje svou lyrou a každý zločin ospravedlňuje potřebou silných básnických emocí, k vytvoření pro něj něčeho neskutečného. Petronius, marně osvěcuje pozdní Řím helenistickým duchem, který s jeho důstojnou smrtí zaniká, jako zaniká i římský pohanský svět se zbabělým koncem svého poloboha.
Petroniovo chování můžeme hodnotit z dvou stran. Buď jako pokrytce, sobeckého učence slepého a hluchého k utrpení druhých, který Neronovi lže o tom, co si o něm myslí. Tomu se ale nemůžeme divit. Nero nechával lidi popravovat už kvůli menšímu či většímu prohřešku vůči jeho osobě. Takže na druhé straně je schopen obětovat sám sebe pro lidi, na kterých mu záleží.
Možná si čtenář řekne, že v knize se až moc mluví o umírání a smrti. A je to pravda. Potřebujeme vědět, jak žít, ne jen jak umírat. Ovšem utrpení přichází do života každého z nás a odpovědí Henryka Sienkiewicze je to, že Bůh je v našem utrpení s námi. Na otázku „Quo vadis, domine?,“ odpovídá z pohledu Sienkiewicze Ježíš Kristus, že jde tam, kde lidé trpí.
Ani apoštola Petra autor nevykresluje jako neomylného vůdce křesťanů. Jeho velikost nespočívá v neomylnosti. Petr sám přiznal, že Krista třikrát zradil no před ukřižováním. Dále pak utíká z Říma, aby si zachránil vlastní život. A apoštol Pavel také nebyl ideálním.
Sienkiewicz nechce idealizovat na konkrétních historických událostech z Říma prvního století život křesťanů jako bezchybný, ani nechce zobrazovat život nekřesťanů jako „zákonně zlý“. Pouze se na jednom historickém ostrém a vyhroceném mezníku roku 64 či 65 našeho letopočtu snaží o vykreslení kontrastu dvou světů, z nichž jeden zdánlivě kypí plností života, ale ve skutečnosti umírá (Neronovy pitky a slavnosti), kdežto druhý zdánlivě umírá (hromadné scény mučení křesťanů), ale ve skutečnosti se rodí.
A Sienkiewiczovo poselství lidem? Ve své době kolem roku 1900 Henryk Sienkiewicz říká svým čtenářům, v předvečer krize a dvou velkých světových válek: Quo vadis, člověče, když poezie a krása tohoto světa hyne, a vítězí nenávist a surovost? Kam jdeš ty? K čemu směřuješ ty? Řecko vytvořilo moudrost a krásu a Řím moc, ale ty potřebuješ především lásku.
Jazyk: Dílo se čte lehce a svižně. Slovník je velice bohatý. Latinské vsuvky a jejich překlady dodávají dílu na reálnosti. Román je rozdělen na tři knihy, které mají dohromady 73 kapitol. Dílo je ukončeno epilogem.
Zajímavé věty:
– Dopis Petronia Viniciovi, když se ji Vinicius snažil získat
– Neronova reakce na vypálení Říma po jeho příchodu
Zajímavosti:
Sienkiewicz za román dostal roku 1905 Nobelovu cenu. Sám byl také katolíkem a svou vlastní vírou dílo hluboce prostoupil. Východisko z krize vidí Sienkiewicz v křesťanském světovém názoru a jeho morálce, jehož sílu a dokonalost se snaží ukázat na konfrontaci s úpadkovým studiem slavné a vysoké společenské kultury římské.
