Kniha: Radúz a Mahulena
Autor: Julius Zeyer
Přidal(a): Náhodná
Julius Zeyer
- český prozaik, dramatik a básník, který žil na konci 19. století
- řadíme jej k tehdejšímu proudu tzv. Lumírovců
- je také označován za jednoho z nejvýznamnějších českých novoromantiků
Další díla:
Literární kontext
Další autoři pohádkových dramat:
- Jaroslav Kvapil (Princezna Pampeliška)
- J. K. Tyl (Čert na zemi )
Lumírovci (J.Zeyer, J.V.Sládek, J.Vrchlický)
- skupina spisovatelů sdružujících se okolo časopisu Lumír
- jejich největší snahou bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň
Rozbor díla: Radúz a Mahulena
Literární druh a žánr:
- secesní, epické, poetické, pohádkové drama, o čtyřech jednáních, prostřední dvě jsou rozdělena proměnou
- napsané na motivy slovenské lidové pohádky Radúz a Ludmila, dále se pak nechal Zeyer inspirovat v knihách: Slovenské pověsti (Dobšinský) a Slovenské pohádky a pověsti (Němcová)
- drama bylo poprvé zveřejněno v roce 1896 v Květech, v Národním divadle bylo uvedeno až o dva roky později s hudbou Josefa Suka
Vydalo: Národní divadlo, inscenační úprava Jan Antonín Pitinský a Lenka Kolihová Havlíková
Téma a hlavní myšlenka
- Láska vykreslená jako silný milostný cit, který překoná všechny překážky: nenávist, smrt i prokletí
- Láska zde nese mnohé podoby (oporu v nouzi a bolesti, prostředek k záchraně, útočiště nebo smysl lidského života)
Okolnosti vzniku díla
- Zeyer se ve své tvorbě obracel do bájných exotických světů, využíval hodně mýtických postav, zaobíral se prózou, poezií i dramatem
- „obnovené obrazy“ = exotické náměty, inspirace z dávné minulosti, to vše následováno novým zpracováním
Kompozice
- do čtyř jednání
- chronologicky řazeno
Jazyk a styl
- přiblížení epické poezii
- jedním ze stylizačních prostředků se stala vypjatá lyrizace, snivost, útěk od skutečnosti do světa fantazie, emocionality a poezie
- krajinomalba, lyrická impresivnost, poetika
- lumírovsky mnohomluvné lyrické pasáže, které způsobují zpomalení děje a následný pocit melancholie
- lumírovské verše = jambicky rytmizovaný spád řeči = blankvers
- časté užíváni citoslovcí, směřující k vyvolání emocionality
- vysoký důraz na psychologii postav
- obraznost jazyka = metafory (lexikalizované metafory = slunce vzlétá, zlatý pták), symboly
- poetismy = tmáň, rujný, zory, hlubý
- časté užívání anastrof
- archaistická větná stavba
blankvers = pětistopý jambický verš bez rýmů a strof, v češtině desetislabičný nebo jedenáctislabičný
Hlavní postavy
- Mahulena – dcera Stojmíra, krále tatranského (nejkrásnější ze všech, vtělená naděje a milosrdenství, úzce spjata s přírodou, miluje lesy i jejich obyvatele, ze všeho nejvíc lidi, zamilovat si někoho, znamená pro ni pomáhat mu a bude-li třeba o něj i bojovat, žije v zemi, jejíž krása působí i na její povahu, je snivá, ctí spravedlnost)
- Radúz – syn magurského krále (miluje život, stydí se, že podlehl vášni, život pro něj znamená krásu a pravdu)
- Runa – matka Mahuleny (silně záporná postava, představuje ženský typ démona, je zlá, krutá, zmítaná vášní i záští, nenávidí svou dceru a je schopna na ni i uvalit kletbu)
- Nyola – matka Radúze (má k němu ideální mateřský vztah, je opakem Runy, miluje ho, respektuje jeho životní cestu)
Poznámka: hlavní postavy si po celou dobu zachovávají svou stálou funkci (protagonista, antagonista…)
Děj
Radúz a Mahulena, potomci ze znepřátelených rodin, se setkávají poté, co je Radúz zajat královnou Runou za zabití posvátného bílého jelena a odsouzen k ukování ke skále (prométheovský motiv). Mahulena se rozhodne Radúze zachránit, když se její čin zdaří, jsou přistiženi královnou Runou, která na ně sesílá kletbu, jež dojde naplnění při jejich návratu do království Radúze (Radúze nesmí políbit žádná jiná než Mahulena, jinak na ni navždy zapomene). Mahulena je nešťastná a stává se z ní topol, ke kterému je Radúz duševně připoután a zapomíná na okolní svět, žije jen ve svých snech a představách. To vše se znelíbí jeho matce Nyole, a tak se rozhodne strom pokácet, tím je kletba zrušena. Vše se v dobré obrátí.
Úryvky
– Ale je to také secesní „modrá“ pohádka. Alegorická postava Pohádky v prologu zve diváka „do modrých krajů báje“ a „modrý“ je také hlavní psychický obsah celého kusu, kletbou vyvolané zapomnění hrdiny na jeho osudovou lásku a jeho vykoupení. Malíř Wassily Kandinski, vycházející z toho, že harmonie barev je založena na principu účelově zaměřeného dotyku lidské duše, na principu vnitřní nutnosti, určit, že sklon modré barvy k evokaci hloubky a niternosti roste úměrně s její intenzitou: „Čím hlubší modrá, tím naléhavěji vyzývá k pouti za nekonečnem a vyvolává touhu po čistotě a vposledku po nadsmyslovosti.“ strana 23
– „Stojím na stanovisku pravých poetů a obecenstva a kritikáři na stanovisku banálnosti.“ strana 28
– Podobně vnímal hru i F. X. Šalda, pro něhož byly uměleckým těžištěm „pasivní prolínavost, ryze náladová a statická sugesce mlhy, snu a sentimentu,“ v jejichž rámci „i duše lidské, vášně, katastrofy a konflikty jsou sladce zamlžené a v jádře bezdůvodně živelné, a tím dekoračně účinné“. Celek na něj pak spíše než jako dramatické dílo působil jako „melodramatická lázeň mlhy a snů, mythů a legend“. strana 40
