Jméno práce: Richard III. v Hradci… nebo spíš Richardka?
Slohový útvar: Recenze (kritika)
Přidal(a): Koralína
Richard III. v Hradci… nebo spíš Richardka?
Klicperovo divadlo v Hradci Králové se může pyšnit rozličnými extravagancemi, které má většinou na svědomí režisér David Drábek. Ani v případě klasiky Richarda III. nezklamalo. V hlavní roli Richarda, vévody z Gloucesteru, excelovala Pavlína Štorková, kterou Drábek tak jako za doby Shakespearovy obklopil samými mužskými herci v ženských i ryze mužských rolích.
Hra je koncipována do dvou rovin, prolínají se zde jednak zločiny Richarda, jednak obyčejné průpovídky žáby a ptáka, kteří mají své drobné role v tomto představení. Příběh si tedy skrze ně uvědomuje sám sebe jako divadelní hru. Úkolem těchto postav je svým upřímným až dětsky čistým pohledem na svět komentovat to, co se v předchozí scéně odehrálo. Diváci si tak vyslechnou třeba části Šťastného prince, jež vedou diváka k zamyšlení, reálné statistiky týkající se průměrného času lidského života stráveného u televizní obrazovky, či závěrečnou výzvu k většímu pochopení, soucitu, lidskosti a lásce. Tyto zdánlivé odbočky však naopak svou aktuálností přináší silnější a plastičtější zážitek.
Válka růží zuří na pozadí a Richard intrikuje. Pavlína byla v hlavní roli dokonale přesvědčivá, svým provokativním chováním mohla diváka v některých momentech až rozčilovat, mohl se vnitřně bouřit proti zvěrstvům, jaká Richard páchal, mohlo mu z nich být přímo špatně. Čišelo z ní takové zlo a záludnost, že obecenstvu naskákala husí kůže už v okamžiku, kdy prvně dokulhala na scénu. Spolu s tím, co se celých sto padesát minut odehrávalo, tvořila scéna dokonalý potemnělý, ponurý až depresivní celek. Černá cihlová zeď s centrálním průchodem byla ozdobena žlutými světly, kterými bylo lemováno i jeviště. Prostředí působilo rockovým dojmem a zároveň podivuhodnou vánoční atmosférou způsobenou světélky. Je možné, že se divák neubrání svíravému pocitu úzkosti, jenž skvěle přichystal živnou půdu pro odehrávající se děj. Celému prostoru dominoval výklenek v horní části scény, kde jako apoštolové stáli čtyři andělé a zpívali notoricky známé písně různých žánrů, jimiž doplňovali děj. Tak zde zazněla třeba Enya nebo Abba.
Všechny vraždy byly režijně velice zajímavě a nevšedně ztvárněné. Když se Richard kochal popravou vévody z Buckinghamu, cpal se za zvuků fotbalového zápasu popcornem a horlivě povzbuzoval popravovaného. Čišel z něj výsměch lidskému neštěstí, radost ze svých zvrhlých, ale vítězných činů. Další vražda byla Drábkem zinscenována tak, že Pavlína Štorková celou dobu zpívala „Somewhere, over the rainbow“ zatímco na pozadí její poskok připomínající Freddieho Mercuryho působivě vraždil potenciální nástupce trůnu, malé kluky, šálou.
Představení je velice avantgardní, barevné, šílené, někdo by mohl říct, že i kýčovité, ale zároveň může být i velice silným zážitkem. Během něj se u vás mohou střídat pocity a emoce jako na kolotoči, nebudete vědět, jestli máte křičet, plakat, řvát, smát se, divit se, žasnout, zuřit… Nakonec se ale můžete nechat pohltit touto rozporuplnou a emočně rozkolísanou atmosférou a obdivovat kreativitu, kterou toto umělecké dílo vyzařuje.
