Rodina – Rodičovská zodpovědnost – úvaha

 

Jméno práce: Rodičovská zodpovědnost

Slohový útvar: Úvaha

Přidal(a): Adéla Kratochvílová

 

 

 

 

Zauvažujme nad tímto tématem, které je pro nás, všechny rodiče, blízké od chvíle narození našich dětí a mnohdy nekončí ani dovršením jejich osmnáctých narozenin.

 

Co to vlastně je rodičovská zodpovědnost? Péče o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj našich dětí. My rodiče bychom měli být svým jednáním a chováním, svým osobním životem příkladem dětem, ale také bychom měli chránit jejich zájmy, řídit jejich jednání a vykonávat nad nimi přiměřený dohled.

 

Děti podléhají rodičovské zodpovědnosti otce a matky až do osmnácti let. Začíná péčí o dítě, pokračuje společným bydlením a rozhodováním o jeho vzdělávání. Nejsou to zrovna lehké úkoly a přes to je většina rodičů plní zodpovědně, s láskou a starostlivostí a jsou na své děti při každém jejich úspěchu náležitě hrdí. Rodičovské zodpovědnosti se nemůžeme vzdát. Je na obou rodičích, pokud žijí, aby se na ní podíleli společně.

 

A já se musím ptát, je to tak vždy? Jsou všichni rodiče schopni a ochotni být za své děti zodpovědní? Myslím si, že ne, a proto je spousta rodičů ve své rodičovské zodpovědnosti omezena, nebo je jí zbavena úplně. Jsou to hlavně rodiče, kteří mají své děti v dětských domovech. Tito lidé většinou nechrání zájmy dětí, ohrožují jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a často i jejich zdraví. Jsou zodpovědní za to, že děti s nimi žijí v nedůstojných podmínkách, často jsou pak vrstevníky stavěny na okraj společnosti, jsou ponižovány a terčem posměšků a útoků. O příkladnosti osobního života a chování dětem lze u těchto rodičů jen stěží hovořit. A co je ještě horší? Situace, kdy je dítě týráno či zneužíváno přímo rodičem.

Je zde vůbec na místě slovo rodič? Nemám v úmyslu soudit, ale někteří lidé si nezaslouží být nazýváni od svých dětí rodiči.

 

Když se zamyslíme nad lidmi, kteří mají své děti v dětských domovech, přijdeme na to, že je můžeme rozdělit na tři skupiny-na ty, kteří se nechtějí starat, kteří se neumí starat a ty, kteří se nemohou starat.

 

Pokud se někdo nechce o své dítě starat, pak nechce mít za své dítě ani žádnou zodpovědnost, nestojí o svá rodičovská práva a ani se jich nedožaduje. Jestliže je jejich nezájem opravdový, většinou přechází rodičovská zodpovědnost na adoptivní rodiče, kteří mnohdy svou láskou a oddaností nahradí beze zbytku biologické rodiče a ve většině případů jsou pro tyto děti druhou šancí na šťastné a bezstarostné dětství. Samo dítě pozná, kdo to s ním myslí dobře, kde je mu lépe a dovede to mnohdy velmi dobře. A dokážou to už i velmi malé děti. A čím jsou tyto děti pro své adoptivní rodiče? Jsou tím, co nejvíc postrádali, smysl života a jeho naplnění.

 

A co další skupina? Rodiče, kteří se neumí starat o své děti, to většinou ví, nebo alespoň tuší. Jsou to většinou lidé se sníženým intelektem, nebo ti, kterým rodina chyběla, a nikdy nepoznali svůj správný životní vzor. Záleží už jen na nich, jak se s tím vypořádají, jestli si nechají pomoci a poradit ve výchově svých dětí, nebo děti budou vyrůstat v dětských domovech se spoustou kamarádů, ale bez máminy pusy na dobrou noc a tátova pohlazení, když budou nemocní.

 

Třetí skupina je z mého pohledu nejvíc zranitelná. Jsou to rodiče, kteří se ne vždy vlastní vinou o své děti starat nemohou. Většinou se ocitnou v tíživé finanční a sociální situaci po ztrátě zaměstnání, partnera, ze zdravotních důvodů, nebo zkrátka jen sejdou ze správné životní cesty a pro některé je návrat do normálního života velmi pomalý a bolestivý. Chtějí-li se vrátit, je potřeba jim podat pomocnou ruku hlavně kvůli jejich dětem. Zaslouží si tito rodiče odsouzení? Věřím, že ne.

 

Není ovšem v silách dětských domovů nahradit dětem funkční a milující rodinu. I přes dobré materiální zabezpečení a všechny hodné tety, pouze vlastní nebo adoptivní rodina může dát dítěti správný obraz domova, kde je máma, táta a ostatní blízcí lidé, může mu ukázat vzor jeho budoucí šťastné rodiny. Proto si myslím, že si všechny děti zaslouží poznat lásku rodičů, vlastních i nevlastních a vědět, kde je jejich domov.

 

Proč je vlastně rodina tak důležitá? Co pro děti, které v ní žijí, znamená? Pokud nad tím začneme přemýšlet, zjistíme, že je to ten nejdůležitější faktor, který ovlivňuje celkové zrání dítěte. Rodiče a další nejbližší členové rodiny se stávají od jeho nejútlejšího věku terčem pozorování a bezděčného napodobování. Formování osobnosti dítěte bývá většinou přímým odrazem kvality rodiny.

 

Co se stane, jestliže se dítěti nedostává kvalitní péče a vzor chybí? Je zanedbáváno, ať už kvůli primitivnosti a nízké kulturní úrovni rodičů, nebo rodiče na dítě nemají čas a upřednostňují jiné hodnoty a své zájmy. I tato rodina se může navenek jevit jako harmonický celek. Tito lidé by však měli přijít na to, že děti jsou nejdůležitější součástí jejich života, budoucnost jejich rodin a hlavně odraz jich samotných.

 

Nefunkční rodina, místo aby dítě k sobě poutala, jej vyžene do jiných společenství, často do part a skupin, které mohou překračovat nejen společenské normy, ale i zákony. Jak je toto možné? Nejčastěji k této dysfunkci rodiny přispívají napjaté partnerské vztahy mezi rodiči, které narušují rodinnou soudržnost a citové rozpoložení dětí je pak velmi vratké. Pokud je dítě více citlivé, mohou mu tito rodiče způsobit až psychickou traumatizaci.

 

Nejvíce se tyto narušené vztahy mezi rodiči, provázené většinou hádkami a končící v mnoha případech rozvodem, podepisují na dětech v období puberty a adolescence. Myslím si, že chování a jednání adolescenta se dá charakterizovat jednou větou-„jsem to, čemu věřím“. Ale čemu může věřit, když se mu rozpadá jeho důvěrně známý svět právě v nejobtížnějším období jeho života? Narůstá v něm pocit křivdy a rozčarování, což může mít vliv na utváření jeho životních hodnot.

 

Děti z nefunkčních, nebo dysfunkčních rodin se ve svém dalším životě často potýkají s pocity méněcennosti, nepotřebnosti a jinými psychickými poruchami. Proč tomu tak je? Nedostatkem citu, lásky, porozumění a náklonnosti. Rodiče se jim nevěnují, tak jak by si jejich děti zasloužily a potřebovaly. Jediná výchovná opatření, která tito rodiče umějí použít, jsou striktní zákazy a tělesné tresty, které v dětech jen prohlubují psychickou deprivaci. A jak to pak dopadá? Při řešení obtížných životních situací tyto děti často selhávají a mnozí se obrací k alkoholu a drogám.

 

Rodina by měla být pro děti útočištěm, kde se mohou uchýlit, případně vracet, kdykoliv budou potřebovat. Je nenahraditelná, protože rodičům nejvíce záleží na osudu jejich potomků. Učí děti přizpůsobit se životu v běžné společnosti, připravuje je na vstup do praktického života. Žádná jiná instituce na světě nedokáže vytvořit tak potřebné citové zázemí, pocit lásky, bezpečí a jistoty, tak bychom její smysl neměli nikdy podceňovat a proměňovat. Je to pro všechny děti jediná jistota, v tomto jinak nejistém světě a o tu bychom je neměli nikdy vědomě připravit, nemyslíte?

 

Hodnocení: neuvedeno





—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————




  • Chovej se k svým rodičům tak…. – úvaha
  • Jsem dobrý syn – úvaha
  • Sebevražda – úvaha
  • Vánoce – úvaha
  • Kriminalita mládeže – úvaha