Růžena Svobodová – životopis

 

 Jméno: Růžena Svobodová

 Přidal(a): Rostislav Reininger

 

 

1.     Život Růženy Svobodové

Růžena Svobodová rozená Čápová se narodila 10. července 1868 v Mikulovicích, což je malý městys několik kilometrů od Znojma, jako nejstarší ze čtyř dětí. Zde ovšem bydlela pouze do svých šesti let, jelikož její otec, správce zdejšího klášterního panství, byl povýšen a jmenován centrálním ředitelem premonstrátských statků a celá rodina se musela roku 1874 přestěhovat do prostorů Strahovského kláštera v Praze.

 

Velký zlom v životě Svobodové bohužel nastal o pouhých šest let později, když v roce 1880 zemřel její milovaný otec, Jan Čáp. Pro celou rodinu to byla nejen obrovská rána, ale také jim to značně ztížilo životní podmínky. Nevyhnutelný byl sestup na společenském žebříčku a celá rodina, matka se čtyřmi dětmi, byla nucena se ze strahovského bytu opět přestěhovat, tentokrát do menšího bytu na Malé Straně. Vzhledem k tomu, že od této doby žila celá rodina pouze z nevelké vdovské penze po Janu Čápovi, musela matka části bytu pronajímat studentům nebo důstojníkům. K tomuto kroku očividně přistoupila také z toho důvodu, že i přes velké ztížení podmínek chtěla svým potomkům poskytnout co nejlepší vzdělání a také si zachovat alespoň zdání svého vysokého postavení. Růžena Svobodová tedy od roku 1881 navštěvovala Městskou vyšší dívčí školu, kterou navštěvovala třeba také světoznámá česká operní pěvkyně Ema Destinnová nebo její budoucí kolegyně spisovatelka a novinářka Marie Pujmanová. Kvůli potřebě zdokonalení francouzštiny navštěvovala také klášterní penzionát Sacré Coeur na Smíchově, čímž dosáhla snad nejvyššího možného vzdělání, které mohly dívky jejího společenského postavení ve své době získat.

 

Po ukončení studií se pokoušela uplatnit jako domácí učitelka a vychovatelka v rodině u vzdálených příbuzných v Nových Dvorech u Pacova. K tomuto rozhodnutí jí podnítil zčásti také matčin nátlak, jelikož ta chtěla svou dceru brzy provdat, zatímco Růžena se pokoušela osamostatnit a vymanit se z jejího vlivu. Netrvalo ovšem dlouho a Růžena pochopila, že manželství by jí značně mohlo ulehčit život, pomoci získat společenskou nezávislost a dát více prostoru, zvláště pro její pokusy na literárním poli. Roku 1890 se tedy provdala za o osm let staršího úředníka Městské spořitelny pražské a hlavně spisovatele Františka Xavera Svobodu. Je zajímavostí, že s F. X. Svobodou Růženu seznámil její pozdější milenec a jeden z nejdůležitějších mužů v jejím životě František Xaver Šalda. K tomuto seznámení došlo po tom co jí F. X. Šalda věnoval Svobodovu básnickou sbírku, která Růženu natolik uchvátila, že pocítila nutkání vrátit se z Nových Dvorů do Prahy a spisovatele okamžitě poznat.

 

K intimnímu sblížení s literárním kritikem a spisovatelem F. X. Šaldou došlo roku 1893 a tento milostný vztah přetrval až do smrti Svobodové. Manželství Svobodových se paradoxně i přes vznik tohoto milostného trojúhelníku nikdy nerozpadlo. Přestože Svoboda věděl o manželčině milostném vztahu, věděl také, že Svobodová ho minimálně z materiálních důvodů nikdy neopustí, a tak její záletnictví toleroval a Šaldu bral jako svého přítele. Je otázkou, zda by byl Svoboda schopen tolerovat svou manželku i v případě, že by se dozvěděl o korespondenci, kterou si Růžena s Šaldou vyměňovali. „Františku můj, očičko moje drahé, nezapomeň docela na mne, nezapomeň. Dnes se mi celé ráno o Tobě zdálo, strašně jsem Tě líbala a plakala a probudila jsem se a Tebe nebylo.“[1] Odmítám uvěřit, že kdyby se Svoboda dozvěděl o obsahu například tohoto dopisu, nechalo by ho to zcela chladného a tolerantního. I přesto že Svobodová sama podváděla svého manžela se Šaldou a ten k ní svým způsobem nebyl zavázán žádnou věrností, tak Šaldovi samotnému vyčítala románky s jinými ženami a velmi žárlila. Své o tom věděla například malířka Zdenka Braunerová, která byla Růženinou velkou kamarádkou, což ovšem vzalo rychlého konce poté, co začala neskrývaně obdivovat právě Šaldu.

 

Na přelomu 19. a 20. století si Růžena otevřela i svůj vlastní literární salón, který byl navštěvován významnými umělci své doby, mezi nimiž samozřejmě nechyběl ani F. X. Šalda, který zde byl velice častým návštěvníkem. Právě při těchto schůzkách u Svobodových doma, když se salón začínal teprve plně formovat, pravděpodobně došlo ke sblížení mezi Šaldou a Svobodovou. Je ovšem nutno říci, že právě Šalda byl často hlavním důvodem, proč mnoho osobností do salónu zavítalo. Osobnější kontakty mezi hosty salónu byly jeho jistým specifikem a několik umělců si zde našlo své protějšky. Mezi další významné umělce účastnících se pravidelných setkání patřili například básník Antonín Sova, herečka Hana Kvapilová, spisovatelky Božena Benešová a Marie Pujmanová, spisovatel Vilém Mrštík nebo literární kritik František Václav Krejčí. Co se týče náplně těchto setkání, obvykle se rozebírali česká i zahraniční literární díla, ale mluvilo se i o aktuálním dění v ostatních uměleckých odvětvích, například o výstavách nebo premiérách divadelních her. Docházelo dokonce i na diskuze o krásách venkova nebo na zpěv lidových písní.

 

Dalším obrovským zlomem v životě Svobodové byla První světová válka. V této době se Růžena začala velice aktivně věnovat a angažovat v charitativní organizaci České srdce. Byla to právě Svobodová, kdo byl pověřen vymyšlením názvu této nově vznikající organizace. Svobodová již nebyla schopná se nadále dívat na tehdejší všudypřítomnou chudobu a nedostatek jídla a nepokusit se proti tomu nějak zakročit. Nejvíce jí svíralo srdce, když viděla umírající děti, které hledaly něco k jídlu, kdekoliv to bylo možné. Pravděpodobně i z důvodu, že sama žádné děti neměla, se stala předsedkyní Dětského odboru Českého srdce.

 

Hlavním cílem tohoto odboru, jak už název napovídá, byla právě péče o děti, které už od počátku působení odboru byly nazývány národními hosty. Mezi určitě nejdůležitější projekty Dětského odboru patřil program, který vyzýval venkovany k pozvání pražských dětí do svých domovů. Děti se zde měly zotavit z těžkých městských válečných poměrů, zejména díky příznivému vlivu venkovského ovzduší a zdravější a hojnější stravě. Celý systém fungoval relativně jednoduše. V kanceláři Dětského odboru se scházeli matky s dětmi, které žádaly, aby právě jejich potomek mohl odjet k jiné rodině na zotavenou. Vše probíhalo formou vyplnění určitých formulářů, kde rodiče popsali jak chování a vlastnosti dítěte, tak například i rodinné zázemí a situace v jaké se rodina momentálně nacházela. S vybranými dětmi poté hovořila Růžena samotná a po zvážení rozhodla, do jaké rodiny určité dítě poslat. Šetření samozřejmě neprobíhalo pouze v rámci rodin a dětí, které měly být poslány na venkov, ale také v rámci rodin, které se dětí měly ujmout. Toto šetření opět probíhalo pomocí formulářů s dotazy na rodinné poměry, které se zasílaly příslušným obcím. Jedním z největších problémů Dětského odboru byl nedostatek hlásících se hostujících rodin. To samozřejmě mělo za následek, že se nedostalo zdaleka na všechny děti a spousta z nich byla zařazena do určitého pořadníku. Těmto dětem, na které se nedostalo, bývalo poskytnuto alternativní řešení a byly posílány do ústavů a útulků pro děti, které České srdce také zřizovalo. Stávalo se také, že dítě nebylo vybráno vhodně a žadatelská rodina ho chtěla vrátit zpět rodičům do Prahy, na což samozřejmě měla nárok. Tato situace mohla nastat z mnoha důvodů, mezi něž patřil například nedostatečný prospěch dítěte ve škole, nevhodné chování nebo třeba nemoc dítěte, a tedy i obava hostitelské rodiny o své vlastní zdraví.

 

Růžena samotná byla velice uznávána členy Českého srdce za svůj přínos, ale často trpěla pocitem, že její práce není dostatečně ceněná ostatními. Roku 1918, po tom co nebyla vedením Českého srdce informována o určitých záležitostech ohledně jednoho z dětských útulků, dokonce byla připravena rezignovat na svůj post. Rezignaci po hluboké omluvě předsednictva stáhla a ve své práci pokračovala nadále. Na tomto příkladu lze krásně ilustrovat, jakou byla Svobodová osobností. Přestože byla velice pilná a pracovitá žena, potřebovala za svou práci slyšet náležité ocenění. Z tohoto, ale i například z výše zmíněného vztahu s F. X. Šaldou, lze usuzovat, že Svobodová byla na jednu stranu velice panovačnou ženou, která si šla tvrdě za svými cíli, což ale nemění nic na faktu, že musela být také skvělou vůdčí osobností, která si dokázala pohlídat své pracovníky a rozvrhnout jim práci stejně efektivně, jako to dělala sama. „Svobodové nebylo zatěžko psát nekonečné žádosti o pomoc pro děti na různá úřední místa i soukromníkům, koncipovala a posílala stereotypní listy na všechny strany, rozlišovala adresáty, jejich úroveň citovou a morální i jejich vliv a hospodářské možnosti.”[2] Zkušenosti z doby působení v Českém srdci, a také to, že neměla vlastní děti, se samozřejmě silně promítaly i do jejích děl, jejichž hlavním hrdinou jsou obvykle právě ženy nebo děti.

 

Chvilku po skončení První světové války bohužel zemřela i tato, širokou veřejností často opomíjená, velikánka. Prvního ledna roku 1920 Růženino slabé srdce již nevydrželo a zemřela náhle po záchvatu srdeční mrtvice. Byla pochována na vyšehradském Slavíně, kde se k ní o 23 let později přidal i její manžel F. X. Svoboda. Po její smrti k ní vyjádřil svůj obrovský obdiv i F. X. Šalda v eseji In memoriam R. S. a ve sbírce básní Strom Bolesti.

 

2.     Dílo Růženy Svobodové

Svobodová se začala literárně projevovat již v začátcích svého manželství a psaní se věnovala až do konce svého života. Přestože v tehdejší době vynikali hlavně autoři zaměřující se na realistické pojetí literatury, díla Svobodové jsou ovlivněna převážně impresionismem. Impresionismus by mohl svádět k tomu, že Svobodová byla autorkou poezie, ale je tomu zcela naopak. Doménou Svobodové byla především próza, ze které často srší emoce a ve které vyniká především úchvatným popisem přírody a okolí. Další její velice silnou stránkou je líčení nálad a charakterizování jednotlivých postav v jejích dílech. Důležitým aspektem v její tvorbě je to, že hlavní postavou v téměř veškeré její tvorbě je žena nebo dítě. Svobodová zachycuje své hrdinky v různých pozicích a zkoumá je z mnoha úhlů pohledu, ať už je to jejich citový život nebo třeba nahlédnutí na postavení ženy v tehdejší společnosti či v manželství. Její hrdinky jsou většinou strádající mužem utiskované ženy, které se pokouší vzepřít svému osudu a najít ve svém životě tolik postrádanou nebo ztracenou radost, což ne vždy vede k dobrému konci. Myslím, že velice vhodně se v tomto vyjádřila Marie L. Neudorflová, když o tvorbě Svobodové napsala, že „citlivě zachycovala neradostný běh života, křehkost a zranitelnost hlubokého citu, komplikovanost lidských vztahů i myšlení hrdinek, s nimiž se pravděpodobně čtenářky do té či oné míry mohly ve své době identifikovat“[3] Okrajově se Růžena Svobodová věnovala také publicistické tvorbě.

 

Počátky její tvorby sahají do doby, kdy se provdala za spisovatele F. X. Svobodu, který jí otevřel pomyslné dveře mezi spisovatelskou elitu tehdejší doby. Svá díla vydávala zprvu časopisecky a posléze knižně. Původně měla oblíbené ruské autory, z jejichž realismu také vycházela, později se ovšem přiklonila hlavně k impresionismu a secesi. Mezi její první díla patří novela z roku 1896 „Přetížený klas“. Již v tomto díle je hlavní hrdinkou dívka, která o sobě sama prohlašuje, že je „nový zločin, na který ještě nenašli zákon“. Zde hlavní hrdinka řeší svůj životní smysl a například otázku ženského vzdělaní. Je zde líčeno, že provdaná žena, ať už vzdělaná či nevzdělaná, je svým způsobem pouze otrokem svého manžela. Je vidět, že již v jednom z prvních děl Svobodová bojuje za rovnoprávnost, nebo minimálně lepší postavení, žen v tehdejší společnosti. Tímto znakem, jak už je výše naznačeno, je protkána velká část její tvorby. Mezi její další díla z počátku kariéry patří novely „Ztroskotáno“ a „Na písčité půdě“ nebo román „Zamotaná vlákna“, který vypráví příběh dlouholetých kamarádek, jejichž rodinný život se však značně liší. Dílem podobného ražení je i její dvoudílný román „Milenky“ vydaný roku 1902. Svobodová byla také autorkou povídek, mezi něž patří díla „Pěšinkami srdce“, „Plameny a plaménky“, „Marné lásky“ a „Posvátné jaro“. Psala také díla určená převážně dětem, mezi nimiž najdeme soubory povídek „Blaženčino pokání“, „Dětská srdce“ a „Jarní záhony“, ve kterých se zaměřuje na pohled na svět očima dítěte. Svobodová je také autorkou jedné divadelní hry „V říši tulipánků“. Stěžejním a nejvíce oceňovaným dílem Svobodové je soubor příběhů „Černí myslivci“ z roku 1908, zasazený do autorčiných oblíbených Beskyd.  Ve své době oblíbeným dílem byl „Pokojný dům“, kniha vydaná roku 1917 a také spíše dětská, jež je zasazena do romantické myslivny. Tato kniha se vyznačuje hlavně svou idylickou atmosférou, kde jsou všichni hodní a vše je hezké a příjemné. Jejím posledním a bohužel již nedokončeným dílem je román „Zahrada irémská“.

 

[1] BITTNEROVÁ, Martina. Spisovatelky a Erós: Utajené životy velkých českých žen. Daranus, 2011

[2] MOURKOVÁ, Jarmila. Růžena Svobodová. Melantrich, Praha, 1975.

[3] NEUDORFLOVÁ, Marie L. České ženy v 19. Století. Janua, Praha, 1999






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

  • O knížeti – obsah díla (čtenářský deník)
  • Černí myslivci – rozbor díla k maturitě
  • Dianka – obsah díla (čtenářský deník)
  • Nedotknutelná – obsah díla (čtenářský deník)