Kniha: Sbohem armádo
Autor: Ernest Hemingway
Přidal(a): nibiru
Ernest Hemingway
- Americký prozaik, který patří do ztracené generace- generace, která už se nezapojila do společnosti po návratu z fronty
- Miloval přírodu a lov
- Nastoupil jako dobrovolník na frontu, kde byl zraněn
- Stal se novinářem v Paříži
- 1954 získal Nobelovu cenu
- Po 2. světové válce se odstěhoval na Kubu, v mořích hledal německé ponorky
- Trpěl depresemi, které vedly k jeho sebevraždě
Díla:
- Stařec a moře, Komu zvoní hrana, Sbohem armádo
1. polovina 20. století – 1. sv. válka literatuře
AVANTGARDNÍ PROUDY – avantgarda – předvoj – urč. směr, který prosazuje nové myšlenky, průkopníci přicházejí s něčím novým
- Unanimismus: hlásá obnovu pocitu spolučlověčenství (pocit sounáležitosti), návrat k prostotě, lásce, pracovitosti, družnosti, pokoře → chtějí najít člověka s prostým srdcem
- Futurismus: směr obrácen k přítomnosti a budoucnosti, obdiv k moderní technice, městské civilizaci futurismus vidí krásu v pohybu, rychlosti, síle a činu
- Kubismus: změna ve vidění reality a zacházení s ní → objekt byl rozkládán na jednotlivé geometrické tvary a poté byl zpětně skládán
- Dadaismus a surrealismus: reakce na válku, protest proti válečnému mrzačení protest proti umění, morálce, rozumu, kultuře
Historický kontext
- 1905 – volební právo pro ženy
- 1912 – Balkánské války
- 1914 – 1918- 1.sv. válka
- 1929 – Hospodářská krize
- 1933 – Nástup Hitlera k moci
Autoři:
- Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid
- Romain Rolland: Petr a Lucie
- Henri Barbusse: Oheň
- Michail Šolochov: Tichý Don
Rozbor díla: Sbohem armádo
Celková charakteristika díla:
Hlavní myšlenka, vyznění díla
- Upozornit na životní těžkosti a pošetilost války.
- Autor chce také částečně poodhalit svůj vlastní příběh.
Motiv
- Opakující se motivy hrdinství, lásky, odpovědnosti, nespravedlnosti, války a zla
Vypravěč:
- Vyprávěno v Ich formě
- Vypravěč je zároveň hlavním hrdinou
- Hrdina sám pro sebe uzavírá „separátní mír“.
Okolnosti vzniku díla:
- Autor čerpá z vlastní zkušenosti z 1.sv. války, kde byl těžce zraněn.
- Dílo bylo napsáno jako protiválečný román.
- Dílo je z poloviny Autobiografické.
Jazykové prostředky:
- lexikální: bohatá slovní zásoba, spisovný jazyk, převažují dialogy
- syntaktické: krátká a jasná souvětí, přímá řeč
- morfologické: převažují zájmena
Charakteristika hlavních postav:
- Frederic – Docela zámožný, bez vyznání, není typický důstojník – hnusí se mu válka, nejprve poměrně zhýralý -> Catherine ho napraví.
- Carherine – Krásná Skotka – ovlivněna smrtí bývalého snoubence – stydlivá, oddaná, naivní – miluje Frederica.
- Rinaldi – Kamarád v boji – lovec medailí – zhýralý – využívá válku k prospěchu
- Kněz – Krotipól názorů – je opak Rinaldiho – válku nenávidí – nechá si ze sebe utahovat
Fabule:
- Děj se odehrává na frontě, kde se do sebe zamilují dva mladí lidé, ošetřovatelka Catherine a Poručík Henry, který slouží u sanitních vozů. Prožívají spolu mlho hezkých chvil. Catherine otěhotní, proto se pár rozhodne utéct do neutrálního Švýcarska, kde Catherine porodí mrtvé dítě a sama také umírá.
Děj (obsah) díla
Americký podplukovník Frederic Henry pracuje jako dobrovolník v Itálii u Červeného kříže, stará se o sanitní vozy, ale není spokojený, přijde mu, že je tam nepotřebný a nepřipadá si jako hrdina, kterým chtěl být. Díky svému italskému příteli, chirurgovi Rinaldimu, který našel zalíbení v jedné Angličance, se dostal do krásné vily, kde se do něj ta samá Angličanka, Catherine Barkleyová zamiluje, jemu se také velmi líbí, ale svou lásku pouze předstírá.
Při jedné akci, ve které měly být sanitní vozy připraveny hned za bojovou linií se něco zvrtlo.
Snědl jsem konec svého kousku sýra a polkl jsem víno. Vším tím ostatním rámusem jsem zaslechl kašlavý zvuk, potom přišlo to ču-ču-ču-ču-, potom zablesklo, jako když se otevřou dvířka taviči pece, a ozval se řev, který začal bíle a zčervenal a sílil jako ženoucí se vichřice. Snažil jsem se nadechnout, ale dech mi vypověděl službu a já měl pocit, že jsem vylétl sám ze sebe a moje tělo letí a letí a pořád letí, tělesné a hmotné, vzduchem. Najednou jsem byl bez sebe, úplně a naprosto, á věděl jsem, že je po mně a že to byl všechno strašný omyl, myslet si, že člověk jenom tak prostě umře. Potom jsem se vznášel, a místo abych letěl pořád výš, cítil jsem, že kloužu rychle zpátky. Vydechl jsem a přišel jsem k sobě. Země kolem byla rozervána a proti mé hlavě visel roztříštěný dřevěný trám. Hlava mi třeštila a slyšel jsem někoho naříkat. Měl jsem dojem, že někdo křičí. Pokusil jsem se pohnout, ale nemohl jsem se pohnout. Slyšel jsem kulomety a pušky střílet přes řeku a po celé délce řeky. Ozvalo se velké šplouchnutí a já spatřil, jak po obloze létají světelné granáty, roztrhávají se a bíle plynou a jak vyletují rakety, a slyšel jsem bomby, to všechno najednou, a pak jsem blízko u sebe slyšel někoho naříkat „Mamma mia! Oh, mamma mia!“ Škubl jsem sebou a zkroutil se a konečně jsem vyprostil nohy, převalil jsem se na druhou stranu a dotkl se ho. Byl to Passini, a když jsem se ho dotkl, vykřikl. Ležel nohama ke mně a ve tmě a ve světle jsem uviděl, že je má obě nad koleny rozdrcené.
Dříve než mu stihl pomoct, Passini vykrvácel, až pak si teprve Frederic všimnul, že je také zraněný, nemohl pohnout nohami a když je ohmatával, koleno našel uprostřed holeně. Naložili ho do sanitního vozu a rychle převezli do tábora, jakýsi řezník mu rány ošetřil a podplukovník byl poslán do nově zřízené americké nemocnice, kde asi půl roku ležel a uzdravoval se. Byl vyznamenán bronzovým a stříbrným řádem. Catherine se přihlásila do nové nemocnice jako ošetřovatelka, tak mohla být pořád s ním. Až tady se do ní Fred bezmezně zamiloval. Situaci ale začala komplikovat další skutečnost.
Vypadala rozčilená a nervosní. „Co je s tebou, Catherine?“ „Nic. Není mi nic.“ „Ale ano, je.“ „Ne, nic. Opravdu nic.“ „Já vím, že je. Řekni mi to, miláčku. Mně to můžeš říct.“ „Nic to není.“ „Řekni.“ „Já nechci. Mám strach, že z toho budeš nešťastný nebo si budeš dělat starosti.“ „Ne, nebudu.“ „Určitě? Mně to starosti nedělá, ale mám strach, aby to nedělalo starosti tobě.“ „Když je to nedělá tobě, tak nebude.“ „Ale já ti to nechci říct.“ „Řekni.“ „Musím?“ „Ano.“ „Budu mít dítě, miláčku. Už jsem skoro ve třetím měsíci
Když mu nějaký italský doktor nohu krásně zpravil, měl se po nějakém čase ještě vrátit na frontu, čemuž se vůbec nebránil, jen mu bylo smutno, že musí opustit malou a velkou Catherine.
Když se vrátil na frontu, skoro okamžitě ho potkala podobná akce, jako před zraněním. Rakousko útočilo, zraněných byla spousta a přišel rozkaz k ústupu. Celý tábor jel po úzké cestě na jih. Fred velel karavaně třech sanitních vozů, po nějaké době se vytvořila kolona a všichni se báli, že jí Němci začnou ostřelovat, proto odbočili na polní cestu a vydali se tudy. Slyšeli, jak Německá letadla ostřelují kolonu a viděli opuštěná auta, postupně všechny tři vozy zapadli a vojáci museli pokračovat pěšky, vyhýbali se německým hlídkám na kolech a pak se to stalo.
„Zpátky,“ vykřikl jsem. Vyrazil jsem vzhůru po náspu a nohy mi v blátě klouzaly. Řidiči byli přede mnou. Drápal jsem se po náspu, jak nejrychleji to šlo. Z hustého houští zazněly ještě dvě rány a Aymo, když přebíhal přes trať, zavrávoral, klopýtl a padl na obličej. Stáhli jsme ho na druhou stranu a obrátili. „Měl by mít hlavu do kopce,“ řekl jsem. Piani ho otočil. Ležel v blátě pod náspem, nohama dolů, nepravidelně oddychoval a chrlil krev. Seděli jsme všichni tři nad ním na bobku. Zasáhlo ho to vzadu u kořene krku a kule projela vzhůru a vyletěla pod pravým okem. Umřel, zatím co jsem ucpával obě díry.
Nakonec zbyli už jen dva, našli ostatní vojáky a přidali se k nim kolem cesty stála vojenská policie a každého důstojníka popadli, vyslýchali a nakonec popravili, ani Fred nebyl výjimkou, před výslechem se mu ale povedlo ztratit se za ostatními, skočil do ledové řeky, potopil se na jak nejdéle to šlo, a uprchl. Když se dostal na břeh, pokračoval dál, odpáral si důstojnické hvězdy, naskočil na vlak a mířil do Milána, kde se zase setkal s Catherine. Policie o nich ale věděla a nebýt barmana, který je varoval, byli by zatčení. Museli se pozdě večer za deště vytratit z hotelu, nasedli do rybářské loďky, Fred vesloval celou noc a ráno konečně dorazili k 40km vzdálenému břehu Švýcarska. Zde byli šťastní, dokud Catherine nemusela do porodnice.
Doktor držel v rukou něco, co vypadalo jako čerstvě stažený králík, a spěchal s tím přes chodbu a do jiných dveří. Šel jsem ke dveřím, do kterých vešli, a našel jsem je v místnosti, jak něco dělají s novorozenětem. Doktor ho zdvihl, abych ho uviděl. Držel ho za paty a plácl ho.
„Je v pořádku?“ „Je to pěkný kousek. Bude vážit pět kilo.“ Necítil jsem k němu nic. Nevypadal, že by měl se mnou něco společného. Neměl jsem žádný pocit otcovství. „Nejste pyšný na svého syna?“ zeptala se ošetřovatelka. Myli ho a do něčeho ho zavinovali. Viděl jsem tmavý obličejíček a tmavou ruku, ale neviděl jsem, že by se hýbal, a neslyšel jsem ho křičet. Doktor s ním zase něco dělal. Vypadal zdrceně. „Ne,“ řekl jsem. „Skoro zabil svou matku.“ „Za to ten červíček nemůže. Copak jste nechtěl chlapce?“ „Ne,“ řekl jsem
Dítě se narodilo mrtvé. Ale to ještě nebylo to nejhorší.
Catherine krvácela pořád a pořád. Nemohli to zastavit. Šel jsem dovnitř do pokoje a zůstal jsem u Catherine, dokud neumřela. Celou tu dobu byla v bezvědomí a umírání jí netrvalo dlouho.
