Slavík zpívá špatně – rozbor díla, seminární práce

 

 Jméno: Slavík zpívá špatně

 Přidal(a): JW

 

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ

Filozofická fakulta – Katedra české literatury a literární vědy

Seminární práce

Student: Jakub Wágner

 

Úvod

Jaroslav Seifer je jedním z mých nejoblíbenějších básníků, proto byla volba z nabízených témat velmi snadná. Z českých básníků je asi také tím vůbec nejznámějším, podle mnohých literárních kritiků také nejlepším. Jeho básně jsou zařazeny snad v každé čítance, a tak nás jeho tvorba provází po celé naše literární vzdělávání.

 

1 Jaroslav Seifert

1.1 Život

Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v tehdy ještě samostatném městě Žižkov. Otec byl původně úřadníkem, později dělníkem a hlásil se k myšlenkám socialismu, což vytvářelo ostrý kontrast s matčiným ryze katolickým smýšlením.  To dokládají i slova Seifertova: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ 1 Svá studentská léta trávil nejprve na c. a k. vyšším gymnáziu na Žižkově, později v gymnáziu na Vinohradech, které ovšem nedokončil. Od mládí byl horlivým komunistou, v roce 1921 vstoupil do nově vzniklé komunistické strany a několik let pracoval také v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství a přispíval do Rudého práva. Roku 1929 byl za sepsání Manifestu sedmi z KSČ vyloučen a jeho politická aktivita pohasla. O rok se dříve se oženil s Marií roz. Ulrichovou, později s ní měl dvě děti, Janu a Jaroslava. V 50. letech se začala projevovat básníkova choroba pohybové ústrojí a postupně se snižovala jeho schopnost mobility. Zdravotnímu stavu nepomohla ani tehdejší politická situace, Seifertovi bylo střídavě zakazováno vydávat a několikrát byl označen za nepřítele režimu. Zemřel 10. ledna 1986, pochován je v Kralupech nad Vltavou.

 

1.2 Dílo

První Seifertovou vydanou sbírkou je Město v slzách z roku 1921, dílo ovlivněné poezií proletariátu ukazuje touhu člověka po lepším životě. Na začátku tvorby se autor řadil mezi poetisty, sbírky Slavík zpívá špatně a Poštovní holub se vyznačují prvky hravosti a melodičnosti, ale okrajově se dotýkají později probíraných témat lásky k ženám a lásky k matce. Před válkou a na jejím začátku se Seifert vrací k politickým tématům (Jaro, sbohem; Zhasněte světla) a snaží se ve čtenářích probudit národní uvědomělost (Vějíř Boženy Němcové). Po skončení války děkuje osvoboditelům, vzpomíná na padlé a raduje se z Pražského povstání ve sbírce Přilba hlíny. Po válce se stává nepřítelem režimu a snad jen přátelství s Vítězslavem Nezvalem jej zachraňuje před perzekucí. V tomto období napsal svou asi nejznámější básnickou sbírku Maminka, ve které nádherně popisuje roli maminky jako člena domácnosti, opěvuje její prostotu a skromnost a vykresluje prázdnotu po její smrti.

V 60. letech se Seifertova poezie výrazně proměňuje, nejspíše vinou prodělání těžké nemoci. V básních ubývá metafor, poetismů, vyjadřování je přímější, drsnější (Halleyova kometa). Ke konci života je již naprosto v nemilosti režimu a publikuje především v samizdatu. Se světem a životem se loučí ve sbírce Býti básníkem, zde rekapituluje svůj vyměřený čas a dochází k závěru, že rozdával radost svými verši, a tedy nežil zbytečně.

 

1.3 Ocenění

Je nositelem řádu Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy, udělen mu byl in memoriam v roce 1991. Navzdory špatným vztahům s tehdejší KSČ byl roku 1966 oceněn titulem Národní umělec. Nejvyšší pocty se mu však dostalo o 18 později, kdy za něj dcera ve Stockholmu převzala Nobelu cenu za literaturu.

 

2 Slavík zpívá špatně

Čtvrtá autorova sbírka, jejíž název je citátem z Jeana Cocteaua. Básně v prvním oddílu jsou ještě poetistické a udrží téma moderního světa jako gejzíru nebývalých dojmů. Stále častější je ovšem již projev zmaru a skepse. Druhý oddíl je především vzpomínkou na válku, básně jsou žánrovým odkazem k baladě, což podtrhuje jejich truchlivost. Třetí oddíl je kontrastem k válce, a tedy popisuje svět nový, právě se rodící, svět vedený Sovětským svazem. Výsadní místo zaujímá nekrolog Leninův. [Červenka, s. 276]

 

2.1 Obecné shrnutí

Prvních několik básní má pro Seiferta typický krátký melodický verš, v dalších básních se verše prodlužují. Měl-li bych přirovnat Seifertovu poezii v této sbírce k autorovi jinému, vybral bych jistě Jasquese Preverta – jeho verše mi vždy na první přečtení připadaly jako samostatná prohlášení o dané situaci. Až vícerým opakováním si čtenář propojí jednotlivé verše do celistvé básně.   Ve „Slavík zpívá špatně“ pozoruji to samé, například v následující sloce:

„Zpěvák rozšlápnul mandolínu

fík plný šťávy

Číňan si narovnává oči a líbá evropskou ženu

V záhybech jeho šatu chrope drak čokoládu.“

 

3 Rozbory básní

3.1 Píseň o smrti

Báseň o pěti slokách, první čtyři mají čtyři verše, poslední pět. Verše jsou krátké, maximálně sedmislabičné. V básni pro její malý rozsah nenajdeme mnoho básnických prostředků. Básnickým přirovnáním je ovšem například celá druhá sloka:

„Perly a drahokamy

vrátíme živým

jako sebevrah ze dna

bublinky vzduchu.“

Dalším básnickým prostředkem může být část první sloky: „Hlas umíráčku umírá“ nebo oxymóron „když kos si zpívá – spí.“

A jak je to se smyslem celé básně? Samozřejmě se o něm, my, čtenáři, můžeme jen dohadovat. Například ve třetí sloce, která zní takto:

„A tak umřem chudi

umřeme prosti

se zlatými zuby

v bílé dásni“,

dává autor svůj záměr jasně najevo – vlastnictví zlatých zubů, drahokamů a perel, tedy hmotného majetku, ještě neznamená bohatství, protože něco znamená jen po dobu našeho života. Opravdové bohatství, je to, které se spirálou navrací stále a znova – „když kos si zpívá a spí“.

 

3.2 Lenin

Báseň v mnohém srovnatelná s milostnou poezií o sklonku života Leninova. 21 slok nepravidelné velikosti, někdy o jednou, jindy o třech či čtyřech verších. Báseň začíná básnickým popisem „Na konec slávy“ carského Ruska. Zatímco ulice Moskvy „duněly prací rukou dělnických“ byla stala se z ní „spanilá vesnice nad zříceninou Pompejí“. A v tu chvíli:

„V chaise longue

již těžce nemocen a stár

jak křehký stín a starý strom

spočinul Lenin“.

Lenin, obrácen tváří tam „kde žhnou zrcadla Moutblanku“ vidí zápas tříd, kapitalistické vykořisťovatele a „podsklepení bank, kde vzkvétají ty zlaté pruty … a mezi ciframi řine se krev.“ Ze západní Evropy také slyší píseň, kterou slýchával zpívat „do uší carů pod okny paláců.“ Ovšem, západe, boj se! Protože:

„Pyšný a hlučný zazněl krok,

to pod kremelskou zdí,

přechází stráž

a děsí Evropu a děsí celý svět!“

Na konci básně Lenin umírá, Seifert popisuje bolest lidových mas nad jeho smrtí. „Balada“ končí touto slokou:

„Pro smutek světa,

můj milý básníku,

slavící zpívají špatně.“

S tímto úsekem si ovšem vůbec nevím rady. Buďto může jednoduše znamenat, že slavíci zpívají špatně pro akt smutku. Toto vysvětlení mi ovšem nepřipadá pro básníka takových kvalit jako dostatečná pointa. Napadají mě sice i jiné možné významy, ovšem nedokáži je publikovatelně formulovat.

 

Závěr

Jako čtenář se zaměřuji především na poezii a dílo Jaroslava Seiferta je mi samozřejmě dobře známé. Obdivuji jej a vlastním mnoho jeho knih. Přiznávám ovšem, že sbírku Slavík zpívá špatně jsem četl prvně. Se Seifertem si vždy spojuji tvorbu ze sbírek Maminka nebo Nejkrásnější bývá šílená, a to se po přečtení této sbírky nezmění, nicméně můžu říct, že se mi velmi líbila. Oceňuji také odkaz na budovatelskou poezii v závěru sbírky, byť jsem politickým vyznáním cokoliv jiného, jen ne komunista, miluji budovatelskou poezii, protože zastávám názor, že psát o citech k ženě a o lásce je obyčejné, kolik autorů píše o těchto tématech a jak notoricky známá jsou přirovnání dívky ke včele, k motýlu, k dítěti či k růži hozené do kostela (Manon Lescaut je má nejoblíbenější kniha, ovšem její téma ji klišé). Nebo popis autorových sluchových halucinací ve verších „Slyším to, co jiní neslyší, bosé nohy chodit po plyši“. Jak neobvyklá a zajímavá jsou oproti tomu budovatelská témata, no řekněte, jak musí být těžké napsat báseň o kombajnu či vygradovat milostný epos o dojičce krav do dech beroucího závěru „a jejich ruce propleteny, spočinuly na vemeni.“ Byť jde ve druhém případě „pouze“ o parodii. Právě tento Seifertův odkaz mě zaujal a těší mě, že i tento, jeden z největších českých básníků, po boku Nezvalově, se v poezii zabýval i jinými tématy, než těmi tradičními.

 

Seznam použitých zdrojů

1 HAVEL, Rudolf. Čas plný písní. [s.l.] : Odeon, 1990. ISBN 80-207-0140-0. S. 258. (Z interviewu ve Večerní Praze 20. 11. 1968.)

2 ČERVENKA, Miroslav. Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do r. 1945. Praha: Československý spisovatel, 1990.

3 SEIFERT, Jaroslav. Slavík zpívá špatně. Praha, 1926. Bibliofilská edice Odeon.






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————