Jméno: Slávy dcera, Kytice – Mužské a ženské prototypy
Přidal(a): Míša
Mužské a ženské prototypy v české literatuře 19. století psané Erbenem a Kollárem
Kytice- Karel Jaromír Erben
Jan Kollár- Slávy dcera
Mužské postavy
Muži jsou v obou knihách popisováni jako silnější charaktery než jsou ženy. Nebojí se využít lsti či vymyslet neotřelý nápad, hlavně když dojdou svého cíle. V porovnání s ženami tvoří alfu a omegu, protože mají přesně obrácené vlastnosti. Někteří mají navíc určité vlastnosti jako například jako vodník z Erbenovy Kytice, což jim dopomáhá dosáhnout svého cíle. Vodník dokázal díky schopnosti dýchat pod vodou odtáhnout svou ženu zcela mimo realitu, odstřihnout ji od jejího předchozího života, i když přebývali nedaleko jejího posledního bydliště.
Zastávám názor, že Kollár vidí muže jako představitele vrcholu slovanského národa
Ženské postavy
Ženy v Erbenově knize plní roli ochranitelských matek, křehkých dcer a oddaných milenek, což bývá občas problematická role. Žádná z nich se nedokáže zcela poprat se svým životem, propadají depresím, neumí zcela dobře řešit problémy, ale stále jsou oddané křesťanky, což vyplývá z atmosféry doby. S tím jde do kontrastu Slávy dcera, kde ženy takové problémy neřeší, žijí bezproblémový život jako Slovanky. I Erbenovy ženy pocházejí ze slovanského národa, ale autor je vidí mnohem realističtěji dle mého názoru, protože se na ně dívá, jako na ženy, ne ženy z vyvoleného národa.
„ Klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
želem se ňadra zdvíhaly.“
Citací z Kytice (Svatební košile) jsem chtěla dokázat pohled Erbena na křehkost žen, které se často trápí láskou. Kollárova myšlenka dokonalosti Slovanů nepřipouští jiné alternativy pohledu, než pohled na skvělé ženy. Všimla jsem si, že oba typy žen spojuje láska a ústa k jejich matkám, které jim pomáhají s životními, protože často mezi prvními vytuší problémy svých dcer.
„Což jsi se tak zasmušila,
dcero má,
což jsi se tak zasmušila?
…
Zabila jsem holoubátko,
matko má.“
Vztah mužů a žen
„Muži vůle, čin a smělost sluší,
ženě prosba, cit a mlčení;
ten buď víc duchem, ta duší. “
Myslím si, že jedno z témat, na kterém se autoři zcela shodli, je vztah mezi mužem a ženou. Oba psali v době, kdy ženy trpěly řadou nesvobod. Emancipace začíná probíhat až na přelomu stoletích, kdy jsou oba autoři po smrti. Zdá se mi, ale správné, že se drželi tradičních hodnot Čechů i Slovanstva. Nepouštěli se celkově do žádných experimentů, což by jako romantikové částečně mohli, ale nehodilo by se to podle mého názoru k tématům, o kterých psali. Vždyť my, jsme my. Češi. Experiment pro nás není typický.
„ Co jsou Tempe, vzav jim nymfek zjevy,
bez pastýřek, co jsou Arkády?
Co jsou ráje, v kterých není Evy?“
Kollárovou citací jsem chtěla dokázat, jak si muži žen váží. Žádný z tradičních mužů si nedokáže představit svůj život bez ženy. Patří k světu jako vzduch, voda, nebe i oheň, se všemi svými pozitivy, ale i negativy. Navíc bez nich, by lidské pokolení nemohlo existovat.
Vlastenecká oddanost
Nelze říci, zda mají větší vlasteneckou oddanost muži nebo ženy. Každý si ji vykonává po svém. Všechny je drží jakési sepětí doby, nemohou moc vykračovat ze svých rolí.
Nenašla jsem jedinou postavu, která by se bránila svému původu, což mi přijde oproti dnešní době velmi pěkné, protože dnes je každý nespokojený, všichni by se nejradši odstěhovali ze země, vymazali si z cestovního pasu svou mateřskou zemi, raději nechali kolonku prázdnou než v ní mít 14 písmen, která vzbuzují konexe se současným prezidentem, který zcela přesně reprezentuje situaci v zemi. Obdobná nespokojenost zaplavila všechny demokratické státy dnešní doby.
Lidé a postavy 19. století mají velmi pěkný vztah k své matičce vlasti. Každý se pyšně hlásí k jejímu odkazu. Vlast je vlastně jedna rodina, k níž se často přidají další, všichni si v ní rozumí, spojuje je praslovanský jazyk a kořeny. Nikdo se nepohoršuje. Všichni spokojeně žijí spokojeně a vlastenecky. Řekla bych, že se máme čím v minulosti inspirovat.
Láska vlastenecká vs. láska milenecká
Práci bych chtěla završit probráním otázky vztahu lásky vlastenecké a milenecké.
Na začátku eseje jsem probrala jednotlivé charaktery postav, poté se věnovala oběma typům lásek. Nechtěla bych dělat přehnané závěry, v 19. století jsem nežila, je ode mne vzdálené, získala jsem o něm informace z hodin literatury, dějepisu, zeměpisu a dalších humanitních oborů, ale nad osobní zkušenost není.
Jsem názoru, že v době kolektivismu, industrializace a celkového rozvoje šly potřeby jedince stranou ve prospěch většiny, tedy kolektivu, což cítím z většiny knih, které byly v té době napsány. Pokud má jít stát kupředu je potřeba jednota a oddanost. Lidé musí svému státu věřit, v té době se také často pokládali své životy za vlast ve válkách.
Často lidé, hlavně muži předváděli své bájné slovanské schopnosti protivníkům na bojovém poli, kdy museli zapomenout na lásku mileneckou. Po skončení bojů se přeživší mohli vrátit k svým ženám, vždyť anulovat lásku mileneckou nejde, pokud lidé nemají vymřít.
Vždy je potřeba nových bojovníků.
Zdroje:
Kytice: autor Karel Jaromír Erben, vydáno nakladatelstvím Československý spisovatel, 1988 v Praze
Slávy Dcera: autor Jan Kollár, vydáno nakladatelstvím Československý spisovatel, 1981 v Praze
