Kniha: Sluha dvou pánů
Autor: Carlo Goldoni
Přidal(a): šaki
Kdy a kde byla kniha vydána: Divadelní hra byla poprvé hrána v roce 1745.
Literární kontext:
KLASICISMUS (17. – 18. století)
– evropský umělecký směr v 17. a 18. století, z lat. classicus = vynikající, vzorový
- později se z evropského kontinentu rozšířil do Ruska a do Ameriky
– vznik ve Francii za vlády Ludvíka XIV. (1643-1715), krále slunce
– napodoboval formy antického umění, vyznačoval se pevným systémem estetických
pravidel, norem podle klasického vzoru
znaky klasicismu:
– návaznost na odkaz antiky (antická kultura považována za dokonalou)
– důraz na řád a pravdivost:
existovala pevně stanovená estetická pravidla a předpisy (malý prostor pro umělcovu fantazii)
– měřítkem krásy se stala pravda a rozumovost
– racionalismus: základním znakem pravdy je rozumové poznání, René Descartes: „Myslím, tedy jsem.“ (jediná jistota je uvědomění si sama sebe jako bytosti rozumově myslící)
– rozumová kázeň a střídmost (x barokní vášnivost, mystičnost)
– zájmy jedince se musely podřídit vyšším zájmům společnosti
- klasicisté se neobraceli k člověku v intimní oblasti, viděli jej ve vztahu ke společnosti (oproti renesanci)
– city jedince sice byly brány v potaz v některých klasicistních tragédiích, ovšem vždy byly
poměřovány s dalšími atributy – povinností, pocitem vlastní viny atd.
– empír – v podstatě vrcholná forma klasicismu na počátku 19. st., z lat. empire = císařství
– sloh zejména ve Francii za Napoleonova císařství
– naplno se projevil odkaz antiky (patrno zejména v architektuře, některé stavby
z tohoto období doslova kopírují antické památky)
LITERATURA
– dokonalost klasicistní literatury měla zajistit pevně stanovená estetická pravidla (stejně jako
v umění)
– respektována Aristotelova zásada tří jednot: jednota času (příběh se měl odehrát během
24 hodin), místa (měl být spjat s jedním místem) a děje (měla být sledována jedna základní
dějová linie)
– dominují žánry, v nichž složka rozumová převládá nad emociální (eseje, didaktické,
filozofické spisy)
– dělení literatury na nízkou a vysokou
– v dvorském prostředí vznikaly literární salony (diskuze o umění, hodnocení uměleckých
děl)
– pravidla klasicismu zformuloval Nicolas Boileau v básni Umění básnické
- dílo se stalo kánonem klasicistní literatury
Vysoká literatura
– typické žánry: tragédie, epos, óda
– inspirace v antice
– klasicistní tragédie veršované s dlouhými monology, typickým veršem alexandrín
- alexandrín = šestistopý 12slabičný rýmovaný verš (13slabičný verš v ženské verzi) se stálou rozlukou (= dierese) po 6. slabice
– charakteristické je patetické vyjadřování
Nízká literatura
– typické žánry: především komedie, dále bajka, satira
– daleko bližší životní realitě (nejsou zde tak přísná a respektovaná pravidla jako ve vysoké
literatuře)
– v komedii se objevovaly náměty z lidového prostředí, čerpá z commedie dell`arte
Commedia dell`arte
– klasický typ barokního improvizovaného divadla, zrodil se v 16. století v Itálii
– herci znali pouze základní dějovou kostru příběhu, improvizovali
– pevné typy postav (služka Kolombína, lakomý obchodník Pantalone, Harlekýn)
Carlo Goldoni (1707-1793)
– dramatik, režisér, organizátor divadelního života, zakladatel novodobého italského divadla, klasické postavy
– autor asi 200 komedií
– čerpá z commedia dell’arte, ale podstatně jí pozměnil ® odstraněna improvizace a masky, na scénu přivedeny i postavy z lidových vrstev
– úspěch jak v Benátkách, tak i v Paříži
- Poprask na laguně
- Sluha dvou pánů
- Mirandolina
- Chytrá vdova
Žánrová charakteristika díla: Divadelní hra-komedie.
Děj, kompozice, místo a doba děje: Děj se odehrává v Benátkách v polovině 18. století. V díle se vyskytuje princip trojjednoty (místa, času a děje). Hra odehrává mezi obyčejnými lidmi ze středních a nižších vrstev.
Do Benátek přijíždí Beatrice převlečená za svého bratra Federika Rasponiho. Toho zabil její milenec Florindo v souboji a proto musel z Turína uprchnout. Beatrice vstoupí do domu pana Pantaloneho, od kterého chce vyzvednout své peníze, které by použila k útěku. Najme sluhu Truffaldina, který je ale velmi vychytralý a nechá se najmout ještě od jednoho pána, aby dostal dvakrát tolik jídla a peněz. Tímto druhým pánem je Florindo, který uprchl z Turína do Benátek a ubytoval se shodou náhod ve stejném hostinci jako převlečená Beatrice. Milenci ale o sobě nevědí.
Truffaldino neumí číst a tak se Beatricin dopis dostane zase zpátky k ní a Truffaldino to zdůvodní tím, že jeho předchozí pán zemřel. Tak šikovně odpovídá na otázky kolem jeho identifikace, že si Beatrice myslí, že tím pánem byl Florindo a nyní je mrtev. Truffaldino popletl i kufry obou pánů a Florindovi podá oblek Beatrice s jeho vlastní podobenkou a také svůj omyl zdůvodní tím, že jeho předchozí pán, který měl to podobenku zemřel a podle vyprávění si Florindo myslí, že tím pánem byla Beatrice v mužském převleku.
Pantalone přislíbil svou dceru Clarice právě Federikovi, ale protože se roznesla zpráva, že Federiko je mrtvý, Clarice se zasnoubila se Silviou, synem advokáta Lombardiho. Situace se zkomplikuje příjezdem Beatrice, která se vydává za svého bratra a Pantalone musí dodržet slib a dát Federikovi za ženu svou dceru. Clarice i Silvio jsou z toho nešťastní a Beatrice, převlečená za Federika, řekne Clarice pravdu, ale ta jí musí slíbit, že ji nevyzradí.
Silvio si myslí, že ho Clarice zradila a opouští ji. Beatrice i Florindo se v hostinci při pokusu o sebevraždu potkají a vše se mezi nimi vyjasní. Beatrice cítí, že musí zachránit vztah mezi Claricií a Silviou a přijde do Pantalonova domu a odhalí své přestrojení. Milenci se usmíří. Prohnaný Truffaldino se nechce přiznat, že sloužil dvěma pánům a vymyslí si, že druhému pánovi sloužil Amidore. Teprve když mu jde o získání ruky Smeraldiny, komorné Clarice, přizná pravdu. Nakonec si Silvio bere Clarícii, Beatrice se vdá za Florinda a Truffaůdino se ožení za Smeraldninu.
Hlavní postavy, charakteristika:
Truffaldino– chytrý; mazaný; působí naivně
Beatrice- nebojácná; v přestrojení za svého bratra Federiga ospravedlňovala svého milence Florinda
Florindo Aretusi– statečný; odhodlaný; bojuje za svou lásku Beatrice
Pantalone de Bisognosi– obchodník; nerozhodný
Clarice– Pantalonova dcera; věrná; přátelská
Silvio– žárlivý; ukvapený
doktor Lombardi– otec Silvia; chytrý; vzdělaný
Brighella– hostinský; dobrý kuchař; věrný
Smeraldina– komorná Clarice; drzá; chce se vdát
Umělecké prostředky díla: – dialogy
– vtip
– nadsázka
– italské nářečí
– přeřeky (autor je používá záměrně)
Autorův záměr: Autor v díle ukazuje, že lhát se nemá a nevyplácí.
Komentovaný úryvek:
Truffaldino: „No není to paráda? Tolik sluhů hledá pána a já mám hnedka dva! Ale co si teď počnu? Sloužit dvěma pánům, to přeci nejde. Že ne? A proč ne? Nebyla by to krása, sloužit oběma, pobírat dva platy a dostávat dva obědy? Byla by to krása a ne, že ne, kdyby na to teda nepřišli. A i kdyby na to přišli, co se mě může stát? Nic. Když mě vyhodí jeden, zůstanu u toho druhého. Na mou duši, já to zkusím! A kdyby to jenom jeden den vydrželo, zkusím to! Už za tu zkušenost to stojí. A jde se na to, napřed pro poštu, pro oba dva!“
– monolog sluhy Truffaldina, zamýšlí se nad svojí budoucností a nad tím, zda má pro něj cenu zůstat zaměstnancem hned dvou pánů
Vliv díla: Dílo je uváděno v Národním divadle již od roku 1994, kde hlavní roli Truffaldiniho hraje Miroslav Donutil.
