Kniha: Smrt si říká Engelchen
Autor: Ladislav Mňačko
Přidal(a): Ivushka196
Autobiografický román, který roku 1959 napsal Ladislav Mňačko. Román pojednává o partyzánech na Moravě a valašské obci Ploštině, kde obyvatelé Ploštiny pomáhali partyzánům. Děj se odehrává na konci 2. Světové války. Autor vychází z vlastních zkušeností.
Postavy:
Voloďa – sám autor, mladý student, který umí dobře německy
Sestra Eliška – mladá a příjemná sestra v nemocnici, která se stará o Voloďu
Marta – vzdělaná židovka pracující pro gestapo, Voloďova milá
Nikolaj – vedoucí partyzánské skupiny a příslušník Rudé armády
Doktor Brázda – milý doktor
Sestra Helena – stará sestra
Pan Kroupa – kolaborant
Petr (Srb), Griško (příslušník Rudé armády), Fred (syn kolaboranta Kubise) – partyzáni
Wilczik – šéf zlínského gestapa
Skorzeny – generál SS
Obsah:
Román začíná koncem války, kdy hlavního hrdinu Voloďu střelí do páteře. Lidé ho ukryjí do bezpečí do sklepa, kde ostatní čekají na konec přestřelek. Poté ho kolaborant Kroupa odveze do nemocnice, kde se Voloďa stává prvním pacientem. Proto se o něho pečlivě starají, jak lékař Brázda, tak i sestra Eliška, do níž se později zamiluje. Celou dobu musí ležet na břiše kvůli postřelení, a tak vypráví svůj příběh Elišce.
Děj začíná jeho odchodem od matky k partyzánům. Jak se k nim dostal a o životě na Ploštině. Vzpomíná na úkoly, které dostávali od velitele Nikolaje a jak partyzáni je plnili. Na Ploštině poznal krásnou Martu, do které se zamiloval. Jenže neví, že to židovka, to se dozvídá později. Voloďa je na rozdíl od ostatních chlapců odtažitý od žen a nikdy na kopanici s žádnou nic neměl. Jenže mezi ním a Martou vznikne vztah. Marta partyzánům poskytuje tajné informace, jelikož se prodává německým velitelům ve strachu ze smrti. Voloďa toto tajemství tuší, i když to Marta před ním tají.
Jednou, na přání Marty, partyzáni přepadnou vozy s německým generálem a dalšími vysoce postavenými vojáky. Marta generála napadne a v afektu ho brutálně zabije. Tady se potvrdily Voloďovy obavy. Jako odpověď na tento čin byl do Zlína poslán Otto Skorzeny s jeho Jagdkommandem s jasným cílem zlikvidovat partyzány.
Do oddílů přicházejí dva zvědové, Baťa a Machů, kteří se Voloďovi nezdají, ale jsou přijati. Když vybuchnou pancéřové pěsti, při kterých je zraněn velitel Nikolaj, zvědové využijí situace a utečou. Rus Nikolaj se nakonec sám zabije a novým velitelem se stává Griško. Griško se snaží novým systémem udržet disciplínu. Morálka však upadá i přesto, že on sám chce, aby zůstali na Ploštině a bránili ji před případnými útoky Němců. Ostatní partyzáni ho však přehlasují a všichni odcházejí a nechávají Ploštinu na pospas osudu. Když se po nějaké době vrací, zjišťují, že ji Němci vypálili a muže pozabíjeli. Marta a partyzán Karel to sledovali z dálky, načež se Karel zastřelí. Marta navštíví Voloďu v nemocnici, poté spáchá sebevraždu.
Partyzáni postupují dál, lidé z kopanic je odhánějí, nechtějí mít s nimi nic společného. Skupina chlapů v čele s Petrem se oddělí, aby zavedly Němce hlouběji do hor. Muži hladoví a jsou téměř bez spánku, po nějaké době zjistí, že je Němci už nepronásledují. Byli odvoláni kvůli postupující frontě.
Román končí Voloďovým odchodem z nemocnice. Slíbil totiž Martě, že se pomstí, najde a zabije německého velitele Engelchena, jenž měl na svědomí zkázu Plošiny.
Hlavní myšlenka díla:
Román popisuje tvrdé podmínky života partyzánů, život lidí na kopanicích. Ukazuje tvrdé praktiky Němců a dění během i po konci války. Ukazuje i osudy lidí poznamenané válkou. Mezi partyzány byli hlavně Rusové, ale i komunisti.
Zajímavosti:
Ploština byla osada nedaleko Valašských Klobouků na Moravě. 19. dubna 1945 Němci ji zmasakrovali za pomoc partyzánům a 24 lidí bylo zaživa upáleno.
Sám autor prohlásil, když vypálili Ploštinu: „V okamžiku, kdy hořela Ploština, ani jeden z partyzánů už neměl být naživu.“ Jejích povinností bylo tam jí a nechat se zastřelit, protože ti lidé to odnesli za ně. V té době tam Mňačko nebyl, byl odvolán.
Umělecké a kompoziční jednotky:
Psáno retrospektivně, ich-formou – vypravěčem je Voloďa.
Děj se odehrává v moravském pohraničí.
Hlavní hrdinové jsou skvěle psychologicky popsaní.
Používá germanismy, vnitřní monology, dialogy a přímou řeč.
Vyskytuje se personifikace, přirovnání, hyperbola, dialekt a ruské výrazy.
Autor – Ladislav Mňačko:
Ladislav Mňačko se narodil 28. ledna 1919 ve Valašských Kloboucích. Byl jednou z největších osobností české žurnalistiky a literatury. Žil na Slovensku, otec byl pošťák v Martině. Žili na předměstí, kde byli dělníci → silné sociální cítění. Učil se drogistou. Měl 2 starší sestry a bratra. Po návratu do Val. Klobouků se ubytovali ve dvoře pekárny. Odešel do Slavičína dělat drogistu, zavádí zde divadelní kroužek.
Chtěl utéct na ruskou frontu, ale chytili ho. Tak to zkusil na západ, kde ho také chytili, v Holandsku a poslali ho do pracovního tábora, ze kterého utekl zpět do Valašských Klobouků a dostal se mezi partyzány. Na konci války byl zraněn a léčili ho ve vsetínské nemocnici. Seznámil se se Slavíkem, který působil v Jihlavě v divadle. Mňačko mu napsal hru Partyzáni, která byla uvedena v říjnu 1945. Tato hra byla základ pro Smrt si říká Engelchen. Roku 1945 dostal nabídku do Rudého práva, kterou přijal a odjel do Prahy. Byl to velmi dobrý žurnalista, a tak ho zvali na sjezdy KSČ jako hlavního novináře. Spolupracoval s Pravdou (noviny na Slovensku) a dostal nabídku do časopisu Kulturní život. Též ho zvali na procesy 50. let, které byly zmanipulované. Zjistil to díky procesu na Slovensku, kdy schválně zavřeli pekárny, aby mohli obvinit jednoho pekaře. Jako první prohlásil, že tento proces je zmanipulovaný a ostatním potom nevěřil. Byl tak slavný, že se proti němu báli vystoupit, když říkal pravdu. Cítil obrovský pocit viny za Ploštinu.
Roku 1962 odjel do Izraele na proces s válečným zločincem Eichmanem. Byl tam jako jediný zástupce českého žurnalismu → Já, Adolf Eichman.
S manželkou emigroval do Izraele, kde zůstal. Vyloučili ho z KSČ a vzali mu občanství. Vrátil se do Čech, přes konzulát se rozvedl a našel si Evu Bottovou (dcera Kraska), se kterou utekl do Rakouska. Většinou psal detektivky. Vrátil se na Slovenskou, do Piešťan. Byl odvezen do bratislavské nemocnice, protože ho ranila mrtvice. Je pochován ve společném hrobě s Kraskem a Evou v Lukovišti na středním Slovensku.
Jeho další díla: Jak chutná moc, Soudruh (Baron) Prášil, politické reportáže – Opožděné reportáže, Dobrodružství ve Vietnamu, povídky, novely – Dlouhá bílá přerušovaná čára, Slavnostní projev
