Kniha: Smrt si říká Engelchen
Autor: Ladislav Mňačko
Přidal(a): Štěpán Kohoutek
Autobiografický román, který se odehrává na konci 2. světové války. Zachycuje válečné útrapy, život partyzánů i utrpení obyčejných lidí v závěrečné fázi druhé světové války a první měsíce po osvobození (1944 – 1945).
Vydán roku 1959 a dosáhl výrazného úspěchu a byl přeložen do řady světových jazyků. Na námět knihy byl natočen stejnojmenný film a to nejprve československé válečné drama režiséra Ivana Baloďa z roku 1960. V hlavních rolích Ivan Mistrík a Květa Fialová. Roku 1963 se režie ujali Ján Kodár a Elmar Klos.
Hlavní postavy
Voloďa – hlavní postava celého díla – vypravěč; původně student, výborná znalost němčiny
sestra Eliška – mladá, příjemná, milá sestra v nemocnici
Doktor Brázda – dobrý doktor
sestra Helena – stará panna; sestra
pan Kroupa – kolaborant
Marta – hezká, vzdělaná židovka pracující pro gestapo; děvka; Voloďova milá
Nikolaj – příslušník Rudé armády; vedoucí partyzánské skupiny
Petr – Srb; partyzán
Griško – příslušník Rudé armády; partyzán
Fred – partyzán; syn kolaboranta Kubise
Wilczik – šéf zlínského gestapa
Skorzeny – generál SS, Oberguppenführer SS
Obsah
Román začíná v posledních hodinách války, zpětně se vrací do minulosti do valašské vesnice Ploština. Hlavní hrdina – partyzán Voloďa – je těsně před koncem války střelen do páteře a ochrne. Lidé jej odvezou do bezpečí. Pak se stává prvním pacientem v nemocnici, kde se o něj pečlivě stará nejen lékař Brázda, ale i zdravotní sestra Eliška. Je mu nejčastější společnicí a po vzájemně opětovaných citech i životní láskou. Voloďa Elišce vypráví o obci Ploštině, kde se skrývali jako partyzáni se svým oddílem. Poznal zde krásnou Židovku Martu. Voloďa je oproti ostatním chlapcům odtažitý od žen a nikdy na žádné kopanici s žádnou nic neměl. Ale do Marty se zamiluje a vznikne mezi nimi vztah. Marta pracuje na nejtěžším úseku konspirace mezi Němci a poskytuje partyzánům tajné informace. K jejich získání využívá svojí ženské krásy a přitažlivosti a prodává se německým velitelům v strachu před smrtí. Toto tajemství před Voloďou skrývá, ale on jej nejasně tuší.
Jednou partyzáni přepadnou vozy s německým generálem a dalšími vysoce postavenými vojáky, zde se Voloďovi potvrdí obavy o osudu Marty, když ta napadne německého generála a v afektu ho brutálně zabije. Jako odpověď na tento čin byl do Zlína poslán Otto Skorzeny s jeho Jagdkommandem (zvláštní vybraný útvar se speciálním posláním), a to s jasným cílem zlikvidovat partyzány.
Partyzáni odzbrojují skupinu padesáti Němců, jejichž kapitán si spolu s druhým Němcem vyšel na procházku. Jsou přepadeni, jeden chce odporovat a je zastřelen. Generála vyslechnou a domluví se s ním, že dají jeho mužům možnost odejít, pokud nebudou dělat problémy.
Do oddílu přicházejí dva tajní zvědové, Baťa a Machů, kteří se Voloďovi nezdají, ale jsou přijati. Po velké sabotážní noci, kdy v okruhu padesáti kilometrů zničili elektrické i telefonní vedení, vykolejili nákladní vlak, vyhodili most a na třech místech poškodili trať se skupinky oddílu vracejí na Ploštinu a všichni jsou rozjaření z akce. Nejvzdálenější úsek dostala úkolem Petrova skupina. Ukořistili nový typ pancéřových pěstí. Petr se o zbraně vždy velmi zajímá, nový objev chce ukázat veliteli Nikolajovi. Rusa Nikolaje zajímá fungování zbraně, nedopatřením ji odpálí a těžce se zraní a poté se sám zastřelí. Je svolána schůze partyzánské rady, Baťu a Machů má hlídat Fred, který je současně členem, neuvědomí si nebezpečí, zrádci využijí situaci a unikají. Novým velitelem je zvolen Griška, který se snaží novým systémem udržet disciplínu. Morálka ale upadá a i přesto že on sám chce ať zůstanou na Ploštině a brání ji před případnými útoky Němců, ho ostatní partyzáni přehlasují a všichni odcházejí a ponechávají Ploštinu svému osudu. Oddíl se rozdělí na čtyři skupiny a jsou jim přiřazeny určité okruhy činností. Veliteli skupin stanoví Griška Tarase, Alexe, Petra a sám se ujímá poslední skupiny. Voloďa je komisařem v Petrově skupině a jejich úkol je nejtěžší. Dělají stopu a připoutají k sobě jagdkommando, zatímco se ostatní připraví v průsmycích.
Za čas se vrátí na Ploštinu zjišťují, že ji Němci vypálili a všechny muže svázali, naházeli do jednoho domu a celou kopanici zapálili. Marta a partyzán Karel, kteří je přišli varovat, tyto hrůzy sledovali z dálky. Karel se pod tíhou děsivých událostí zastřelil.
Partyzáni byli štváni, lidé z kopanic se jim vyhýbali a odháněli je, aby je nepotkal stejný osud. Chlapci byli vysílení a hladoví. Postupovali podle plánu k hranicím. Zaslechli vzdálenou střelbu. Našli polní policii střílející do chatrče, napadli je a tím osvobodili německé dezertéry, kteří se ukrývali uvnitř. Naživu zůstali pouze dva Willi a Martin, přidali se k partyzánům a později pomohli, neboť důkladně znali německé zbraně a Němců měli až po krk, takže nemusel mít nikdo obavy, že se postaví proti nim. Při další akci zaskočili 7 nákladních aut plných pěchoty, postříleli asi padesát chlapů a ostatní se dali na útěk. Nedlouho poté přepadli jagdkommando. Ukryli se ve skalách, Němci se blížili z louky, měli obavy, ale i tak byli zaskočeni a nezmohli se na odpor. Němci přišli o 14 krvelačně vycvičených psů a 28 chlapů a partyzánů zůstalo plných 31. Postupovali dále s nepřítelem v patách, když zastavili k odpočinku, čtyři se vzepřeli a nechtěli pokračovat. Jeden z nich se poté k oddílu vrátil, ostatní posloužili ke zdržení německého postupu. Narazili na lesníka, který jim přinesl dva bochníky chleba, slaninu a něco k pití a připojil se k nim jeden Rus.
Nastal jeden den klidu, Němci udeřili na nepřipravené partyzány, zaskočili je a ač tři zabili, včasný ústup zabránil neštěstí a vyvázli. Jagdkommando ale zůstalo blízko, chtělo je obklíčit, došlo k boji a partyzánů již zbylo dvacet.
Voloďa neustále opakoval „Ještě ne, Engelchena! Ještě ne!“ a ostatní ze všech sil šli a bojovali, aby alespoň z části pomstili Ploštinu.
Postupovali k Bečvě, Němci most hlídali, Martin s Willi se vydávali za 2 ztracené vojáky, hlídku zneškodnili a ostatní přešli. Martin a Dimitrij zůstali s dělem na mostě a čekali. Skupina přečkala noc. Ráno se vrátili do skal, kde předtím přepadli jagdkommando, vzali ukryté kulomety a znovu vyčkávali. Martin i Dimitrij přežili, vrátili se k nim a dodali sil a pozitivnějších myšlenek. Přichystali se k boji bez možnosti ústupu, k poslednímu boji.
Čekali dlouho a marně, Němci už nebyli za nimi. Skorzeny odvolal jagdkommando z jejich stopy. Neměli už na boj proti partyzánům ani čas, ani lidi. Hlavu mu stále sužují myšlenky na Ploštinu, i oni měli nesprávným rozhodnutím podíl na její tragédii. Setkávají se s ostatními chlapci z oddílu, míří do města a nastává opravdu závěrečný boj v němž naši vítězí.
Marta navštěvuje Voloďu v nemocnici, aby se rozloučila, protože odjíždí s bratrem do Kanady. Později ho navštíví její bratr a dozvídá se, že spáchala sebevraždu. Netížily jí pouze válečné zážitky, ale i svědomí a pocit zrady tím, že sloužila Němcům. Navštíví ho také máma Rašková z Ploštiny, velká, dobrá, odpouštějící partyzánská matka.
Román končí Voloďovým rozhodnutím, že najde německého velitele Engelchena, který způsobil smrt tolika lidem.
Hlavní myšlenka díla
Román popisuje tvrdé podmínky života partyzánů, života lidí za války na kopanicích. Ukazuje tvrdé praktiky Němců a dění na konci války i po jejím ukončení. A v neposlední řadě i lidské osudy poznamenané válkou. Mezi partyzány byli hlavně Rusové a také komunisti.
Umělecké a kompoziční prostředky
Psáno retrospektivně, ich-formou – vypravěč Voloďa.
Děj se odehrává v moravsko-slovenském pohraničí (Vsetín, Vizovice, Zlín, Brod, Puchov a nedaleké hory, např. Beskydy).
Hlavní hrdinové jsou výborně psychologicky prokreslení.
Používá germanismy, vnitřní monology a dialogy, přímou řeč.
Personifikace: automobily udýchaně lezly; stíny se roztančily
Přirovnání: byla jako hravé kotě; usmívá se jako měsíček na hnůj, jeho řeč zněla jako bubnování na pochod
Hyperbola: řekl to tisícím prvým odstínem; sto nářků na hrozné časy, dvě stě lamentací a tisíc výčitek
Dialekt: bodejť bys tak nemluvil;
Ruské výrazy: što takóje; job tvoju mať; charašó
Autor
Ladislav Mňačko
(28. ledna 1919 Valašské Klobouky – 24. února 1994 Bratislava)
byl slovenský spisovatel a všestranný publicista. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. S postupem času ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům. Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, po několika měsících se vrátil. Poté emigroval po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a usadil se v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se intenzivně věnoval psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi a osm prozaických knih. Roku 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu.
Další dílo:
Romány
Smrť sa volá Engelchena; Nočný rozhovor; Ako chutí moc (Jak chutná moc); Súdruh Münchhausen (Soudruh Prášil)
Politické reportáže
Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom (Žingor a jeho spoločníci pred Štátnym súdom)
Izrael; Dobrodružstvo vo Vietname; Vody Oravy; Ďaleko je do Whampoa; U2 sa nevracia; Já, Adolf Eichmann; Kde končia prašné cesty; Oneskorené reportáže (Opožděné reportáže)
Eseje
Čo nebolo v novinách (Co nebylo v novinách); Agresori; Siedma noc
Povídky a novely
Marxová ulica; Dlhá biela prerušovaná čiara; Nočný rozhovor; Jizvy zůstaly; Kam nevodí Inturist; Gigant; Slávnostný prejav
Básně
Bubeníci toreadoři; Bubny a činely
Divadelní hra
Mosty na východ
Zajímavost
Podle skutečnosti: Ploština byla osada nedaleko Valašských Klobouk na Moravě, kterou 19. dubna 1945 nacisté vypálili a její obyvatele za podporu partyzánů zmasakrovali. Na Ploštině bylo zaživa upálených 24 osob, další tři osoby byly popraveny, jedna osoba byla umučena při výslechu.
