Sophiina volba

rozbor-díla

Kniha: Sophiina volba

Přidal(a): Lachtan

William Clark Styron

Narodil se v roce 1925 v městečku Newport News ve Virginii. Jeho otec byl typický jižan, a to se vším všudy. Matka učila svého syna milovat klasickou hudbu, což se jí s úspěchem podařilo. Autor neváhal a zúčastnil se druhé světové války. Vstoupil do armády a bojoval v Tichomoří (přímé akce se však díky svému mladistvému věku nezúčastnil). Když skončila válka, začal studovat na Dukeově univerzitě. Po dokončení studií začal pracovat jako redaktor, ale tato práce mu příliš nevyhovovala. Proto není divu, že se začal věnovat pouze psaní. Postavil se na vlastní nohy a stává se jen spisovatelem. Sám sebe citoval jako „amerického spisovatele s jižanským zázemím“. Autor během svého života napsal pouze 4 romány, zato velmi úspěšné, a za některé získal i ocenění.

Dílo

Jeho romány se zabývají otázkami trestu a viny, čímž jako by navazoval na tvorbu F. M. Dostojevského, jeho přístup k jižanskému prostředí je ovlivněn dílem W. Faulknera. Dalším stěžejním tématem jeho děl je rasismus, který se ukazuje ve zcela nečekaných a v té době i šokujících souvislostech a řeší otázky holocaustu a otroctví a hledí kritickým pohledem na válku.

Napsal tyto romány:

Ulehni v temnotách, Zapal tento dům, Doznání Nata Turnera a poslední – nejznámější – Sophiina volba.
Kniha Sophiina volba je dodnes světový bestseller a byla i úspěšně zfilmovaná.
Za příběh knihy Doznání Nata Turnera dostal dokonce Pulitzerovu cenu. Není to ovšem jeho jediné ocenění – získal i literární ocenění American Book Award a National Magazine Award.
Roku 1985 ho potkala katastrofa, nervově se zhroutil a musel se léčit z depresí. Ze svých depresí se snažil pomoci psaním, sepsal zpověď Viditelná temnota. Styron podlehl své dlouhodobě nemoci a umírá v nemocnici na zápal plic.

Zařazení autora:

Představitel Jižanské prózy (autoři, kteří pocházejí z Jihu Spojených států, dozvuky otroctví, rasová diskriminace, násilí, tělesně a duševně postižení lidé, důraz na zemědělství, silná víra – protestantství)
Zobrazuje druhou světovou válku ve světové literatuře

Znaky poválečné literatury:

Reakce na válku – nejkrvavější konflikt i následky, protest proti krutosti války, oslava hrdinství a statečnosti, vlastenectví a přátelství (rozdíl mezi prvními reakcemi na válku východních a západních spisovatelů)
Časté pocity ohrožení, úzkosti, odcizení, deziluze
Hledání jistot v jiné než moderní civilizaci
Literatura ovlivňuje zjištění, že racionální přístup ke světu nestačí k jeho pochopení
Situace ve světě vede až ke katastrofickým představám
Témata: sexuální problematika, drogy, násilí a brutalita

Rok vzniku nebo prvního vydání díla:

roku 1979, česky v roce 1984

Forma: Próza

Literární druh:

Epika – o skutečnosti vypravuje (to je stejné i pro drama, nikoli pro lyriku). Má děj, příběh, určení, časové a příčinné souvislosti. Příběh rozvíjen vypravěčem a postavami.

Literární žánr:

Román – rozsáhlý příběh psaný prózou, hlavní a vedlejší dějové linie, epizody, mnoho postav (vyvíjejí se), do děje vstupuje vypravěč. Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší a komplikovanější.

Témata a motivy:

Druhá světová válka, životní volby, pocity viny, ztracené duše

Hlavní postavy:

Stingo – vypravěč příběhu. Je inteligentní, milý, sympatický, hodný, vnímavý. Umí naslouchat a poradit. Je mladý, takže spoustě věcí ještě nerozumí a ani v citové stránce si není příliš jistý.
Sophie – velice komplikovaná osobnost. Přitažlivá a citlivá žena, která se i přes hrůzy, které zažila, snaží žít šťastný a spokojený život a není zatrpklá. Miluje hudbu a Nathana, přestože jí občas ubližuje. Nedokáže v sobě utišit pocit viny, a proto v závěru volí smrt jako vysvobození.
Nathan – člověk dvou tváří. Na jedné straně inteligentní, sečtělý, vtipný, příjemný a sympatický muž, na druhé straně krutý tyran a bezohledný despota. Za své psychické onemocnění nemůže, ale zhoršuje ho tím, že užívá drogy.

Doba a místo děje:

Rok 1947; před 2. světovou válkou; za 2. světové války, New York; Polsko; koncentrační tábor Osvětim

Jazykové prostředky

Próza
V popředí je syntaktické členění promluvy, logická stavba vět, obvyklá intonace, gramatická pravidla
Připomíná přirozenou formu běžné řeči
Základní stavební jednotka je věta zapisovaná do řádek
Typické pro vyprávění nebo v dramatu, pro vypravěče a postavy, text je členěn do odstavců, kapitol
Prózu nelze ztotožňovat s epikou (epika může být prozaická i veršovaná)

Slovní zásoba:

Z větší části je dílo psáno hovorovým jazykem do něhož vstupují cízí slova (Das Land des Lächelns, la mer á lómbre…), vulgarismy (kurva, děvka…) a básničky. objevuje se zde velmi často přímá řeč.

V románu se prolínají 2 časové roviny:

1. časová rovina, kterou představuje spisovatel Stingo jako vypravěč. Odehrává se v Brooklynu, USA.
2. časová rovina, která nám přibližuje válečnou a předválečnou dobu, jíž prožila sama Sophie. Odehrává se v Polsku. Vypravěčkou je zde Sophie.

Obsah

Děj románu se odehrává v roce 1947 v jednom brooklynském pensionu zvaném Růžový palác. Setkávají se zde hlavní postavy. Sophie, její přítel Nathan a Stingo, který je po celý román vypravěčem. Stingo se rychle spřátelí s tímto párem. Shledává Sophii jako velice atraktivní a inteligentní a po celou dobu románu je do ní platonicky zamilovaný. Nathan působí na Stinga jako okouzlující muž. Jenomže všechno má své mouchy. Nathana brzy pozná z té horší stránky a to, když je Sophie svým přítelem zmlácena a je jí nadáváno nejsprostším způsobem. Ale tuhle epizodu všichni přejdou a žijí si dál svůj život. Během relativně poklidného života v Brooklynu se Stingo dozvídá o Sophiině minulosti. Nedozví se vše najednou a také se hned nedozví pravdu ve všem, protože Sophie se za svou minulost stydí. Takže rozkouskovaně se dozví celý její příběh o tom, jak se dostala do koncentračního tábora Osvětim a jak to tam prožívala. Jednoho dne vezla pro svou matku v Polsku maso, protože byla nemocná a Sophie jí chtěla alespoň nějak pomoci. Jenže zrovna ten den byl obrovský zátah na Židy a Poláky celkově. Tahle nešťastná náhoda způsobila přesun Sophie a jejích dětí do koncentračního tábora. Protože není Židovka, tak její přesun není tak tragický a nezemře při něm tolik lidí. Hned na nástupišti čeká důstojník SS, který odděluje lidi na práci a do plynových komor. Sophie se mu moc líbí a tak jí dovolí si vybrat, které z jejích dětí má přežít. Ta se ale nemůže rozhodnout a důstojník chce poslat obě děti na smrt. Pod tlakem se Sophie rozhodne pro staršího chlapce jménem Jan a mladší holčička je poslána na smrt. Sophie je od Jana oddělena hned na začátku. Nějakou dobu je v táboře jako řadový vězeň. Když se ale zjistí, že umí perfektně německy a francouzsky, tak je poslána do domu důstojníka Hosse. Podmínky se jí zlepší, ale znova zde zažívá pohlavní zneužívání a stále trpí hladem. Jednoho dne se odhodlá za Hossem zajít a požádat ho, aby zachránil Jana, to on ale nemůže slíbit, a tak si na něm Sophie vynutí alespoň slib toho, že Jana ještě jednou uvidí. Hoss tedy povolí, protože má pro Sophii slabost. Nikdy se tak ale nestane, protože důstojník svůj slib nedodrží.

Všechny tyhle a mnohem podrobnější detaily se Stingo dozví po nejhorším útoku Nathana. Sophie je z toho špatná, začne hodně pít a zároveň vyprávět celý svůj příběh. Se Stingem se rozhodnou utéct na jih, odkud vypravěč pochází a tam se schovat před Nathanem. Stingo už se těší, že zde dopíše román o jihu. Ještě než utečou, má Stingo důležitý hovor od Nathanova bratra, ve kterém se dozví, že Nathan lže Sophii i jemu celou dobu, co se znají. Ve skutečnosti nepracuje jako vědec a hlavně je závislý na drogách a odtud pocházely všechny jeho nebezpečné stavy. Po tomto sdělení už teda Sophie se Stingem utečou. Po kusu cesty se ubytují v hotelu. Sophie tam ale ráno už není. Když se Stingo zase dostane do Brooklynu, zjistí, že Sophie utekla za Nathanem, bez kterého nemohla být, a že spolu spáchali sebevraždu.

Inspirace knihou:

Film Sophiina volba – romantické drama od režiséra Alana J. Pakuly natočené roku 1982. V roli Sophie Meryl Streepová (získala Oscara a Zlatý glóbus), dále Kevin Kline a Peter MacNicol.

Citát

„Jelikož Sophii v tu chvíli už vyschly slzy, zvolna se vzpamatovávala. Natáhla ruku a vtiskla mi do dlaně můj kapesník, který se zatím proměnil v provlhlý žvanec. Přitom jsem poprvé zahlédl na opáleném, lehounce pihovatém předloktí vytetované šarlatové číslo, jež tvořilo nejméně pět číslic, číslo sice příliš malé, abych je přečetl ale provedené zřejmě přesně a odborně.“