Spalovač mrtvol - rozbor díla k maturitě (2)

Kniha: Spalovač mrtvol

Přidal(a): Zuzi

Jednou při procházce sdělí Karel Kopfrkingl své ženě, že děti už dospívají a že by bylo potřeba najmout agenta, aby se zlepšil jejich vedlejší příjem. (žena Lakmé, děti Zinu a Milivoje (členy rodiny oslovuje poetickými přívlastky: nebeská, oblačná a čarokrásná, přičemž sám se nechává oslovovat jako Roman) Najme si tedy agenta (žida), obchodního cestujícího s cukrovinkami, aby sháněl budoucí abonenty do jeho krematoria. „Co abyste těmto milým lidem, kteří pracují s cukrovinkami, kromě zboží své sladké firmy nabídl ještě něco?….. Když jim nabídnete sladkosti, sáhl byste ještě jednou do aktovky a vyňal přihlášky do krematoria. …… Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo alespoň zmírňovat, zkracovat …….. Pánbůh, to však zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš.“ Podle Kopfrkingla, je krematorium velmi bohulibá věc. „Vždyť ono pomáhá Pánubohu tu přeměnu v prach uspíšit. V zemi se člověk stane prachem za dvacet let a přitom celá kostra se nerozpadne.
V krematoriu to trvá i s kostrou teď, když zavedli místo koksu plyn, pouhých pětasedmdesát minut.“ Smrt je zároveň krásnou jistotou našeho života a nezřídka o ní mluví až s obdivem. Agent nakonec souhlasil a Kopfrkingl mu ze své dobré vůle dává celou polovinu provize.

Zanedlouho po schůzce s agentem navštěvuje rodinu Willi (Wilhelm Reinke). Diskutovali spolu o válce (Koprfingl se ji zúčastnil a odsuzuje ji). Podle Kopfrkingla má být na světě mír, spravedlnost a štěstí. „To však z nebe nespadne,“ řekl Willi, „o to se musí bojovat. Přání a řeči jsou k ničemu, jen činy. A ty mohu vykonávat jen stoprocentní lidé.“ Pak řekl: „V jejich rukou leží spravedlivé uspořádání Evropy, v rukou méněcenných slabochů ne. Podívej Rakousko, jeho připojení k říši je první krok. Hitler je geniální politik, který zbavuje stomiliónový národ jeho strastí, bídy, nezaměstnanosti, zajišťuje mu spravedlibé postavení ve světě …“ Willi na sebe prozradil členství v SdP „.. staň se členem. Bez Hitllera bychom byli na dně.“ Pan Kopfrkingl hleděl dost rozpačitě na Williho a vůbec se mu (ani jeho paní) nelíbilo, co právě slyšeli. Jejich děti chodili do českých škol, doma mluvili pouze česky. „Nikdy jsme u nás německy nemluvili,“ přisvědčil pan Kopfrkingl, „mám také samé české knihy .. naše německá krev, vždyť je to kapka.“ „.. člověk se svědomím a srdcem cítí i tu kapku.“ odpoví mu na to Willi, který dále obhajuje Hitlera a obviní svého přítele, že nevidí celek a zaměřuje se pouze na jedince. Od Kopfrkinglových šel Willi do německého Casina za Boehrmannem; „Je to vedoucí pracovník SdP a jede do Berlína k poradě s ministrem Goeblssem,“ řekl dost suše, „tahle republika stojí naší spáse v cestě.“

Poměry v Československu se změnily. Odstoupila dosavadní vláda a v čelo nastoupil jednooký generál, pak vyhlásil mobilizaci. A myšlenky pana Kopfrkingla začínají stále více zžírat Williho slova o boji za mír a že za něj mohou bojovat pouze stoprocentní jedinci. O Štědrém dni navštívil Willi opět rodinu Kopfrkinglových. A opět se začal s panem Kopfrkinglem přít o dobovou situaci. Líčí mu, jak je republika ztracená, že Hitlerova vláda v čechách už je nezpochybnitelná, konec republiky je neodvratný, a že nám nikdo nemůže pomoci, že Němci nastolí v Evropě. Poté Willi stále dokola namlouval panu Kopfrkinglovi, že je jedním z nich a že jeho německá krev je nezpochybnitelná. Po návštěvě šel opět do německého Casina, což byl nejluxusnější podnik v Praze se všemi myslitelnými službami. Při slavnostním štědrovečerním přípitku si pan Kopfrkingl jen omočil rty. „Jen symbolicky,“řekl,“ jsem abstinent. Ale zato jsem čistá germánská duše. Ano to mi dnes řekl Willi. Předurčený, vyvolený.“ Po tomto proslovu jeho Lakmé očividně zesmutněla. Týden na to-15. března- vtrhla do země říšská branná moc.

Vůdce přijel do Prahy, říšská vlajka zavlála nad Pražským hradem,….“ Za necelý měsíc se panu Kopfrkinglovi už jako členovi NSDAP konečně dostalo cti, že byl pozván do Casina, kde prozradil na své spolupracovníky nepřátelství k říši. Řeč padne i na rodinné zvyky, na to, že matka Lakmé dělala ryby na židovský způsob. V tom Karl Kopfrkingl strnul. Teprve teď si uvědomil, že i v jeho rodině jsou Židé, že jeho děti v sobě mají židovskou krev. Pan Kopfrkingl stále touží po vyšší funkci, ale je mu sděleno, že se ženou -poloviční židovkou- by to bylo nepřijatelné. Pan Kopfrkingl tedy navrhne, že by se nechal rozvést.

„.. děti jely na svatodušní svátky k tetě do Slatiňan a my jsme sami“ řekl pan Kopfrkingl své drahé. Udělali si tedy pěkný večer -dobrou večeři, před kterou byla Lakmé vybídnuta, aby si oblékla své nejhezčí šaty. Při večeři probíhala příjemná konverzace: „Máme, nejčistší, život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe, nebe na kterém za celých těch devatenáct let, co jsme spolu, nepřelétl jediný mráček. … Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, … Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít ze židle.“ Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: „Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“ Vzal židli a šli,.. Protože bylo v koupelně dost horko, vyzval svou drahou, aby pustila ventilátor. Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. Poté zašel na kriminálku a nahlásil sebevraždu své ženy.

Za několik dní, v sobotu odpoledne, šel pan Kopfrkingl s Milim na návštěvu krematoria, když tam nikdo nebyl. Hoch byl velmi zvědavý a vyptával se na každou maličkost, na kterou mu táta velmi ochotně odpověděl. Prohlíželi si i několik rakví. Mezi nimi byla i jedna, která „je zatlučená, protože se už nebude otvírat.“ Byl v ní příslušník SS, který „Co, Mili, aby sis lehl k němu? A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku se záclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním a utloukl ho tyčí. Pak dal tělo k esesákovi a sám pro sebe si řekl: „Smrt sbližuje, v lidském popelu není rozdíl.“

Za čtyři dni potom odešel pan Kopfrkingl na německou kriminálku a ohlásil, že pohřešuje šestnáctiletého synka. Po několika dalších dnech stál pan Kopfrkingl před nejvyšším pražským vedením, dostal mercedesku a byla mu nabídnuta nová práce. „.. Nabízí se vám pocta.
Mohl byste být odborným šéfem, taková plynová žároviště pro budoucnost,…“

DĚJ 2:

Pan Kopfrkingl je v krematoriu velice oblíben a má určitou autoritu vůči dalším zaměstnancům. Svému povolání je zcela oddán a rád vypráví, že je vlastně takový boží posel, jelikož člověk z prachu vznikl a v prach se obrátí. Nad jejich bytem bydlí pan Bettelheim a jeho židovská rodina, kteří mají velice krásný vztah se svými sousedy. V této době má pan Kopfrkingl k Židům pěkný vztah a nedokáže pochopit, proč je Hitler nemá rád, vždyť to jsou tak laskaví a obětaví lidé.

Pan Kopfrkingl je velice pečlivý, vzdělaný v hudbě i literatuře, ohleduplný a milý ke své ženě a své členy rodiny oslovuje např. čarokrásná, nadoblačná či nebeská. Že je ale svou prací opravdu ovlivněn dokazuje i fakt, že při oslavě narozenin své dcery vypráví, jak se spalují těla, že když je člověk malého vzrůstu, tak se na rakev spotřebuje méně dřeva atd. Pan Kopfrkingl má ze svého mládí přítele Williho, který je 100% Němec, je členem Sudetoněmecké strany a snaží se pana Kopfrkingla dostat na svou stranu. Pan Kopfrkingl má v sobě také část německé krve, ale nijak o tom do té doby nepřemýšlel. Lakmé je z části (konkrétně ze čtvrtiny) židovského rodu a jejímu muži to nikdy nevadilo.

Vše se změní v březnu, kdy pan Kopfrkingl na Williho intriky již přistoupí a splní úkol, za který je přijat do německé nacionalistické strany. Je totiž přesvědčen, že toto členství mu pomůže v mnoha ohledech. Pan Kopfrkingl je velmi ovlivňován panem Willim, který mu stále vštěpuje myšlenku, že Hitler je nejlepší vůdce a aby mohl dosáhnout celého svého cíle, tak se musí zbavit všech Židů, protože je nesnášel a bránili mu v rozvoji dobré společnosti v Evropě! Pan Kopfrkingl, tento jak se zdá neškodný podivín, se během krátké doby změní ve stoupence fašistické ideologie, zrádce, udavače a vraha.

Z přesvědčení, že Židé jsou nebezpeční a špinaví, zabije pan Koprkingl svou ženu – oběsí ji v koupelně a nahlásí to jako sebevraždu. Jako důvod uvede, že byla částečná Židovka a bála se o svou budoucnost příchodem Hitlera. Svého syna pro změnu umlátí kovovou tyčí a zatluče ho do rakve společně s mrtvým mužem, který poté putoval do pece ke kremaci. Ale svou dceru nechal žít, jelikož má spíše jeho rysy než jako syn rysy manželky, pošle ji do německé školy a vštěpuje jí Vůdcovu ideologii. Vypráví jí o tom, že český národ bude likvidován – ale ne fyzicky, ale „poněmčí se“, aby Vůdce mohl pokračovat ve formování svého „nového“ národa. Svou dceru ale také nakonec nechá spálit v krematoriu a dostane úkol stát se vůdcem plynových spalovacích komor. Tento úkol byl velmi tajný, ale my všichni samozřejmě víme, co to obnášelo.

CITÁTY Z KNIHY:

Snad bychom ještě počkali, až něco sníte,“ řekl pan Kopfrkingl, „když je člověk sytý, vypadá líp. Vypadá tak nějak skutečněji, životněji. A vy jste vskutku ještě nic nejedli,“ ukázal na stůl, „jezte, pane Janáček, podívejte, co toho tady je – slečny,“ obrátil se na Lenku a tlustší Lálu, vy nejíte také, nebo si snad chcete udržet štíhlou linii …“ a v duchu si řekl: Štíhlou, to je chvályhodné, stojí to aspoň míň dřeva …“Nic v životě lidském není jisté. Budoucnost je vždycky nejistá a tahle nejistota je zdroj všeho strachu. Ale aspoň jediná věc v životě je jistá, a to je smrt. Takže vlastně vskutku … zaplať pánbůh za ni …“

CHARAKTERISTIKA POSTAV:

Karel Kopfrkingl – ženatý, láskyplný, hodný muž, který miluje svou rodinu; pracuje v krematoriu a má svou práci velice rád; podivín zatížený svým povoláním, mající poněkud nevšední záliby a způsoby;

Lakmé (nebeská) – žena pana Kopfrkingla, Židovka, milá, hodná

Zina a Mili (čarokrásné) – děti Lakmé a pana Kopfrkingla, hodné, poslušné

Wiliam Reinke – Němec, dobrý přítel Karla Kopfrkingla, povyšuje se nad ostatní, manipuluje s lidmi; se svou ženou jsou přáteli Kopfrkinglových ; Člen NSDAP, který dělá nábor nových lidí; Fanatický nacista, představující si židy jako velice starý národ trpící sklerózou.

další postavy jako je pan Strauss, Rubinstein (agenti shánějící abonenty pro žeh), nový pracovník krematoria pan Dvořák, doktor Bettelheim (soused, specialista na pohlavní choroby)

ROZBOR:

Již v úvodních kapitolách, kde by ještě mohlo jít o obyčejný příběh trochu omezeného a podivínského člověka, který si svou malost vynahrazuje romantizováním, je v podtextu přítomna atmosféra zvrácenosti a hrůzy, která se neustále zhušťuje, až nakonec nabývá převahy.
Fuks dosahuje tohoto účinku svým velmi originálním způsobem práce s jazykem, obrazem i kompozicí díla. Nadneseně romantický slovník pana Kopfrkingla se zastaralým slovníkem románů pro služky zdůrazňuje a zesměšňuje rozpětí mezi hrdinovými vzletnými proklamacemi a ubohostí jeho života a charakteru. “ Něžná “ řekl pan Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilonu dravců a lehký přadjarní větřík mu provál vlasy, „Tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti lety seznámili. Jestlipak si, Lakné, ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ A když Lakné přikývla, usmál se něžně do hlubin pavilonu a řekl: “Ano, před támhletím leopardem…“
Výrazy jako sličná, čarokrásná, nebeská, nadoblačná necharakterizují jenom řeč hrdinovu, ale pronikají značnou měrou i do řeči autorské všude tam, kde má být zdůrazněna panoptikální atmosféra, prosycená nasládlou stupiditou. Tato atmosféra je navozena několika základními leitmotivy, z nichž mnohé se objevují již v první kapitole. Jo to především motiv smrti a neznačné Kopfrkinglovy duševní úchylnosti, nekrofilie. Mladičká ružolící dívka v černých šatech, starší žena s brýlemi, manželskýpár s hloupě adresivní ženou v klobouku s perem, se veací ve vsšech klíčových scénách – v panoptiku, při boxu v klubu hitlerjugend v Praze, na rozhledně, na hřbitově – vždycky ve spojení s náznakem vraždy a čtenář jejich objevení neustále více spojuje s hitchcockovskou atmosférou horroru. Motiv knihy o Tibetu je už v první kapitole uveden do souvislosti s hrdinovou duševní chorobou. „Mám doma jednu takovou nádhernou knihu ve žlutém plátně, je to kniha o Tibetu, o tibetských klášteřích, o jejich nejvyšším vládci dalajlámovi, o jejich úchvatné víře, čte se v ní jako v bibli.Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo alespoň zmírňovat, zkracovat, ale toto zlo pášou lidé, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí světlo. Pánbůh to však zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš. “
V květnu 1945se pan Kopfrkingl vrací sanitárním vlakem, obrací se do kupé a říká bezrukým a beznohým: „Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě již nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně…Pánové, teď nastává ten nový řád.“ (str. 137)
Není pochyb o tom, že se pan Kopfrkingl ze svého šílenství nevyléčil. Nevíme ale, zda ho sanitka s německou poznávací značkou vezla do psychiatrické léčebny nebo ke splnění jeho poslání a služby lidstvu v plynových komorách. Autor záměrně nechává konec otevřený a je na čtenáři, aby si na základě historické zkušenosti hledal smysl příběhu. Pan Kopfrkingl se zřejmě vrací z německého koncentračního tábora, kde by jako pacient psychiatrie byl býval likvidován. Fungoval tam zřejmě jako součást aparátu. Při návratu poznává mezi židy, kteří se vracejí, některé známé tváře, chtěl by je pozdravit, nemá tedy žádný pocit viny, naopak, je plný optimismu a ochoty dát se do služeb „nového řádu

Pan Kopfrkingl se změní k nepoznání, když je od svého přítele Williho přesvědčován a stále upozorňován, že Hitler je nejlepší vůdce a Židé jsou pouze „špína“. Svou rodinu vyvraždí z přesvědčení, že Židé opravdu škodí Hitlerovi v tom, aby se ujal vlády a udělal Evropu „lepší“. Je absolutně zfanatizován.

Už na počátku knihy se mi zdál pan Kopfrkingl duševně chorý, neuvěřitelně si liboval ve věcech spojených s jeho prací a zatahoval je do osobního života, třeba v kuchyni visel na zdi kremační řád, podle kterého se spalovalo. Krematoriu říkal „chrám smrti“ a již zmíněnému řádu „jízdní řád smrti“. Poté, kdy se zásluhou svého přítele Wiliho mění v nacistu, mění své názory i chování o sto osmdesát stupňů a nechává sebou snadno manipulovat. Zdá se být naprosto zaslepen touhou po čistém státě. I po vraždách svých nejbližších stále věřil, že dělá správnou věc, že by byli stejně zabiti a nejspíš krutější smrtí než tou, kterou jim připravil on.

Na knize je možno pozorovat, jak působila fašistická ideologie na povahově slabší jedince, až udivující bylo, jak mohl otec dvou dětí zabít vlastní manželku, syna a pokusit se o to samé u své dcery, sice pod záminkou, že je uchrání, ale bylo to opravdu nutné?

Fuks knihu uvedl citátem od italského básníka Giovanni Papiniho: „Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není.“ Autor staví v této knize bezbranného a citlivého zaměstnance krematoria a vojáka z první světové války Karla Kopfrkingla před hrůzu nacistické okupace a sleduje rozklad jeho osobnosti.

O KNIZE:

Jazyk, styl, znaky:

Originální, nápaditý styl, zvláštní náměty i psaná forma (er-forma) – do hlavního děje vstupují zcela neopodstatněné vedlejší postavy,
alegorie, grotesknost, posouvání v čase a ději, chytrost a rafinovanost.
Próza, objevuje se zde často přímá řeč.
Kniha členěná do 15ti kapitol, je napsaná ve 3. osobě, kterou vypráví autor,
Jednotlivé kapitoly i scény ( návštěva panoptika, zápas v boxu, vycházka na rozhlednu ) jsou propojeny stále se vracejícími motivy – motiv růžolící dívky v černých šatech, šílené ženy s pérem na klobouku a tlustého pána, který jí vše vysvětluje.
Stále se opakují i některé slovní obraty a přívlastky – motiv snubního prstenu, novinové titulky, nacistické ideologie, motiv hudby (nápadná shodnost příjmení hudebních skladatelů s postavami – Strauss, Dvořák, Janáček )

Námtě, inspirace:

Kniha byla rok po vydání knihy zfilmována pod stejným jménem. (1967 kniha,68 film)
Přeložena do mnoha jazyků po celém světě

Místo děje:

doba předválečné, konkrétně přibližně do roku 1937, kdy se Hitler ujímal moci a naše republika byla obléhána Němci.

Směr, doba, autor, jiní autoři a známe osobnosti doby:

Ladislav Fuks (20.st) – Spalovač mrtvol (groteskní hororová novela mnohdy označována za román; 1967)

český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím.
Byl homosexuální a podivín (v jeho bytě bylo možné nalézt kostry zvířat), byl fascinován smrtí a tématem pronásledováním Židů, ovlivněn a také uchvácen meziválečným obdobím.
Témata: strach, úzkost, absurdita, tajuplnost
hlavní hrdinové jsou psych. deformovaní
precizně promyšlená logika příběhů, překvapivá pointa
casto užitá metoda opakování motivů
Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě – téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství.
Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů a náznaků
Psal také povídky
Patřil mezi oficiální autory poválečné prózy.
Jeho největším dílem je Pan Theodor Mundstock.

KONTEXT:

Prozaici po 1945:

Ota pavel (Smrt krásných srnců); Bohumil Hrabal (Ostře sledované vlaky)