Jméno: Stendhal
Zařazení: Spisovatelé
Přidal(a): Pavla
Stendhal (1783 – 1842)
Romanopisec, jehož knižní hrdinové prahnou po skutečné lásce a upřímných prožitcích, avšak kvůli velkým ambicím podléhají společenským normám a utápí se pod maskou pokrytectví. Stendhalova tvorba stojí na pomezí mezi romantismem a realismem.
Francouzský spisovatel, jenž proslul pod svým pseudonymem Stendhal, se narodil jako Marie-Henri Beyle 23. ledna 1783 v Grenoblu. Jeho matka Henriette zemřela, když bylo Stendhalovi pouhých sedm let. Matčina smrt chlapce velmi zasáhla, s citově chladným otcem se mu nikdy nepodařilo navázat vřelý vztah. Během studií zahořel Stendhal pro matematiku a literaturu. V roce 1799 opustil své rodné město na úpatí Alp a odcestoval do Paříže, aby se zde připravil na studia na École Polytechnique. Zároveň to byla vítaná příležitost k vymanění se z otcova područí.
Mladý Stendhal měl hlavu plnou revolučních myšlenek a snil o tom, že se stane slavným dramatikem. Už v devatenácti měl rozpracováno hned několik literárních děl, z nichž ovšem ani jedno nebylo kompletní. Cesty osudu ho – s notným přispěním příbuzného, který mu nejprve sehnal v Paříži práci na ministerstvu války – zavedly do Itálie, Rakouska, Německa i Ruska. Stendhal se stal důstojníkem v Napoleonově armádě. Z cizích zemí mu doslova učarovala Itálie, kde se usadil po Napoleonově pádu. Bydlel v Miláně a našel si mnoho přátel ve zdejších liberárních kruzích a mezi zapálenými karbonáři.
V Itálii studoval Stendhal, jenž byl velkým milovníkem renesance, hudbu a výtvarné umění. Italské památky a zdejší umělecké skvosty ho naprosto fascinovaly (jeho popis toho, co prožíval, se stal podnětem pro název vzácného onemocnění „Stendhalův syndrom“). Vydal knihy o Haydnovi a Mozartovi, v roce 1817 vyšla jeho „Historie malířství v Itálii“ – tehdy poprvé použil pseudonym Stendhal. Stal se též autorem řady cestovatelských příruček. Vášnivě se zamiloval do Métilde Dembowski, která ho však odmítla, a toto milostné zklamání ho pronásledovalo celý život. V roce 1821 byl z politických důvodů vypovězen ze země a vrátil se do Francie, kde mu vyšla řada jeho literárních děl.
Po návratu do Francie se Stendhal stal velmi aktivní postavou pařížského společenského života. Proslul nejen pro svůj důvtip a nekonvenčnost, ale také svými milostnými aférkami. Rok po jeho vypovězení z Itálie vyšlo jeho esejistické dílo „O lásce“, které nejprve nevzbudilo ohlas a dočkalo se uznání až s odstupem času. Láska, vášeň a skrytý odpor k soudobému společenskému uspořádání se staly hlavním motivem Stendhalových románů. V roce 1830 mu vyšla jedna z jeho vůbec nejproslulejších knih, román „Červený a černý“. Tento rok byl pro Stendhala zlomový, neboť byl také jmenován konzulem v italské Civitavecchii.
Další pobyt ve zbožňované Itálii nebyl patrně takový, jak si Stendhal představoval. V malém přístavním městečku propadal pocitům osamění a zdlouhavá administrativní práce ho nudila. Navíc si stále více uvědomoval, že jeho zdraví už není takové, jako bývalo. Začal psát knihu pamětí „Egoistické vzpomínky“, která byla nedokončená vydána až posmrtně, stejně jako autobiografický román „Život Henriho Brularda“. Nedokončený zůstal i román „Lucien Leuwen“. V roce 1836 odjel na dovolenou do Paříže, kde strávil následující tři roky a napsal své druhé nejznámější dílo – román „Kartouza parmská“. Zemřel na mrtvici 23. března 1842.
Výběrově z díla:
„Římské procházky“ (1829) – Příběhy, črty a vtipné anekdoty, které popisují římskou architekturu a umění. Jsou též bystrou sondou do tehdejšího italského společenského života a mravů.
„Červený a černý“ (1830) – Julien Sorel, hlavní hrdina románu plného kontrastů, je ctižádostivý syn venkovského dřevaře. Touží po vysokém společenském postavení a pro kariéru a úspěch je schopen dělat všemožné kontroverzní kroky, jež stojí v protikladu s jeho skutečnými touhami a přáními. Postupně se tak z něj stává naprostý pokrytec. Ačkoli sympatizuje s Napoleonem, volí v době přející království raději profesní dráhu kněze, která ho vůbec nenaplňuje, avšak může vést k vyššímu profesnímu cíli. I láska je pro něj jen prostředkem k docílení vysokého postu a oslnivé kariéry – Sorel si vybírá za milenky ženy, které mu mohou pomoci realizovat profesní ambice a šplhat nahoru po společenském žebříčku.
„Kartouza parmská“ (1839) – Román se odehrává v italské Parmě na začátku 19. století. Hlavní postavou je mladý Fabricio del Dongo, aristokrat, který obdivně vzhlíží k Napoleonovi. Cestuje do Paříže, aby se připojil k francouzské armádě, a zúčastní se bitvy u Waterloo. Tato zkušenost mu přináší trpké rozčarování. Vrací se do Itálie a nasazuje si masku přetvářky. Odchází do jezuitského semináře a sbližuje se se svou vlivnou tetou. Po milostné aférce s herečkou je za zabití svého soka uvězněn. Potkává svou velkou lásku, dceru velitele věznice. Po krachu milostného vztahu vstupuje do kláštera.
„Lucien Leuwen“ (1894) – Nedokončený román, který obsahuje asi nejvíce autobiografických prvků. Je pronikavou společenskou a psychologickou analýzou, jejíž součástí je též motiv konfliktu otce a syna. Ten zároveň symbolizuje střet dvou odlišných historických období. Postava Madame de Chasteller byla vytvořena na základě inspirace podle Métilde Dembowski, do níž byl Stendhal hluboce zamilován.
