Kniha: Svět slovanských bohů a démonů
Autor: Zdeněk Váňa
Přidal(a): Pest
Tomáš Hošek
Název knihy zní jasně. Už každý z nás někdy slyšel o jakémsi Perunovi, Moraně a v našem prostředí i o Radegastovi, ale málo kdo dokáže přesně říct, co si pod těmito jmény představuje či o koho jde. Svět slovanských bohů a démonů je nejlepší volba pro člověka alespoň částečně znalého a obeznámeného s problematikou Slovanů. Pro laika či člověka nepoučeného bych radši volil méně náročnou publikaci. Autor v knize podrobil mytologii a náboženské praktiky a život Slovanů velmi podrobnému zkoumání. Slovanské náboženství se nedochovalo v ucelené podobě, proto musíme toto náboženství rekonstruovat a oživovat. Rekonstruované a oživené slovanské náboženství se nazývá slovanským rodnověřím, či slovanské pohanství, starověří, perunismus a další.
Osobně bych rozdělil knihu na tři části. V první části rozebírá autor kořeny Slovanstva a vztahy či podobnosti k indoíránskému, Baltskému, Ugrofinskému, Turkotatarskému či Germánskému a Keltskému prostředí. Ve druhé části nás obeznamuje se strukturou slovanských bohů a démonů. Bohové se dělí do několika skupin: Hlavní bohové : Svarog, Svarožic-Dažbog, Perun, Veles. Ruský okruh : Stribog, Chors, Simargl, Mokoš, Trojan. Polabsko-pobaltský okruh : Svarožic-Radogost, Svantovit, Triglav. Bohové ostatních západních a jižních Slovanů : Lužičtí Srbové, Čechy, Polsko, Jižní Slované. A ostatní bohové. Dělení démonů je podle pole působnosti. Jde o duchy elementů, tedy o zemi, vodní bytosti, vzdušné bytosti a bytosti ohně. Dále vegetační démoni – polní bytosti a lesní bytosti, duchové času, démoni osudu a ochránci domovů. Ve třetí části se zabývá náboženství a jeho praktikování. Tato část zahrnuje : představy o duši, kult mrtvých, stromů, rostlin a zvířat. Chrámy, obětiště, posvátné háje, idoly a kultovní předměty, symboly a amulety dále část o obřadech, čarodějích a vědmách, obětech a slavnostech, kouzla, čáry a věštby.
Slovanské náboženství obecně náleží do rodiny náboženství indoevropských. Indoevropská náboženství mají mnohé vazby s jinými euroasijskými náboženstvími a nakonec i shodné obecně antropologické rysy s ostatními původními náboženstvími celého světa. Vzhledem k tomu, že Slované neměli své písmo a tradice se uchovávala pouze ústně, se nám o slovanských bozích a obřadech nedochovaly žádná velká díla s podrobným popisem typu severské Eddy, musíme čerpat z mladších a již značně pokřesťanštěných pramenů nebo z nálezů kultovních předmětů, idolů či rozvalin svatyň, například Arkony na Rujáně. Hlavně písemné prameny nám dávají spousty informací o tradicích, protože byly hojně zakazovány křesťanskými kněžími. Musíme si položit otázku, zda jde o Mytologii, náboženství nebo pohanství. Mytologie je nejspíš nejméně vhodný termín, neboť zahrnuje teogoni, vztahy božstev a jejich děje, o nichž vyprávějí právě mýty, často ve velmi rozvinuté podobě, jak ji známe u starých Indů, Íránců, Řeků, Římanů nebo Germánů. U Slovanů podobně jako u Baltů a kontinentálních Keltů, tento prvek chybí. U většiny slovanských bohů známe jen jména, u některých i funkce a z mýtů se zachovaly jen nepatrné zbytky jako Svantovitovy noční výpravy nebo náznaky generací ( Svarog – Svarožic ( syn svarogův ) ). V nejlepším případě jde o mytologii bez mýtů, a proto nejde srovnávat s ostatními skutečnými mytologiemi jiných národů či etnik. Mytologické prvky se objevují hojněji až v pozdějším folklóru, a proto lze z hlediska etnografie do jisté míry mluvit o bájesloví. A tak větší oprávnění má proto pojem náboženství, které může a nemusí obsahovat mytologii. Pro náboženskou ideologii ve stupni vývoje, v němž se slovanská před přijetím křesťanství nacházela, bude asi nejvhodnější nazývat ji pohanstvím, ale ne v církevním slova smyslu, který tak označuje vše co není křesťanské nýbrž jako pohanství etnické skupiny na předliterární úrovni s dosud nevypracovanou naukou, etikou a eschatologií, jaké už měla vyspělá polyteistická náboženství Přední Asie,Egypta, Řecka a Říma.
Někteří badatelé došli k názoru, že prvotní Slované žádné bohy v pravém slova smyslu neměli. Přicházeli prý ze své pravlasti jen s jakousi představou božstva nebes ( prototeismus ), a jinak znali jen bytosti nižšího řádu ( pandémonismus ), které vznikly oživením přírodních jevů ( animismus ) nebo kultem předků ( manismus ). Což ale vyvrací všechny velké skupiny Indoevropanů tj. Indové, Íránci, Chetité, Řekové, Římané, Keltové, Germáni, se projevují jako polyteisté na různých stupních antropomorfizace uctívaných bohů. Slované se vynořují do světla dějin od 6.stol., po dokončení svého etnogenetického vývoje, nemohli být tedy výjimkou a uznávali nepochybně skupinu bohů s rozdělenými funkcemi, z nichž jeden z nich hrál podle dobových nebo místních podmínek hlavní roli.
U Slovanů to byl nejspíš Svarog, kdo vládl. Svarog (praslovansky Svarogъ, též Svaroh) je slovanským bohem nebeského světla, je nebeský tvůrce, bůh bohů, otec všech věcí i společenských zákonů. Je bohem ohně a nebeským kovářem, ukul Slunce a umístil je na obloze. Dal lidem znalost železa, který poté, co stvořil svět, odešel na nebesa a nestará se o pozemské záležitosti. Je také bohem kovářství a ustanovil zákon jednoženství a jednomužství, jehož narušitelé měli být uvrženi do ohnivé pece. Dažbog-Svarožic-Radegast ( Podle vzoru král-kralevic, Svarog-Svarožic ), jeho syn a bůh slunce, jako jeho nástupce tento zákon střežil a zachovával. Hromovládce zastupoval Perun, jeho symbolem byla sekera – oblíbená zbraň slovanských bojovníků. Ohnivá sekera letící po obloze symbolizovala blesk. Jeho strom byl dub,kterému se přinášeli oběti. Veles – bůh stád, zemské úrody, plodivé síly, ale i podsvětní říše. Jeho atributy – rohy a falické symboly, posloužili později křesťanům pro tvorbu podoby ďábla, démona, čerta. Za zmínku stojí pak už jen Svantovít, jehož kult byl nejsilnější na Rujáně ( Arkona ).Šlo o mocné božstvo, jenž je bohem jižní, polední strany a také je bohem války, je považován za ochránce polí, poučil lidi o věštění. Je to bůh se čtyřmi oholenými hlavami, dvojími prsy i zády, čtyřmi obličeji. V pravé ruce třímá kovový roh, jejž kněží každoročně naplňovali k věšteckým účelům vínem. Bývá zobrazován v suknici sahající až na lýtka s levicí opřenou v bok s koněm bělákem, na němž se v noci projíždí. Bílý kůň je také často používán k věštbám před válečným tažením, stejně jako Svantovítův kovový roh k věštění kvality úrody. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů, dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Svenon, ač byl křesťan, obětoval mu skvostnou číši. Jméno lze vykládat ze slova svet (mocný, silný) a koncovky –vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný pán. To naznačuje, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Může tedy původně jít o Svaroga, Peruna či jiného boha, mohlo by jít i o nějakého bájného bojovníka či hrdinu vtěleného do kultu. Démoni a duchové byli uctíváni nejvíce ve formě domácích bůžků či pomocníků v zemědělství.
Slované tradičně pohřbívali žehem, s žádnou nebo minimální posmrtnou výbavou. Společně s Balty patřili k posledním etnikům, která si tento způsob pohřbu zachovali. Později se počal rozlišovat pohřeb nespáleného těla, pod nepřímým vlivem křesťanství a kočovných kmenů. Do kostrových hrobů se dávaly dary, které měly být po smrti užitečné nebo zdůrazňovat postavení pohřbeného. Tento zvyk se jistou dobu udržel i po přijetí křesťanství, jelikož se mu církev nebránila. Existoval také zvyk upalování vdov podobný indickému satí. Slované věřili v existenci lidské duše a posmrtný život, někteří badatelé předpokládají i primitivní formu víry v reinkarnaci. Duše byla chápána jako síla oživující tělo, ale také jako bytost. Různé byly představy o tom, co se s ní stane po smrti, existovala víra, že zůstává na místě kde přebývalo její tělo, splývá s přírodou či vesmírem nebo odchází do podsvětí. Smrt měla podobu bíle oděné ženy s kosou, srpem, hráběmi či ratolestí, která přebývá v podzemí kde svíce ukazují délku života lidí.
Slovanské náboženství se praktikovalo především pod širým nebem. Důležitou roli hráli posvátná místa jako háje, hory, prameny a skály. Existovala také uměle vytvořená obětiště a sakrální hradiště. Existence chrámů je doložena pouze u Polabských Slovanů. Na kultovních místech hráli významnou úlohu idoly bohů, ať už dřevěné, kovové či kamenné. Jejich existence je dokázána od doby expanze v 6. století, ačkoliv někteří badatelé tvrdili, že Slované počali vytvářet modly až později a pod cizími vlivy.V kultu se také využívali další předměty jako zbraně,výstroj a široká škála objektů souvisejících s magickými praktikami.
Čarodějové, kněží a vědmy
U Slovanů nedošlo, s výjimkou Polabanů a Pomořanů, ke vzniku kněžské vrstvy. Jejich funkci zaujímali rodoví a kmenoví vůdci, zatímco nositeli náboženského světonázoru a znalci individuální magie byli čarodějové. Důležitou součástí slovanské duchovní praxe byla magie, která byla kromě čarodějů, běžně praktikována i běžnými lidmi. Soustředila se především na ochranu před zlými silami, zajištění plodnosti a bohatství, věštění, ale také působení zla nepříteli.
Obřady,oběti a slavnosti
Základními prvky slovanského náboženství byly invokace a modlitby spojené s obětí, v některých případech krvavou. Byly známy i oběti lidské. Obřady se soustředily především na svátky během roku, jako jsou slunovraty a rovnodennosti, a v životě je jednotlivce, jako je jeho narození, svatba a smrt.
Sezonní rituály byly založeny na pozorování zdánlivého pohybu slunce a měly především hospodářský význam. Po nástupu křesťanství byly jak zakazovány, tak překrývány svátky církevními, přesto si však až do moderní doby často zachovaly svůj pohanský ráz. Rok začínal zimním slunovratem, svátkem zvaným Hody či Kračunem ( Koročun či Korochun ). Tato slavnost byla doprovázená maškarní průvody, které probíhaly i později v zimě, během masopustu. Počátek jara byl spojen se zvykem Vynášení smrti a na přelom jara a léta připadaly různé slavnosti jako rusalné, často spojené s výrazným sexuálním nábojem. Následovala významná slavnost letního slunovratu, kupadelné svátky, později transformované ve svátek Jana Křtitele. Počátek podzimu byl ve znamení oslavy Dožínek.
Narození člověka, bylo spojeno především s praktikami, jež ho měli ochránit před zlými duchy a zajištění jeho šťastné budoucnosti. Důležité místo v narození dítěte měli Sudičky či Rožanice. Během dětství chlapce čekal obřad postřižin a dívky předávání pásků, věnců či jiných podobných předmětů. K sňatku docházelo výkupem či únosem nevěsty a byl provázen dalšími praktikami, které měly zajistit plodnost a ochranu.
Pověsti a hrdinský epos ve vztahu k pohanství
Do slovanského pohanství patří i kmenové, genealogické a dynastické pověsti. Pokud se pokoušejí líčit události z doby před přijetím křesťanství. Nevíme sice jak byly původně vyprávěny, neboť je zaznamenali až středověcí kronikáři, kteří je přestylizovali, ba převyprávěli podle svého klasického vzdělání a vyzdobili slovními obraty i celými větami z latinských autorů nebo z bible, zejména pokud naráželi na určité dějové podobnosti. Nicméně i přes tento filtr můžeme často rozpoznat či spíše vytušit původní představy. Je možné, že tyto pověsti měli podobu hrdinského eposu jako mělo např. ruské Slovo o pluku Igorově nebo pozdější východoslovanské byliny a jihoslovanské junácké písně. Chybí však přímý důkaz. Nejpozoruhodnější komplex pověstí představují nepochybně tradice českého kmene. Po dlouhých sporech o jejich původnosti se zdá nyní jasné, že ve svém jádru nejsou pouhými výmysly kronikářů, zejména Kosmy, nýbrž literárně zpracovaným odrazem ústní domácí tradice.
