Tankový prapor - rozbor díla k maturitě

rozbor

Kniha: Tankový prapor

Autor: Josef Škvorecký

Přidal(a): klar.a

**JOSEF ŠKVORECKÝ (*1924 Náchod, 2012 Toronto)**

Rodák z Náchoda (románový Kostelec)
Vystudoval na Filozofické fakultě Karlovy university angličtinu a filozofii
Pak pracoval jako středoškolský profesor, redaktor (SNKLU a revue Světová literatura) a jako spisovatel (psaní filmových scénářů)
Dějovost, znalost hovorového jazyka
Řada jeho knížek byla zfilmována
V roce 1969 emigroval do Kanady
Pracoval v Torontu jako profesor na univerzitě
Založil spolu se svou ženou Zdenou Salivarovou vydavatelství Sixty-Eight Publishers, které se specializovalo na vydávání českých knih, jež byly v komunistickém Československu zakázány (přes 200 titulů)

Díla:

román Zbabělci (1958), Sedmiramenný svícen (1964), Tankový prapor (1971- Toronto), Mirákl (1972), Prima sezóna (1975- Toronto)

LITERÁRNĚ-HISTORICKÝ KONTEXT

EXILOVÁ A SAMIZDATOVÁ LITERATURA PO R.1968

Exilová nakladatelství, exilová próza (J. Škvorecký, P. Kohout, L. Vaculík, V. Havel, I. Klíma). Samizdatová edice „Petlice“ (L. Vaculík), časopisy (Vokno), undergroundová tvorba (I. M. Jirous), písničkáři (K. Kryl, J. Nohavica)

CHARAKTERISTIKA:

Období normalizace
Zastaveny všechny kulturní a literární časopisy, vychází pouze Literární měsíčník a Kmen
Většině nadaných spisovatelů vzal režim možnost publikovat, zbavil je zaměstnání, šikanoval, věznil nebo vyháněl do exilu
120 autorů nesmí publikovat, jejich knihy jsou vyřazeny z knihoven a i z prodeje
Česká literatura 70. let se rozvíjí ve třech proudech
- 1. Literatura oficiální
- 2. Literatura samizdatová
  - Vzniká ve vlasti, ale nesmí být vydávaná tiskem, šíří se v opisech, hlavně prostřednictvím různých samizdatových edic (edice Petlice a Kvart)
  - Vycházejí také samizdatové časopisy (Spektrum, Zebra, Vokno, Váhy, Prostor)
- 3. Literatura exilová
  - Vzniká v cizině, tam také vychází tiskem
  - Autoři mohou tvořit svobodně, bez cenzury, mají bohatší zdroje informací

AUTOŘI SAMIZDATOVÉ A EXILOVÉ LITERATURY:

Milan Kundera (1929-Brno): Směšné lásky, Žert, Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí (Toronto- 1985)
Václav Havel (1963):Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížena možnost soustředení, Audience, Vernisáž, Protest, Largo desolato, Asanace, Žebrácká opera
Ivan Klíma (1931): Milenci na jednu noc, Malomocní, Milostné léto
Karel Kryl (1944- 1994): Hraje a zpívá Karel Kryl, Bratříčku zavírej vrátka,Kniška Karla Kryla, Sedm básniček na zrcadle
Ivan Martin Jirous (1944): Magorovy labutí písně

TANOKOVÝ PRAPOR (1971, TORONTO)

OKOLNOSTI VZNIKU DÍLA:

Román Tankový prapor napsal Josef Škvorecký v zimě roku 1954, v té době ovšem nemohl knižně vyjít, byly uveřejněny pouze nepatrné úryvky v Literárních novinách, Kulturní tvorbě a větší ukázka pak až v roce 1967 v časopise Plamen. V roce 1969 byla kniha připravena k vydání v Československém spisovateli, vydání bylo však zničeno ve stránkových korekturách. Kniha nakonec vyšla v roce 1971 jako první titul v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers v Torontu. Humoristicky laděný román vypráví v devíti kapitolách příhody autorova autobiografického hrdiny Dannyho Smiřického v průběhu jeho vojenské služby v armádě v padesátých letech. Přestože epizody z vojenského života jsou vylíčeny velice realisticky s nesmírným citem pro rozmanité jazykové vrstvy dobového vojenského i civilního života a s mimořádnou vnímavostí pro situační komiku, není Škvoreckého próza pouhou satirou, nýbrž vynikající metaforou dokonale vystihující absurdní znevolnění celé země komunistickým režimem.

LITERÁRNÍ DRUH:

Epika

LITERÁRNÍ ŽÁNR:

Román – satirický román z vojenského prostředí

TÉMA

Román se zabývá obdobím padesátých let v Československé armádě, která je budována více politickými frázemi než opravdovými dovednostmi. Důstojníci mají plnou pusu socialismu a komunismu, vojákům dávají za vzor komsomolce, sami se bojí jeden druhého. Ve společných rozhovorech jsou nesmírně opatrní, nikdy si nejsou jisti, co může zničit jejich kariéru. Jsou vesměs hloupí, prospěchářství, tupě vykonávají rozkazy. Obyčejní vojáci jsou zde podáni jako kolektiv zarytých individualistů, houf bez kázně a morálky, lidé, kteří chtějí pouze „přežít“ dva roky služby.

HLAVNÍ MYŠLENKA:

Autor v díle zobrazil život vojáků za komunismu, jejich život na vojně v trochu jiné podobě, než by si „soudruzi“ představovali, ale tím je kniha zajímavá a vtipná. Zobrazuje v knize několik vojenských cvičení – lépe řečeno pokusů o ně.

JAKÝ PROBLÉM DÍLO ŘEŠÍ:

Rádoby nelehký život vojáka, v díle se vojáci snaží čelit trapnosti té doby a tuposti jejich velitelů. Vše je však popsáno jakoby s výsměchem a vtipem.

KOMPOZICE:

Dílo je složeno z deseti na sebe navazujících příběhů. Děj se odehrává ve vojenském výcvikovém prostoru v Kobylci a popisuje poslední půlrok od jara do zimy roku 1954.
Autor nevypráví souvislý příběh, kde spíše o mozaiku drobných epizod ze života armády. Spojovacím článkem je postava rotného Danny Smiřického, s nímž jsme se již setkali ve Zbabělcích. Není to však ten rozporuplný studentík. Zmužněl, je více cyničtější a o hodně opatrnější. Sedm roků života jej změnilo. Zůstala mu ale touha po ženách a milostných dobrodružstvích.
Celá kniha je protkána milostnými zážitky Dannyho s Janinkou, ženou nadporučíka Pinkase, a jeho touhou po Lizetce (též vdaná), která však jeho city neopětuje.

JAZYKOVÉ ZPRACOVÁNÍ:

Dílo je psáno hovorovým jazykem s mnoha vulgarismy. Autorův styl je plný vtipů, kterým se člověk musí smát. Používá také zkratek typických pro tehdejší dobu (FO, PPOV, PO…), také se objevuje slovenština (to je vraj taká – taký – ako sa hovorí…)

„Juraji! Hergot vstaň a vlez dovnitř!“
„Vyser se na mě!“
„Neser Juraji!“
„Tak hergot neblbni! Je tu Borovička!“
„Ať si trhne nohou!“

HLAVNÍ POSTAVY:

Danny Smiřický – inteligentní voják. V civilním životě měl pracovat v nakladatelství. Rotný Smiřický vystupuje v tolika prolínajících se náladách s příslušnými maskami, že až skoro ztrácí totožnost. Je to autobiografická postava mladého vojáka. V knize je Danny popsán takto: „Je to člověk bojácný, a proto svědomitý.“ Byl velitelem tanku a měl rád svou Lizetku, také si však prožil románek s Janinkou.
Major Borovička – přezdívaný Malinkatý ďábel, není schopný samostatného uvažování , slepě vykonává každý i nesmyslný příkaz.
Janinka – Dannyho milenka

MÍSTO A DOBA DĚJE:

Děj se odehrává ve vojenském výcvikovém prostoru v Kobylci a popisuje poslední půlrok od jara do zimy roku 1954.

DĚJ (OBSAH) DÍLA:

Příběh začíná ve vojenském výcvikovém středisku Kobylec roku 1953, kde mají tankisté vybudovat okopy pro zamaskování svých strojů. Škvorecký nás s nadhledem a humorem seznamuje s jednotlivými veliteli – nadporučíkem Růžičkou, kapitánem Matkou, nadporučíkem Pinkasem atd. Nejobávanější figurkou je major Borovička, mrňavý, zakomplexovaný človíček, než nese přezdívku „Malý ďábel“. Právě ten přijíždí na kontrolu práce svých podřízených. Najde jen strašný nepořádek, velitelé spí, tanky jsou špatně ukryty. Pochvalu získává pouze osádka Dannyho. Major ovšem neví, že byl tento „poctivý okop“ vyhlouben již dávno předtím.

Dále sledujeme přípravu zkoušek FO (Fučíkův odznak), jež vykovávají nejen vojáci, ale i důstojníci a jejich ženy. Směšně působí rozhovory nad knihou Daleko od Moskvy (nikdo ji nečetl), velitelé používají slova, aniž znají jejich pravý význam (fyzikální a psychiatrické vlastnosti ženy). Prožíváme noc v posádkovém vězení, kdy major Borovička načapá podporučíka Malinu ve vězeňské cela při milování s četařkou Babinčákovou a další komické situace (ostřelování velitelského stanoviště rotným Maňasem atd.).

V závěru knihy se vojáci na kulturně masovém večírku loučí s vojenskou službou. Kulturní program se velitelům vymyká z rukou. Vojáci zpívají všelijaké „odrhovačky“, což se nelíbí majoru Borovičkovi. Vystřelí do vzduchu a chce zábavu ukončit. Blíží se k němu desítky výhrůžných očí. Major utíká ven. Druhý den není k nalezení. Spadl do odpadové žumpy a utopil se.

Vypravěčem celého románu je hlavní hrdina Danny Smiřický, který se snaží „přežít“ poslední půl rok své vojenské služby. Celé dílo začíná na starém vojenském cvičišti, kde už od začátku je poznat, že zas tak tvrdé to na vojně nebylo. Celá doba a rozkazy velitelů je vyloženě směšná.

„Soudruhu rotný, mě sem poslal Hospodin, abych vám prej pomoh s vokopem. Ale…“
„Ta píča!“ zaznělo z řidičského otvoru, a na předprseň se u něho vyhrabal podsaditý voják v zamaštěné kombinéze s desátnickými prýmky na prsou. Von si myslí, že se kvůli němu strháme. Ať si posere hlavu, kráva.“

Do toho všeho přijíždí major a snaží se udělat pořádek, ale většina má z něho stejně jenom srandu, samozřejmě kromě jeho podřízených. Jednou z nejzdařilejších částí knihy je „snaha“ vojáků získat FO – Fučíkův odznak. Žádný z vojáků sice nic neví, ale nakonec odznak všichni dostanou.

„Jak říká veliký Stalin, soudruzi: My tak nějak novými formami své práce přebudujeme dosavadní systém výuky na základě soudružské spolupráce mezi učitelem a žákem. My tu nikdo z nás nejsme vedeni úsilím někoho tady, jak se někdy říká, koupat. My tu jenom tak přátelsky budem diskutovat a debatovat knihy, které by měl každý svazák znát ke svému růstu.“

V knize nechybí ani milostná zápletka Dannyho s velitelovou dcerou Janinkou a mnoho dalších vojenských scén popsaných s neobyčejným vtipem jako např. dovádění poručíka se soudružkou Babinčákovou, kdy jsou přistiženi majorem. Všechny kapitoly mají svůj název podle toho, co se v nich odehrává – například Divizní kolo armádní soutěže tvořivosti, Kulturně masový večírek na rozloučenou, Noc v posádkovém vězení atd.
Kniha končí právě oním večírkem na rozloučenou, kdy se Danny loučí s Janinkou a majorek se utopí v jímce.

Kuchař mu přiskočil na pomoc a spojenými silami vytáhli těžkou hadici ven. V sacím otvoru vězel nějaký černý předmět. Když jej vyňali, zjistili, že je to vycházková důstojnická hilínka nezvykle malých rozměrů.

Atmosféra vojenského života je dokreslena drsnou, často až vulgární mluvou jednotlivých postav.

UKÁZKA ZAUJETÍ:

„Bola u tých druhých Erdessývcov, čo sú jej otca setry manžela bratranca mojho strýka, od nevesty manžela mojej sestry.“

„U nás na Žižkově je jeden chlap, kterej má jedenáct dětí, samý syny, a manželka si dala na jaře pomoct, pač on říká, že prej kdo by to živil, a že prej dyž ty syny pojmenoval podle dvanácti apoštolů, tak na tohodle by už vybyl jenom Jidáš, a jak by k tomu prej takový dítě přišlo, a farář by mu ho stejně nepokřtil a jiný jméno by mu dát stejně nemoh, páč má vrozenej smysl pro pořádek a byl by z toho nervózní, a aby neměl pokřtěnýho, to si nemůže vzít na svědomí, ponivač on je věřící katolík,tak…“