Jméno práce: Tohle se nemělo stát
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): emartan
Tohle se nemělo stát!
Jednoho typického horkého letního dne jsem neměl inspiraci co dělat. Bylo takové vedro, že by jeden padl. Napsal jsem kamarádovi Ondrovi, který bydlí poblíž a jeho napadlo, že vyrazíme ven. Zeptal jsem se ho: „A kam jako chceš v tomhle pekle jít?“ Odpověděl stručně a jasně: „No kam přece ? Tam kde je stín a chládek ! Na hory !“ Během asi deseti minut jsme sbalili vše potřebné a mohli vyrazit.
Sraz jsme si dali na vlakovém nádraží ve Frýdku. Vlak nám jezdil co půl hodiny, tím pádem jsme ani nemuseli dlouho čekat a mohli s radostí odjet. Začali jsme se bavit, kdo, kde, na jakých horách byl, jaké to tam bylo a podobně. Až v tu chvíli jsme vlastně zjistili, kam přesně vyrážíme. Shodli jsme se, že na Radhošti bylo vždy krásně a že se tam tedy po dlouhé době zase podíváme. Vystoupili jsme ve Frenštátě pod Radhoštěm s tím, že přestoupíme na autobus. Jak už to tak bývá, zákon schválnosti se potvrdil a autobus, který jel nejdřív, jel až za hodinu. Řekli jsme si, nevadí, dlouho jsme se neviděli, tak si alespoň povyprávíme další zážitky z hor. Sedli jsme do místní hospůdky a čekali. Hodina uběhla celkem rychle a šli jsme to zkusit podruhé. Autobus už naštěstí opravdu jel podle jízdního řádu, takže vše proběhlo hladce. Dojeli jsme do Trojanovic, kde jsme již pokračovali pěšky. Měli jsme batohy nacpané tekutinami a svačinou. Nic „zbytečného“ jsme s sebou už netahali. Putovali jsme pomalou chůzí až k lanovce s klidnou duší, že se dnes moc nenachodíme a odpočineme si. V tu chvíli se během pěti minut změnilo počasí na déšť. Pláštěnky jsme neměli a tak jsme si řekli:“Nejsme z cukru, něco vydržíme !“ a pokračovali dále k lanovce. Jak už to tak na horách bývá, počasí se opět změnilo a naštěstí svítilo sluníčko. Došli jsme mokří k lanovce, ovšem nastala situace, kterou jsme opět nečekali. Následkem prudké bouře poblíž nešel elektrický proud, tím pádem jsme se nemohli nechat svézt pohodlně nahoru.
Začali jsme uvažovat, kudy nahoru. Viděl jsem tam krásně vyznačenou asfaltovou cestu, která byla značená pro turisty. Pro mne to byla jasná volba. Ovšem Ondra navrhl:“Přece nepůjdeme na horách po asfaltce ? Pamatuju si jednu zkratku, která vede kolem lanovky a budeme tam alespoň dříve a bude to větší adrenalin !“. A měl pravdu, byl. Cestička, která tam měla být vyšlapaná, asi v polovině prudkého kopce přestala být průchozí a my šli přímo nevyšlapaným zarostlým lesem. K tomu všemu byla „cesta necesta“ krásně rozbahněná. Došli jsme nahoru asi za tři hodiny, to se nám to vyplatilo !
Nakonec jsme byli rádi, že jsme živí a zdraví, protože jsme už dlouho nikde na horách nebyli a našim nohám to dalo pěkně zabrat. Udělali jsme pár fotek, dali si kyselačku a šli zpátky dolů. Ondra začal navrhovat zase nějakou jeho zkratku, ale v tu chvíli jsem byl pěkně naštvaný a u mě už neprošla !
Dojeli jsme v pořádku domů a já na tento krásný výlet budu dlouho vzpomínat, protože nakonec vše dobře dopadlo a opravdu o zážitek bylo postaráno.
Hodnocení: 2 = chvalitebně
