Třeba se stane zázrak! – reportáž

 

Jméno práce: Třeba se stane zázrak!

Slohový útvar: Reportáž ze školní hodiny

Přidal(a): lenkam11

 

 

 

 

Třeba se stane zázrak!

Přicházím do třídy, sedám si na místo a roztřesenýma rukama si vyndávám z tašky učební pomůcky. Je to tady. Za hodinu budeme psát test z matematiky. Předtím máme účetnictví, ve kterém se ale vůbec nemůžu soustředit a jen zběsile listuji sešitem matematiky a ještě si opakuji na test. Mám pocit, že nic neumím a taky vůbec nevnímám, co se v účetnictví děje a odpočítávám minuty do zvonění a říkám si: „Kéž by účetnictví nikdy neskončilo“. Jenomže mé prosby samozřejmě nikdo nevyslyší a zazvoní na přestávku. Je to tady.

Zvoní na hodinu a já jenom koukám ke dveřím. „Třeba se stane zázrak a nepřijde,“ říká mi stejně roztřesená kamarádka s hrůzou v očích. Jen co to dořekne, paní učitelka se objeví ve dveřích. Počká, až ji všichni stoupnutím pozdravíme. Mám pocit, že se nezvednu, nohy mi úplně zdřevěněly. Poté se můžeme posadit. „Teda vás tady je,“ řekne paní učitelka, když vidí nezaplněnou třídu. „Třeba řekne, že když nás tolik chybí, nebudeme psát,“ říkám Gábině. „Tak si vytáhněte papíry,“ zazní věta, která jenom potvrzuje, jak jsem naivní. Samozřejmě, že nás od dnešní písemky nezachrání vůbec nic. Klepu se jak osika, přestože je ve třídě teplo. Ve třídě je napjatá atmosféra, ale mám pocit, že nejvíc se tady nervuju já. Nikdo se netřese.  Připadám si jak blázen. „Dejte všechno z lavic, na lavici zůstane jen propiska, papír a kalkulačka,“ slyším už tolik známou větu. Řídím se podle pokynů, sešit dám do lavice, ale potom si vzpomenu, že se ještě rychle musím podívat na vzoreček, který jsem si nemohla zapamatovat. „Řekla jsem všechno z lavic,“ říká paní učitelka. „No jo, vždyť ještě zadání nemám u sebe, tak proč bych se nemohla podívat?“ říkám si v duchu. Na papír napíši svoje jméno, třídu, datum a čekám, až se ke mně dostane zadání. Ještě pořád nic, přitom vidím, jak už se dal někdo do psaní. „Na test máte dvacet minut, víc vám na to nedám,“ říká paní učitelka. Pane bože, někdo už píše a já pořád nic. „Dělejte, pošlete to už sem nebo nic nestihneme,“ začneme v naší lavici panikařit. Konečně se zadání dostane i k nám. Prohlédnu si test. Se spolužačkou se na sebe ustrašeně podíváme. Vidím, jak se jí zračí v očích stejná otázka jako mně a pak se zeptala: „Co to je, copak tohle jsme někdy dělali?“„Tento příklad jsme společně nepočítali, ale měli jste ho za domácí úkol, takže kdo ho udělal, nemůže mít problém,“ říká paní učitelka. Je mi špatně ještě víc než předtím. Nevzpomínám si, že bych tenhle příklad někdy viděla. Srdce mi buší jako o závod a na klidu mi nepřidává ani to, že slyším, jak někomu utíká propiska po papíře jako zběsilá. Musím urychleně začít taky. Vrhnu se na další příklad. Tenhle mi vždycky šel, začnu počítat a cítím nepopsatelnou úlevu, když vypočítám zkoušku a zjistím, že mi příklad vyšel. Paní učitelka chodí po třídě. Dojde k nám a stoupne si k naší lavici. Nemám to ráda, nemůžu se soustředit. Dá ruce v bok a podupává si nohou. To snad není možný. Jak mám takhle počítat? Naštěstí ji to nebaví dlouho a jde si sednout. Pouštím se do dalšího příkladu. „Ještě na to máte deset minut,“ říká paní učitelka. To snad ne, vždyť skoro ještě nic nemám. Začnu počítat jako o život další příklad. Ten jsem taky chápala, tak doufám, že jsem tam neudělala nějakou chybu. Poté, co jsem vypočítala dva příklady, s úlevou zkouším vypočítat ten příklad, co byl za domácí úkol. „Čas vypršel, pošlete písemné práce dopředu. Kdo neodevzdá hned, už po něm test nechci a víte, co to pro vás znamená,“ říká paní učitelka. Příklad jsem nestihla, ale to nevadí, stejně bych ho nespočítala. Ještě roztřesenou rukou podávám test dopředu.

Začneme okamžitě probírat novou látku, ale vůbec nedávám pozor. Bavíme se o písemce a porovnáváme, jaké výsledky nám vyšly. Najednou se ozve: „Tak když se tak bavíte, tak nám to někdo může jít spočítat k tabuli. Co třeba Lenka?“ připadá mi to jako zlý sen. Přece musí pochopit, že po písemce si potřebujeme oddechnout a máme myšlenky jinde. Jak se máme soustředit hned na novou látku? Pocit úlevy, který jsem po testu měla, se ve mně neudržel dlouho. Musím k tabuli. Vím, že to není na známky, ale už to, že tam budu stát jak úplný blbeček a nic nevypočítám, mi na klidu nepřidává. Roztřesenou rukou si beru do ruky křídu a píši zadání. „Crrrrrrrrrr,“ uslyšela jsem zvonění. Ulevilo se mi. Příklad počítat nemusím a můžu si jít sednout.

Hodina matematiky skončila. Doufám, že další test z matematiky budeme psát za dlouho. Potřebuji si od toho odpočinout, další bych už jen tak nezvládla. Nebo se stane zázrak a já budu v klidu a nebudu se třást po celém těle? Necháme se překvapit.

 

Hodnocení: 1 = výborně

Dostala jsem jedničku, ale bylo mi vytknuto, že jsem nepopsala více paní učitelku. V reportáži by měl být alespoň krátký popis osoby, stačí na pár vět.





—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————




  • Na to se nezapomíná – reportáž
  • Blízká setkání třetího druhu – reportáž
  • Daruj krev, zachraň život! – reportáž
  • Kulturní šok – reportáž
  • Sportovní akce – reportáž