Kniha: Utopie
Autor: Thomas More
Přidal(a): _Maky
O ostrově Utopii obecně je druhou částí knihy Utopie. Je to monolog cestovatele Rafaela, který vypráví o poměrech panujících v Utopii. Postupně popisuje všechny oblasti lidského i společenského života.
Rafael začíná s obecným popisem vzhledu ostrova. S jeho velikostí, která je dvěstě tisíc kroků a s tvarem, který přirovnává k měsíčnímu srpku. Pokračuje s povahou ostrova a s jeho důmyslnou ochranou před případnými útočníky. Vysvětluje, jak se o část ochrany postarala sama příroda a zbytek je vytvořen uměle. Utopijský ostrov nebyl vždy ostrovem. Utopus, který na ostrov přivedl původně nevzdělaný lid a dal prokopat šíji patnáct tisíc kroků širokou. Tím se Utopie oddělila od pevniny a stala se ostrovem.
Na ostrově se nachází 54 měst. Pokud to krajina dovolí, jsou si vzájemně velmi podobné, až stejné. Většinou tedy stačí znát jedno město a na jeho příkladu se dají popsat všechna města. Rafael popisuje hlavní město Amaurotum ve kterém strávil pět let. Amaurotum má široké, pravidelné ulice a rozlehlá náměstí. Ke každému domu ve městě náleží krásná zahrada, o kterou se obyvatelé poctivě starají. Obyvatelé nemají svůj dům na stálo. Každých deset let se totiž obyvatelé v domech střídají. Města v Utopii jsou od sebe vzdálena nanejvýše den chůze a jejich okolí je zaplněno vesnicemi. Jejich osadníci zde zůstávají dva roky a poté se vracejí zpět do města k řemeslným pracem. Každý rok se tak obměňují lidé, přicházejí noví, kteří se mohou poučit od těch, co tu již rok jsou. Pokud se tu však někdo chce usadit natrvalo, je mu to umožněno.
Obyvatelé Utopie produkují jen tolik výrobků a potravin kolik nutně potřebují. Nevyrábějí žádné zbytečnosti, ani žádné ozdoby, protože to považují za pouhou rozmařilost. To jim umožňuje pracovat jen šest hodin denně. Zbytek času pak mohou věnovat samostudiu. Mohou se věnovat umění, společenským hrám, nebo čemukoliv čemu chtějí, jediné co nestrpí v Utopii je zahálka. Povinnost pracovat se nevztahuje pouze na malou skupinku učenců.
Města jsou rozdělena na čtvrtě, přičemž každá čtvrť má svoji tržnici se sklady. Do nich se dopravují veškeré zboží a zemědělské výrobky. Kdokoliv si z nich může vzít kolik zboží a jaké zboží chce. Obyvatelé si ale domů většinou jídlo stejně nenosí. Jedí ve velkých společenských síních, kde je jídlo tak lahodné, že je zbytečné připravovat si jej doma. Dalším veřejným zařízením jsou jakési jesle, kde se pečuje o děti. Špitály, kde se svědomitě pečuje o nemocné, ikdyž jich moc nebývá. Herny, hospody, nebo třeba nevěstince v Utopii neexistují a lidé ani nechápou jejich význam a přijdou jim zbytečné.
Oblečení utopických je velmi prosté. V práci se odívají kožešinami, které jim vydrží po sedm let. Při chůzi venku si navlékají pláště, které mají po celém ostrově stejnou barvu. U plátěného roucha hledí jen na to, aby bylo bělostné. Tento jediný oděv jim postačí po dobu dvou let. Co se týče všelijakých ozdob, jak už jsem zmínila, utopičtí jich neužívají. Nošení zlata, nebo jiných drahých kovů jim díky zavedenému systému přijde dokonce ostudné. Ze zlata jsou totiž vyrobeny řetězy otroků. Musí je nosit na ukázku své potupy za spáchaný zločin. Nebo z nich dělaly nočníky. Pokud jich pak bylo třeba, například během války, jednoduše je roztavili a nikomu jich nebylo líto. Žádnou váhu nepřikládají ani drahým kamenům. Ty dávají malým dětem na hraní. Děti je pak s rostoucím věkem odkládají, stejně jako v evropských končinách děti odkládají své hračky.
Jejich společnost je beztřídní. Jedinou výjimku představují otroci. Pak zde mají úředníky, kteří jsou voleni lidmi pro své schopnosti. Každý rok vybírá každých třicet rodin ze svého středu „syfogranta“. To je správní úředník, který dohlíží na to, aby nikdo nezahálel. Shromáždění všech syfograntů, kterých je dvou set volí panovníka z kandidátů vybraných lidmi. Každá městská čtvrt vybírá jednoho člověka, zvaného tranibor. Ten je volen na rok, ale většinou to bývají ti samí. Bezdůvodně je nemění. Traniboři jsou vysíláni do senátu. Každé tři dny se scházejí s vladařem, řeší státní záležitosti, a pokud jsou nějaké rozepře, řeší je. Tyto záležitosti ale musí řešit jenom v senátu, řešení na jiných místech se trestá smrtí. Předcházejí tak možnosti, že se dojde k spiknutí. Úřad vladaře, pokud ho nezačne vladař usilovat o samovládu, je doživotní.
Kriminalita se v Utopii vyskytuje skutečně poskrovnu. Pokud se někdo proviní, stane se otokem. V praxi to pro něj znamená, že bude vykonávat obzvláště těžké práce, anebo ponižující, či nechutné práce. Není to ale trest pro celou jeho rodinu, jenom pro jedince. Ani děti otoků se dále neberou jako otroci. Dokonce pokud otrok projeví touhu a snahu stát se lepším člověkem, může být otroctví zbaven a opět vést normální život.
Válce se utopijští snaží co nejvíce vyhýbat, pokud to jde, snaží se problém řešit bez násilí, klidně i penězi, tím spíše že pro ně vlastně nic neznamenají. Pokud někdo zaútočí na některá spřátelené země, nebo je chtějí zbavit tyranie, raději než aby vyslali své lidi, nejmou si žoldnéře. To ale rozhodně neznamená, že nejsou schopni boje. Když už taková situace nastane, hrdě se jí postaví a jdou do boje. A to nejenom muži, ale mohou jít i ženy.
Nemají zde nijak přikázané náboženství. Dokonce jsou, co se týče náboženství, velmi tolerantní. Modlitby jsou uzpůsobeny tak, aby nikoho nemohli pobouřit, ani urazit. Je však přísně zakázáno, aby někdo propagoval své náboženství na úkor jiného, nebo odsuzoval či zlehčoval jiné náboženství.
Vlastní hodnocení:
Morova Utopie je model ideální společnosti i ideálního státu. V praxi je však podle mě nefunkční. Státní zřízení, společenská pravidla vše by mohlo fungovat, ale v naší společnosti nesmíme zapomínat na lidský aspekt. Předpokládat, že nikdo z lidí nebude závistivý, lstivý, panovačný a nebude se snažit prosazovat své ambice na úkor jiných je opravdu velmi optimistické. Beztřídní společnost je v našich poměrech nemožná. Neříkám, že nikdy, ale rozhodně ne nyní. Nejde jen o sobeckost lidí, ale i o způsob výchovy a o mravy panující v naší společnosti. Taktéž odstranění peněz je něco nemožného. Pravděpodobně by to naprosto rozvrátilo ekonomiku. Společnost v Utopii pracuje jako celek, u nás se jedná spíše o jedince než o celek. Pracovat bez vidiny vlastního zisku, jen pro dobro celku. S myšlenkou, že člověk vlastně nic nemá. Mohlo by to opravdu fungovat? Možná někdy v budoucnu, možná i na principech Morovy Utopie, ale nemyslím si, že teď, ani v nejbližší době. A pokud se to někdy podaří, bude to stát spoustu úsilí a ještě více píle. I přes to, bych to ráda zažila.
