Zákoutí, kam se ráda vracím – popis a charakteristika

 

Jméno práce: Zákoutí, kam se ráda vracím

Slohový útvar: Popis a charakteristika

Přidal(a): Ladislava Šimková

 

 

 

Osnova:

  • příchod k milovanému místu
  • moje víska jménem Přívrat
  • vracení se už jen ve vzpomínkách

 

Téma: Zákoutí, kam se ráda vracím

Travnatá cesta vzhůru. Kopec zbrázděný políčky a remízky. Barevné keře, stromy, temně zelené jehličí vdáli. Suché laty trav a jejich ochmýřená květenství kývají své pozdravy v lehkém vánku. Slunce zářící těsně nad obzorem rozsvěcuje drahokamy rosy v pavučinách a umocňuje barevný rej. Podzim.

Pod nohama mlaskají rezaté drny mokré trávy. Úvoz. Dvě hluboké koleje plné vody. Bahno v loužích a měkké kopečky uprostřed. Žádný vůz už tu neprojede. Políčka už jsou zoraná. Nikde ani živáčka. Jen osamělá káňata krouží v chladném povětří. Nikde nikdo. Jen já. Brouzdám se travou vzhůru k lesu. Všetečné keře planých růží mne chytají za rukávy upozorňujíc na svůj rubínový poklad rozesetý po trnitých větvích.

Pode mnou se v zeleném údolí rozkládá vesnička. Moje vesnička. Pár domků podél úzké silničky. Tenký potůček tekoucí z lesů. Červené a šedé střechy vesnických stavení s komíny vydechujícími obláčky kouře. Vesnička. Moje vesnička. Můj dům, můj dvorek, moje zahrada, moje dětství. Moje vzpomínky…

Přívrat. Jméno vísky nedaleko České Třebové. Jméno, jenž při pohledu na paprsky podzimního slunce olizující červené listí javorů mi v uších spolu s šumem listí v hlavě zní. Vesnička čítající bezmála tři sta stálých obyvatel. Na jejím spodním okraji dřepí budka autobusové zastávky. Třikrát denně tu modrobílý brouk vyplivne pár dospělých jedoucích z práce, pár dětí s aktovkami. Vracejí se domů.

Domů. To magické slovo, které hýčká naše kořeny a uklidňuje naši mysl. Slovo co hladí naše vzpomínky.

Od zastávky autobusu vede úzká silnička prostředkem vísky vzhůru do kopce. Lemují ji drobné domky, roubenky i novodobější stavby. Zkraje vísky se leskne zrcadlo jednoho z řady sádkových rybníčků. Z hlavní silničky vede spousta odboček na obě strany na zahumení k jednotlivým usedlostem. Po zhruba tři sta metrech sousedí s hlavní cestou škvárové hřiště s budovou obecního úřadu a bývalé jednotřídky. Ještě nedávno tam malé děti z vesnice absolvovaly první stupeň základní školy. Několik kroků dále naproti budovy malotřídky je pomník padlým v 1. světové válce. Obelisk se zlatými písmeny hlídá kamenný lev obehnaný úzkým kovaným plůtkem. Vždy jsou tu čerstvé květiny.

Po pár metrech nalevo se blýská hladina dalšího z rybníčků a za ním kaplička s věžičkou a zvonicí. Nová mosazná střecha září v podzimním slunci. Půl kilometru nahoru a vítá nás náves.

Hospoda, sál Sokolovny prosycený vzpomínkami na první tancovačky a první lásky. Hasičská zbrojnice, zahrady a moje malá chaloupka. Tolik známá, tak blízká…tak moje. Každý kámen, každý strom, každá rostlina, každé stéblo trávy. To všechno jsem já. Tam se narodila moje duše.

Pokračujeme-li silničkou vzhůru z návsi, vidíme napravo další rybníček. Nejmenší ze všech obehnaný betonovým lemem. Požární nádrž. Nad ní už jen potůček. Potůček přerušovaný máchadly a mostky podpírajícími cesty do zahrad. Koryto místy zarostlé rákosím, jehož stébla leží pravidelně učesána na břehu po posledním větším dešti. Žáby, vodoměrky a jiná havěť. Břehy provrtané desítkami nor ondater a nutrií pamatují naše dětské hry. Ještě pár set metrů a domečky u silnice končí. Začíná les.

Tomuto místu starousedlíci říkají „v Líbánkách“. Sejdeme-li ze silničky vedoucí lesem vzhůru a pokračujeme-li po kraji lesa, dojdeme Líbánkami ke studánce. „U Korejka“ tu říkají. Mohutný čistý a lahodný pramen tu prýští pod lesnatým kopcem. Vodu čistou a vhodnou pro kojence si odtud odnáší mnoho lidí v přinesených nádobách. V louce pod pramenem  hustý remízek s Rybníčkem dává vzniknout polní a záhumenkové cestě vedoucí souběžně s hlavní silničkou zpět k zastávce.

Je krásné a zajímavé vidět domečky obrácené průčelím k silnici také z druhé strany. Zahrady a dvorky plné oveček, koz, slepic a jiných domácích zvířátek. Strakatí voříšci střežící svůj rajón. Elegantní kočky vyhřívající se na sloupcích plotu ozářených pozdním sluncem. Pár zbylých jablíček a jeřabin svítících na bezlistých větvích sadů. Náves odtud vidíme jako na dlani.

Z návsi opačným směrem vede cesta na protější zahumení. I tam vyrostlo mnoho nových domků. Po této cestě lze dojít na místní hřbitov.

Nad vesnicí, na kraji lesa uprostřed zeleně a borůvčí, za velkou kovanou bránou desítky kamenných náhrobků připomínají ty, kteří tu žili své životy a ukončili zde svoji cestu aby byli připomínkou minulých časů časům novým.

Znovu a znovu v duchu procházím lesem. Mokré větve mlází šlehající obličej při běhu po úzkých cestičkách vyšlapaných jen srnami. Polorozpadlý posed na kraji houštiny. Klobouky hřibů vykukujících pod hedvábnou lesní trávou. Poklidný dech drsné přírody pod příslibem prvních mrazivých dnů. To je moje vesnička, můj domov. Obraz nesmazatelně a navždy vrytý do vzpomínek. Nostalgie. Vědomí nenávratnosti okamžiku. Minulost přítomná v každém kousku mozkového závitu. Úryvky dětství. Kus života. Drahokam v srdci. Skryté bohatství. Největší poklad Jsem nesmírně bohatá. Nejbohatší.

A nepotřebuji vůbec nic.

 

Hodnocení: 1 =  výborně





Další podobné materiály na webu: