Zázemí – rozbor díla k maturitě

 

  Kniha: Zázemí

  Autor: Jana Šrámková

  Přidal(a): smajlik

 

 

 

 

Jana Šrámková

Jana Šrámková je česká spisovatelka, která se narodila 31. března 1982 ve Vysokém Mýtu. Jejím otcem je český evangelikální kazatel a teolog Pavel Černý. [1] Když byla dítě, často se její rodina stěhovala. [2]

Vystudovala Evangelikální teologický seminář a v roce 2009 dokončila studium tvůrčího psaní a redakční práce na Literární akademii Josefa Škvoreckého. [3] Na škole se učila hebrejštině a řečtině. [4] Pracovala v redakcích různých periodik. V letech 2006-2007 pracovala jako šéfredaktorka dětského literárního měsíčníku Bistro u Rudolfa a příležitostně se věnuje knižní redakci (Euromedia Group, Návrat, Labyrint).[5] V současné době vyučuje tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je vdaná, má dvě děti a žije v Praze.[6] Má syna Šimona, kterému je 5 let a dceru Doru, která má 3 roky. [7]

Jana Šrámková se věnuje tvorbě pro děti a ráda fotografuje. [8] Nejraději tráví čas s knihami. [9] Nejraději čte krátké literární útvary, zejména povídky, rozsáhlé romány ji tolik nelákají. Sama Šrámková píše texty menšího rozsahu a v blízké době na tom neplánuje nic měnit. [10] V poslední době se však více než čtení knih věnuje svým dvěma malým dětem. Tvorbě pro děti se nevěnuje jen jako autorka, nýbrž i jako čtenářka, redaktorka a kritička. Jana Šrámková ráda navštěvuje autorská čtení, malá divadla, antikvariáty, knihovny a tiché kavárny. Poslouchá jazz a má ráda čerstvé pečivo. [11] Další zajímavostí z jejího života je to, že má velmi špatný orientační smysl. Často se stane, že se v místech, které nezná, ztratí. [12]

Jana Šrámková přišla se zajímavou myšlenkou. Chtěla by být svědkem experimentu, ve kterém by šlo o to, že by po dobu jednoho roku vycházely knihy bez uvedení jejich autora. Knihy by tak vycházely anonymně. Šrámková svou myšlenku obhajuje tvrzením, že knihy od konkrétních autorů začínáme číst s předem existujícím předsudkem a očekáváním, které od daného autora a jeho díla máme. Zajímalo by ji, jak by dopadly a byly přijímány knihy slavných autorů, kdyby v nich nebylo uvedeno jejich jméno. Zastává názor, že by čtenář k jednotlivým knihám měl přistupovat s čistou hlavou a nenechat se ovlivňovat tím, od jakého autora kniha pochází. Neznalost autora by podpořila otevřenost čtenářů a umocnila by jejich zážitky z četby. [13]

Spisovatelka na sebe upozornila výrazně už svou prvotinou, která se nazývá Hruškadóttir. Tato novela vyšla v roce 2008 a byla literárními kritiky i čtenáři pozitivně přijata. [14] Text původně vznikl v rámci bakalářské práce Jany Šrámkové, kterou vedla Daniela Fischerová. [15] Autorka zde vypráví příběh vysokoškolské studentky Veroniky, kterou její kamarádka Madla přivede do své rodiny. Tato rodina je však velmi odlišná od té její. Hrdinka tímto objevuje pro ni úplně nový svět, který čtenáři popisuje jako pozorovatel. Životy všech změní tragická dopravní nehoda, která hrdinku odsune na okraj její nové rodiny. Dívka se ocitá v osamění a trpí výčitkami. Jana Šrámková v knize popisuje odloučenost Veroniky v létě na vsi, soustředí se na prázdninové rozjímání a na přírodní jevy, kterých si během běžného života a provozu ve městě nevšimneme.[16] Kromě toho do knihy Jana Šrámková zakomponovala i příběh osudové lásky, která zahrnuje víc než pouhý vztah muže a ženy. [17] Ondřej Horák ve své recenzi na tuto knihu pokládá otázku: „Musím to psát, případně vydávat? Fakt, že se zde někdo snaží pomocí psaní nahlédnout svůj život, že si zkouší své literární dovednosti, je totiž jedna věc, druhá věc pak je, jaký to má výsledek.“ A zároveň si odpověděl: „přečtou si ji rodinní příslušníci a kamarádi autorů a pak recenzenti, širší čtenářská obec ji však nechá stranou.“[18]  I před vydáním samotné knihy bylo Janě Šrámkové v nakladatelství řečeno, aby nečekala velkolepý úspěch. Nakladatelství bylo ochotno jí knihu vydat, protože se podle jejich názoru jednalo o hezký text, ale nemysleli si, že by si získal velké množství čtenářů. [19] Kniha však byla zanedlouho po vydání vyprodána a byl ohlášen dotisk. Jana Šrámková za toto dílo dostala cenu Jiřího Ortena. [20] Kniha je ceněna hlavně pro rafinovanou práci autorky s její kompozicí, dále pro schopnost udržet v textu několik časových vrstev zároveň. Tyto prolínající se časové vrstvy dávají příběhu sílu díky pnutí, které mezi nimi probíhá. Svou prvotinou se Jana Šrámková zařadila mezi nejzajímavější mladé české spisovatelky a spisovatele. [21]

Spisovatelka Jana Šrámková publikuje své recenze v týdeníku Respekt nebo časopise A2. Její fejetony najdeme v časopisech Brána, Život víry atd. Dále publikuje také v časopisech Reflex, Literární noviny, Labyrint revue, Rukopis, A tempo revue, Rosteme s knihou atd.  [22]

V roce 2010 Jana Šrámková vydala knížku pro děti s názvem Putování žabáka Filemona. Tato kniha vypráví o cestě tří přátel, plyšového žabáčka a dvou oveček do oblasti Podkrkonoší. Přátelé se zde vydali proto, aby objevili továrnu na hračky, ze které Filemon pochází. [23]

 

Zázemí

V roce 2013 vyšla další její kniha pojmenovaná jako Zázemí, která je silně autobiografická a osobní. Dokonce v ní najdeme postavy, které reálně existují v autorčině životě. Knihu Zázemí a Huškadóttir spojuje podobný ústřední motiv. Jedná se o snahu vyrovnat se se ztrátou blízké osoby a vyprávěním postihnout jeho život. V knize Zázemí je to smrt babičky, do role toho, kdo podstupuje terapii psaním, se staví samotná autorka.  Příběh hraje v tomto díle důležitou roli jako téma. Objevuje se zde snaha lineárně zachytit babiččin osud, přesto se však text rozpadá na krátké záznamy. V nich si můžeme přečíst osobní zpovědi autorky, která se snaží ze svých vzpomínek vyložit obraz babičky i svůj vlastní. Autorčiny vzpomínky na svůj a babiččin život se sbíhají v jednom bodě – v domě, ve kterém babička žila. Babička musela na konci svého života svůj dům opustit, protože už nebyla schopna zvládnout jeho údržbu a postarat se o správný chod domácnosti. Autorka se v myšlenkách k tomuto domu neustále vrací, přestože už v něm babička v té době nebydlí. Sleduje osud tohoto domu, vyhlíží jej z vlaku, hledá jej na mapě. Babiččin dům tak nabývá až mytického charakteru a stává se strážcem jejího příběhu. Každý kout v domě a každý kus nábytku je obalen vlákny vzpomínek a má své nezastupitelné místo v utváření příběhu. Ten díky tomu navazuje se strukturou domu bytostný vztah. Šrámková čtenáře uchvacuje svým vynikajícím citem pro detail, dokáže jej přesně zachytit a rozvinout aniž by se přílišně zabývala líčením a popisem dané skutečnosti. Čtenář je vtažen do babiččina světa tvořeného odbíjením starých pendlovek, svátečními čajovými servisy a mnoha dalšími prvky, které se díky vyprávěcímu umění Šrámkové stávají jedinečnými a nezastupitelnými.

Šrámkové v Zázemí vytváří iluzi bezprostřednosti. Čtenář může mít pocit, jako by mu text vznikal přímo před očima v průběhu čtení. Vytváří zdání, že vyprávění plyne bezděčně, až mimochodem a že je pouze vedlejším produktem přemýšlení o běžných starostech. Dalším antitiiluzivním postupem je zpochybňování a opravování některých dříve uvedených informací. Čtenář tak pocvičuje a ověřuje svou paměť, ale také pozornost, s jakou knihu čte. Kniha představuje sled krátkých kapitol, které jsou ostře vypointovány. Místy se blíží fejetonu, jindy nemají daleko k modlitbě, textu v osobním deníku nebo vzpomínce. Jana Šrámková píše s velkou přítomností, ale nesnaží se čtenáře šokovat. Přestože se výrazně zabývá vlastním nitrem, traumaty a pochybnostmi, není sentimentální ani sebestředná. Kniha ke čtenáři vlídně promlouvá a vtahuje jej do sebe. Proto je snadné se s autorkou identifikovat nebo s ní naopak v určitých situacích zapáleně polemizovat.  Čtenář může být do děje vtažen natolik silně, že si chvílemi přestane uvědomovat, že se jedná o fiktivní příběh. Čtenářovo splynutí s dějem může být způsobeno i tím, že skoro každý z nás má nějakého člověka, nějakou věc nebo místo, s nímž je těsně spjat jeho minulý i současný život. To, jak silně se čtenáře kniha dotkne, závisí do velké míry na dovednostech autora textu. Dovednosti Jany Šrámkové jsou v tomto ohledu excelentní. [24]

Další téma, které mají společné knihy Hruškadóttir a Zázemí, je hledání zázemí a potřeba zakotvení v rodině. V Zázemí ale tento pojem vystupuje i jako součást kompozice knihy. Kniha je rozdělena do tří částí: Podnebí, Předpeklí a Zázemí. [25]

V knize Zázemí najdeme kromě těchto témat i motivy neustálého hledání, nestálosti a kolísavosti. Proti tomu stojí touha opřít se o něco celistvého a jednoznačného. Autorka zdůrazňuje svou slabost, křehkost a nejistotu vůči okolnímu světu. Stejně jako v její prvotině Hruškadóttir najdeme i zde bolestné nářky a melancholické fráze. Dále nejistotu, která vystupuje jako základní charakteristika postavy vypravěčky. Téma nejistoty je výrazným rysem celého díla. [26]

Kniha Zázemí je silně autobiografická, protože se v ní objevují i postavy z autorčina reálného života, musí se Šrámková potýkat s rozhodováním, co je vhodné zveřejnit čtenářům a co ne. V tomto posuzování rozhoduje i to, jak se budou její blízcí stavět k tomu, co o nich v knize napíše a jak se o nich vyjádří. Co vše na ně prozradí. Šrámková některé spontánně psané pasáže musela změnit, protože po přečtení zjistila, že vyslovila více než chtěla nebo než je únosné pro její blízké. [27]

V díle se měly původně objevit nálety na Prahu v roce 1945, kterých autorčina babička ve svém životě byla svědkem. Tyto zážitky se měly stát rámcem knihy. Babička Jany Šrámkové totiž žila v jednom z domů, které byly v tomto krutém období vybombardovány. Nakonec však autorka dílo přeformovala a z původního plánu napsat knihu o babičce vznikla kniha o samotné Šrámkové, o jejím vztahu k babičce a o vzpomínkách na ni i na dětství autorky. [28]

Kromě kladných ohlasů, se objevily i ohlasy méně kladné. Ty Šrámkové vytýkají například přílišnou deníkovitost díla, díky níž kniha působí nedovršeně. Objevily se názory, podle kterých Zázemí působí na čtenáře chladně, protože spousta pasáží vyznívá, jako by je autorka psala pro sebe samu. Janě Šrámkové byl vyčten také křečovitý jazyk, který v knize údajně používá a který je způsoben jejími nedostatečnými zkušenostmi v oblasti tvůrčího psaní a je charakteristický pro začínající autory. V jazykové oblasti bylo kritizováno také používání infinitivů, příliš okatých metafor a slovesných podstatných jmen.  Dále se některým kritikům nelíbila přílišná pečlivost při psaní textu a strach z přirozeného opakování slov, což autorku vede k používání nepřirozených synonym. Co se týče kompozice knihy, objevila se kritika důvodu rozdělení textu na jednotlivé kapitoly s názvy (Podnebí, Předpeklí a Zázemí), které nesouvisí s obsahem daného oddílu textu. Dále se objevila výtka k tomu, jak kniha působí na čtenáře. Podle ní touha autorky po kořenech působí falešně, protože vypravěčka je ve skutečnosti nepostrádá, ale spíše je odvrhuje a odmítá přijmout. [29]

Mezi autory současné doby patří Michal Viewegh, Emil Hakl, Jaroslav Rudiš, Petra Hůlová, Jáchym Topol, Radka Denemarková, Jiří Kratochvíl, Miloš Urban, Michal Ajvaz, Marie Šťastná, Jaromír Typlt, Petr Borkovec, Bogdan Trojak, Radek Malý. [30]

Na závěr bych chtěla vyzvednout odvahu Jany Šrámkové, obdivuji, že se odhodlala napsat a zveřejnit tak osobní text jako je Zázemí, zvláště když se týká i osob z jejího reálného života, kdy i jména jsou opravdová a zůstávají shodná s realitou.