Zázrak v černém domě – popis dramatu

 

Kniha: Zázrak v černém domě

Autor: Milan Uhde

Přidal(a): werusenka123

 

 

Nejnovější divadelní hrou známého českého dramatika, disidenta a popřevratového ministra kultury Milana Uhdeho se stal jeho Zázrak v černém domě. Očekávalo by se od něj spíše ryze politické drama než obraz vyšinuté rodiny odehrávající se v jedné vile v popřevratové době. Zázrak v černém domě uvedený ve světové premiéře v divadle Na zábradlí se přesto politických souvislostí nezříká, ale dostává se k nim oklikou skrze rodinné dědictví.

První řádky této hry byly napsány už v roce 1989, v následujících pár let si poležela v dramaturgii divadla Na Vinohradech, až její autor pochopil, že se musí porozhlédnout někde jinde. Zázrak v černém domě se rozhodl svěřit divadlu Na zábradlí a podle všeho to bylo šťastné rozhodnutí. Komorní scéna nabídla adekvátní prostor a režie Juraje Nvoty se zaměřila na psychologii postav a vyzdvihla zvláštní nedramatičnost, která se v díle objevuje.

Zázrak v černém domě se odehrává jednoho letního rána, kdy do funkcionalistické vily rodičů Pompeiových přijíždí jejich syn Dušan, bývalý ministr, se svou manželkou Viťkou. Dušan s otcem nemluví už přes dva roky a přijíždí pouze na prosbu matky. Měla by se zde odehrát jakási rodinná rada ohledně budoucnosti domu, který je ve značně zchátralém stavu a působí dojmem antihrdiny, protože právě tento dům je příčinou většiny rozporů mezi jednotlivci v rodině. K zásadnímu jednání se však nemohou stále dostat. Otec, doktor Eduard Pompe odmítá vzít na vědomí přítomnost svého syna Dušana. Otec předstírá hluchotu a se zarputilou umanutostí spravuje vilu po celý čas návštěvy jeho synů. Na začátku se zdá, že otcův teror je zapříčiněn pouze stupňující se senilitou, ale v podání Jiřího Ornesta není otec pouze neškodným protivným bláznem, ale naopak hlavním hybatelem vleklého neštěstí a smůly. Dušanovu přítomnost tedy nerespektuje a hovoří pouze s jeho mladším bratrem Ivanem, kterého doprovází jeho žena Taťána a jejich malý syn Péťa.

Tento pár, rozehrává na scéně svižně odlehčující etudu kolem svého stále zvracejícího potomka při níž se neustále a vzájemně oslovují „zlati“. Matka v podání Marie Spurné se marně snaží o smíření manžela a syna, navíc se ukáže, že jsou mezi sebou rozhádaní i bratři. Dušan nedokáže Ivanovi odpustit jeho donašečskou minulost. Nechce se smířit s tím, že zatímco on se vždy snažil zůstat morálně čistý, ať už ho to stálo místo vysoce postaveného soudce, tak jeho bratr se rozhodl ne podle přesvědčení, ale podle toho, co pro něj bylo výhodnější. Kvůli těmto protichůdným postojům z dob normalizace mezi nimi panuje napětí, nevraživost a nesnášenlivost. Manželka a matka dětí je Marií Spurnou charakterizována divokou mimikou a nečekanými gesty, takže jí dává téměř hororový nádech. Snaží se dodržovat po celou dobu společenské dekorum a všemožně se snaží přimět své děti i sebe samotnou, aby nedráždili hlavu rodiny, ale i ona občas vypadne ze své role noblesní prvorepublikové dámy a ztrácí nervy. V pozadí jejich reakcí a gest je pečlivě skrývané zranění a celoživotní trauma.

Dalším obyvatelem domu je Šárka, dcera Pompeiových, která je zatížená rodinnou duševní poruchou. Střídavě propadá depresivním a manickým stavů. V jednu chvíli se pokouší o sebevraždu a za pár minut nato přemýšlí o Nibelunzích. Magdalena Sidonová se neuvěřitelně přesvědčivě s touto rolí vyrovnala. Zahrála ženu, které se zhroutil vztah, a sny o vědecké dráze se rozplynuli lusknutím prstů. Již několikrát se o sebevraždu pokusila a zkouší to znovu. Magdalena Sidonová mě přesvědčila, že lze zahrát ženu na pokraji šílenství bez přehnaného křiku a srdceryvnosti. Jediným člověk, který si v této spletité situaci plné vyhrocených vztahů zachoval chladný rozum je manželka Dušana Viťka, která se snaží o nenásilné smíření všech zúčastněných. Naproti tomu její manžel Dušan chce latentní napětí přetrhnout radikálním řezem. Chce vytáhnout staré kostlivce ze skříně a promluvit o narušených vztazích současných i předchozích obyvatel domu. Chce především pomoci své mladší sestře Šárce, kterou otec odmítá pustit na léčení. A tak jako u dalších konfliktních propletenců za vším stojí dům, který ční na vysokém piedestalu veškerého otcova snažení.

Všechny intriky, velké lži a manipulace jsou motivovány posedlostí po vlastnění domu. Na povrch vyplývá, že otec nechce Šárku na léčení pustit z jediného důvodu a to že, část domu by mohla přejít do Pavlovy rodiny, manžela Šárky, který se s ní chce rozvádět a mohl by získat tímto krokem jejich dceru do vlastní péče. Neopomenutelný je způsob, jakým Uhde vystavěl vztahy manželských dvojic, které jsou neméně znamenitě rozehrány ve Nvotově inscenaci. Vznikla tak intimní hra uvnitř hry. Jedná se o duel těch, kteří spolu žijí několik let ve společné domácnosti a důvěrně znají chování i chyby svého partnera, poznají i to, co ten druhý neřekne a dokážou zaútočit na jeho nejcitlivější místo. Humor v Uhdeho komedii vyrůstá prostřednictvím partnerských dialogů o všedních věcech, jako je třeba sekání trávy či spravování vodovodu. Jak se ale postupně odkrývají souvislosti událostí dávno minulých, začínají se připomínat mrtví a ozřejmovat podíl živých na jejich smrti smích začíná pozvolna těžknout. Nejsložitější partnerský vztah má manželský pár v podání Jiřího Ornesta a Marie Spurné. Ve hře prohlásila, že jejich manželství bylo peklem a ne životem. Nemohla však dopustit, aby ji opustil, protože kdyby se s ní rozvedl ona a její syn Dušan by šli do plynu kvůli židovskému původu. Doktor Pompe si vinu nechce přiznat, odmítá ji.

Postupně se dozvídáme, že označení jeho manželky slovem nemožná má základy hluboko v minulosti, kdy chtěl skončit s bezvýchodnou situací sebevraždou, ale manželka toho nebyla schopná. Od té doby je podle něj nemožná. Nakonec svou vinu částečně uznává. Naproti tomu Zázrak v černém domě nekončí v nekonečné a absolutní temnotě. Poznaná pravda i vyslovení skrytých tajemství působí očistně nejen ve vztahu manželského páru, ale ve vztahu jich samotných k jejich dětem. Protagonisté jsou podle mého názoru divákům blízcí nejenom svým jazykem, ale i tím nakolik se do nich každý z nás může projektovat, aniž by prapůvod našeho trápení musel nutně ležet zrovna ve druhé světové válce. Působivost komedie spočívá v tom, že vypráví i nevypráví o současnosti. Lépe řečeno podává realitu skrze historické momenty a současně našlapuje pár centimetrů nad ní. Neopominutelnou se zde jeví i scénografie Tomáše Rusína, který navrhl dům Pompeiových jako bílou funkcionalistickou halu vily, jejíž četné dveře představují vchody do dalších místností, jakými je koupelna či kuchyň, ale zároveň symbolicky vyjadřují cestu vedoucí ke skrytým rodinným tajemstvím. Podobnou symboliku najdeme i v kostýmech Zuzany Štefunkové, které jsou v první části představení světlé a v druhé polovině zčernají v momentě, kdy se protagonisté začínají propracovávat k jádru věci. Napětí mezi zřejmým a skrytým dává hercům prostor k tomu, aby jejich postavy nezůstaly pouze prvoplánově čitelnými figurkami.

Neochotně s bolestnou opravdovostí vyjevují hrdinové Uhdeho hry důvody všech svých jednání, podivností, mimoběžných dialogů a zároveň odkrývají svá traumata a křivdy. Uhdeho současná hra má uzavřenou dramatiku, držící se Aristotelovy trojí jednoty bez ohledu na současný módní trend související právě s jejím porušováním. Tato klasicky vystavěná hra nabízí skvělou pointu. Zázrak, který není jen slovem v názvu, se skutečně na jevišti odehraje a to hned dvakrát. Jednou v podobě částečného usmíření všech zúčastněných rodinné rady a po druhé se jím pro mne stala Dušanova manželka Viťka.





Další podobné materiály na webu: