Želary – rozbor díla

 

Kniha: Želary

Autor: Květa Legátová

Přidal(a): 3liska

 

 

Květa Legátová (*1919 – †2012)

• česká spisovatelka
• vlastním jménem Věra Hofmanová
• působila také pod pseudonymem Věra Podhorná
• pochází z venkovské kantorské rodiny, ona sama byla kantorkou
• vystudovala český a německý jazyk, dále pak matematiku a fyziku
• učila na různých školách ve Valašsku a Moravském Slovácku, zejména v oblasti Kopanice, odkud čerpá náměty pro svoji slovesnou tvorbu
• po roce 1948 byla jako politicky nespolehlivá často překládána z jedné školy na druhou
• koncem čtyřicátých let psala texty a hry pro Československý rozhlas
• V padesátých letech její tvorba z politických důvodů ustala
• Autorka se k tvůrčímu psaní krátce vrátila na konci šedesátých let, kdy publikovala v literárním časopise Host do domu. Poté se na dlouhou dobu odmlčela.
• K publikování se vrátila v roce 2001, kdy vyšel, jíž zmiňovaný soubor devíti povídek s názvem Želary
• Následovala pak novela Jozova Hanule (2002)

DÍLA:

• pseudonym Věra Podhorná
  • Postavičky (1957) – soubor črt
  • Korda Dabrová (1961) – román pro děti
• pseudonym Květa Legátová
  • Želary (2001) – soubor baladických povídek
  • Jozova Hanule (2002) – novela
  • filmová adaptace = Želary(2003)

 

Děj je zasažen do období Protektorátu Čechy a Morava mezi léty 1939-1941.

Nálada ve společnosti byla chmurná a ovlivňovaly ji události 2. světové války – rychlá porážka Polska, pakt Hitlera se Stalinem i nečinnost francouzské a britské armády. Byly přijímány nepopulární kroky, jako byl přídělový systém, nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, přejmenovávání ulic, preferování všeho německého, omezování kulturního a společenského života atd. Ve městech byl již patrný nedostatek potravin. Též docházelo k zavádění norimberských zákonů, arizaci majetku židovského obyvatelstva, přidělování domů a bytů Židů německým přistěhovalcům z Říše.

Ani o rok později nebyli lepší vyhlídky, zvláště poté, když spojenecká vojska utrpěla rozhodující porážku a Francie kapitulovala. Pokračovala plíživá germanizace. Karl Hermann Frank vydal tajné memorandum o konečném řešení české otázky, což se ale neutajilo, protože již bezprostředně po tom pražská služebna SD (Sicherheitsdienst) konstatovala, „že se mezi Čechy šíří pověsti o přesídlení českého národa do Ruska nebo do nějaké kolonie a že po válce nastane úplná germanizace.“ Postupně byly připravovány plány o vysídlení určitých oblastí v Čechách a na Moravě, kterými by došlo k rozbití souvislého osídlení českým obyvatelstvem, přičemž některé z nich začaly být uskutečňovány. Do českých zemích byli zváni Němci, kteří byli rozmisťováni na uloupených zemědělských usedlostech. Dlouhodobý plán předpokládal, že pro Čechy bude postupně vyloučeno možnost studium na vysoké a střední škole a jediným vzděláním pro ně bude v základní čtyřtřídní škole.

 

Vznik díla

Želary jsou označovány jako autorčina „novodobá“ prvotina, přičemž první verze se datují již přelomem 60. a 70. let, ale přepracovány byly až na konci 90. let, a tak byly vydány až 44 let po prvotině Postavičky.

 

Téma a motiv

• Námětem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky. Želary jsou v blízkosti havířského městečka Šádova Huť.

 

Kompozice díla

• Kniha je rozdělena na 8 kapitol, které se vzájemně doplňují a vytváří kompletní skládanku osudů obyvatel Želar z různých úhlů pohledu.
  • V každé kapitole je hlavní postavou někdo jiný.
• Kniha je psaná er-formou.
• Myšlenky hl. postav jsou někdy psány ich-formou. Hlavní postavy výjimečně oslovují čtenáře.
• Částmi psaná retrospektivně.

 

Jazyk díla a jazykové prostředky

• hovorová čeština, vulgarismy
• Přirovnání – její hrdlo je jako vyjedená miska
• Oxymóron – důležité zbytečnosti, mrtvé sny
• Epizeuxis – hloub a hloub, zlodějko! Prašivá zlodějko!
• Metafora – na jejím přísném obličeji vyšlo slunce, cítí se jako nabodnutý motýl
• Hyperbola – největší želarský rabiát je proti ní hravé kotě
• Epiteton – jasná hvězdnatá noc, srdceryvná žaloba
• Apostrofa – Blahoslavená matko boží!
• Personifikace – oknem na mě vlhce dýchal les

 

Obsah

Hlavní postavy

• Vratislav Lipka – chlapec, bitý svým strýcem, „raubíř“ s velkou šikovností, obratností a vlastní hlavou, jeho nejlepším přítelem se stane malá Helenka, velmi si rozumí se zvířaty, umí výborně střílet z praku
• Helenka Haláková (přízvisko Bojarová) – malá holčička se smyslem pro spravedlnost, je bystrá, pilná, zvědavá, odvážná, učenlivá, do školy chodí už v 5 letech
• Zdeněk Tkáč – želarský učitel, tvrdý, přísný a zásadový, přesto lidský, Helenku si oblíbí pro její píli a snahu, nesnášel Žeňu
• Blaženka (Žeňa) Zárubová – v dětství trpěla komplexy kvůli tomu, že byla levák a koktala, děti se jí posmívaly, měla ji ráda jen sestra Cilka, byla terorizovaná dědečkem, manuálně zručná a šikovná, pilná, dokázala se postavit na vlastní nohy, velmi se spřátelí s kořenářkou Luckou Vojničovou
• Zuzanka Popelková – krásná dívka z bohaté rodiny, odmítne dohodnutý sňatek a provdá se bez věna a z lásky za Marka Gorčíka, ten za rok umře. Zuzka byla pyšná a povýšená, cílevědomá, obratná, schopná

 

Vedlejší postavy

• Inženýr Šelda, Lenka Lipková, Pavlína Lipková, Lucka Vojničová, Vilém Svojsík, hospodský Látal, Líza, kněz, sestra Andrea, sestra Izabela, Juliška, Vojta Zálešák, kovářský učeň Joza a další

 

Děj (obsah) díla

1. kapitola začíná návratem Vojty Zálešáka z kriminálu (kde byl za vraždu) do Želar, je všemi obávaný a považovaný za divokého a nebezpečného. Zjistí, že mu za dobu, kdy byl ve vězení, zemřel bratr, a proto po nějaké době ze Želar zmizí. Poprvé se zde seznamujeme i se svéráznou kořenářkou Luckou Vojničovou.

2. kapitola vypráví o Vratislavu Lipkovi. Ten se dostává do kláštera, protože jeho matka Lenka Lipková zemřela při porodu a strýc Michal, u kterého vyrůstal, ho bil. V klášteře se setkává se dvěma ženami, které znají Želary. První z nich – sestra Isabela – poznává v Lipkovi svého bratra Jana Šeldu. Jde proto za bratrem, aby se k malému Lipkovi přiznal, ale Šelda si nepamatuje na noc, kdy opilý znásilnil Lipkovu matku. Druhou ženou je sestra Andrea, ale její totožnost a životní příběh nám prozatím zůstává utajen, poté se ukáže, že jde o Pavlínu Lipkovou, kterou Izabela donutila opustit Ing. Šeldu, jemuž dělala hospodyni, a on si ji chtěl vzít, byla považovaná za běhnu. Lipka nakonec z kláštera utíká a při návratu už na něho v Želarech netrpělivě čeká malá Helenka Haláková. V této kapitole se objevuje také Joza – silný kovářský učen a ochránce chromé kovářovy dcery Madlenky (a také hrdina autorčiny druhé knihy Jozova Hanule).

3. kapitola vykresluje působení učitele Zdenka Tkáče a popis jeho obtížného povolání v tak zapadlé vesničce. Nahradí bývalého učitele a seznamuje se s místními lidmi.

4. kapitola je věnována Ženě Zárubové, která od dětství trpěla komplexy kvůli tomu, že byla levák a koktala. V rodině ji neměl rád nikdo kromě sestry Cilky. Žeňa se chce co nejdřív osamostatnit, a tak jde na učení ke své tetě Andě a stane se z ní velmi zručná švadlena, věnuje se i dalším ručním pracím a v okolí je známá pro své originální a pěkné vlastnoručně vyrobené věci. Za ušetřené peníze si chce koupit louku, kterou miluje už od dětství a v touze po samostatnosti neodmítne ani podmínku majitelů louky, že si musí vzít jejich chromého syna Rosťu, se kterým vyvdá i jeho dceru Jiřinku. Přesto, že už se osamostatnila, pořád mezi ní a její rodinou panují napjaté vztahy. Ty se vyhrotí ve chvíli, kdy odmítne vzít k sobě dědečka a starat se o něj, protože ji celé dětství terorizoval.

5. kapitola zachycuje Lipkův útěk z domova a jeho první setkání s Helenkou. Popisuje jejich čisté dětské přátelství a Helenčin pohled na svět plný fantazie. Tato kapitola končí tam, kde začíná 2. kapitola – posláním Lipky do kláštera.

6. kapitola je o krásné Zuzance Popelkové, bohaté dceři ze statku, která nemá nouzi o nápadníky. Rodiče jí vybrali manžela Adama, ale Zuzanka chce Marka Gorčíka. Rodiče jim odmítnout dát požehnání nejen kvůli tomu, že Marek je jen chudý pomocník na statku, ale také proto, že jsou evangelíci, zatímco Marek je katolík. Zuzanka odchází s Markem do Želar bez požehnání rodičů a bez věna. Zuzanka sice žije v chudobě, ale šťastná. Její štěstí jí závidí i její sestra Běta, která si sice žije v přepychu na statku, ale šťastná není. Také kdysi milovala, ale nikdy se neodvážila odporovat volbě rodičů. V závěru kapitoly chce Zuzanka říct Markovi, že s ním čeká dítě, ale Marka nachází mrtvého v lomu.

7. kapitola přestavuje osud Ing. Jana Šeldy. Jeho manželka Aduše jednoho dne odešla a nechala Šeldovi dceru Lízu. Šelda odchodem své manželky nijak netrpěl – Aduše byla sice krásná, ale často ho podváděla ho. Jako hospodyni k sobě vezme Pavlínu Lipkovou, kterou provází pověst běhny a vzpomínky na surového manžela Michala. Šelda Pavlínu miluje a chce si ji vzít, ale to Pavlína odmítá, je velmi plachá a bojácná. O Vánocích Pavlína náhle zmizí a tuto záhadu vesničané spojují s abatyší, která se v této době objevila v Želarech. (Pavlína však odejde do kláštera, kde se jako sestra Andrea setká s malým Lipkou). Od té doby byly u Šeldů Vánoce spíše svátkem podivného smutku, než štěstí a radosti. O jedněch Vánocích se také udála podivná příhoda: Šelda odešel jako každé Vánoce do hospody a Líza se vydala do vesnice. Při návratu potkala u Lipků oslíka a ten s ní šel až k jejímu domu. Líza se rychle vrátila do své postele a ráno po probuzení uviděla na otcově tváři podivný šrám.

Závěrečná 8. kapitola doplňuje celou galerii postav o osud Lenky Lipkové, která žije u babičky a stýká se s Vilémem Svojsíkem. Jednoho Štědrého večera nalezne svého oslíka Baryho ubitého před domem. Stopy vedou k Šeldům a Lenka se po nich vydá. Zraní Šeldu na tváři obojkem od Baryho, a Šelda, té noci silně opilý, uvidí v Lence svou ztracenou Pavlínu a znásilní ji. Zanedlouho se přijde na to, že je Lenka těhotná a celá vesnice věří, že otcem je Vilém. Ten však ví, že otcem není on, ale Lenka mu odmítá prozradit, čí dítě nosí. Zanedlouho se Vilémův stav velmi zhorší a brzy na to umírá na tuberkulózu. Lenka už mezitím porodila malého Vratislava a umřela ještě v den porodu.

 

• Strana 216-217 z předposlední kapitoly. Líza, Šeldova dcera, má ve škole najednou problémy se čtením, děti se jí smějí, je kvůli tomu vyřazena z dětské pospolitosti.

Vzal ji za ruku (učitel Lízu) a vyvedl ze třídy. Poslal ji zřejmě domů, protože se brzo vrátil a nastalo tvrdé klání, jako by si na cizích hřbetech chtěl vymlátit to, co byl dlužen Líze. Kostnatá pravice sekala na všecky strany. Její údery však nebyly tak mocné, aby z ježatých hlav vytřískaly senzaci. Tohle se nepřihodilo, co je škola školou. Líza Šeldová zapomněla číst.

Zůstane jí to?

Všichni si přejí, aby jí to zůstalo.

Dychtivě očekávaný zítřek přináší zklamání. Líza není ve škole. Přišla teprve po dvou dnech, a zatímco ji třída oťukávala, vytáhla černé pouzdro a z něho brýle.

Když si je nasadila a rozhlédla se, zavyli smíchem.

Připomínala vyděšenou žábu, jak tam seděla přikrčená, tichá, obrýlená, v zelených šatech. Stala se rázem podobnou figurkou, jakou byl poloblbý tulák Brousek, po kterém házeli kamení.

Brýle!

Dostávali chuť prohnat ji, pomstít se jí za to, že jí pan učitel nadržuje, že se dobře učí, že má hezké šaty, že si nosí desátku. Kdosi vyprskl: „Rosnička!“

Právě vstoupil řídící a jeho oči se zablyštěly úmyslem seřezat celou třídu, jednoho po druhém.

 

Závěr

Kniha se mi pro svou povídkovou formu dobře četla, i když zachycovala surové, realistické a mnohdy tragické osudy lidí. Byla mi o to bližší, že se zaměřila na život prostých vesničanů z dob minulého století. Občas jsem se sice ztrácela ve směsici všech jmen, které se zde vyskytovaly v hojném počtu, ale následující pasáže rozvíjely dříve zmíněné osoby, a tak se nakonec vše prolínalo a navazovalo na sebe, až vznikl souvislý celek.

Aktualizace: Změřila bych se na to, co mě v knize velice zaujalo, a to domácí násilí. Dříve se tělesné tresty považovaly za něco naprosto běžného, a to jak ve škole, tak i doma na dětech i na ženách. Dokonce i děti se mnohdy chovaly ke svým vrstevníkům velice krutě. A musím říct, že v dnešní době se tento problém objevuje také. I když jsou tělesné tresty zakázané, najdou se případy krutě týraných dětí a žen (někdy dokonce i mužů), a to jak fyzicky, tak i psychicky, což může být někdy i horší a více časté. A  co se týče chování dětí k sobě navzájem – šikana je dosud stále známým jevem.

Význam díla pro současnost: Kniha nám přibližuje obyčejný život lidí, kteří nežili moc dlouhou dobu před námi, a přesto vedli život tak odlišný. A to se týká práce, volného času, dohodnutých sňatků, života v bídě, velmi se dbalo na úsudek ostatních.

Kniha získala Státní cenu za literaturu 2002 a obsadila 2. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.