Ženy v románech 19. století – seminární práce

 

 Jméno: Ženy v románech 19. století

 Přidal(a): kikinep

 

Kristýna Neprašová, Vedoucí práce: Lenka Samuelová

 

1. Úvod

V této práci se ocitáme v 19. století, které pro ženy nebylo zrovna příznivou dobou pro rozvoj sebevědomí. Feminismus se začal jen párkrát objevovat v odvážných dílech autorů.

Díla, která rozebírám, jsou plna silných a sebevědomých žen, které se snaží svému životu dát nový směr a začít nový život. Ovšem ne vždy se jim to podaří a jejich osudy nejsou veselé a končí smrtí.

Cílem této práce je především pochopení činů, které tyto ženy udělaly a co je k tomu vedlo.

Toto téma jsem si vybrala především proto, že mám ráda tento styl beletrie a fascinuje mě pohled na ženu v 19. století hlavně proto, že v dnešní době známe ve většině případů rovnoprávné zacházení jak s ženami, tak s muži.

Smyslem této práce není jakkoliv hodnotit postoje chování a činy zmíněných žen, ale snaha o pochopení.

Beletrie, která je zde použita, je vybrána tak, aby co nejlépe vystihovala různé typy žen a byl zde velký rozdíl. Stejně tak jsou tímto způsobem tvořeny dané kapitoly co nejvýstižněji.

Práce je tvořena především pocity, které během čtení knih můžete mít a jsou zde podloženy jednotlivé činy i úryvky zásadních momentů.

Problémy, které jsou zde také motivy nejsou něčím, co rádi řešíme a i přesto je to součástí našich každodenních životů. Láska, nenávist, nevěra a přátelství jsou tématy velmi blízkými a i přesto, že jsme v 21. století jsou to věci nedořešené a nikdo na ně nemá správnou odpověď.

Doufám, že mé stručné přehledy o příbězích a jejich poučení vám pomůže pochopit ženy v 19. století jako silné osobnosti a třeba se v nich sami poznáte, možná se i poučíte.

Děkuji také vedoucí práce Lence Samuelové, která se mnou měla po celou dobu trpělivost a dokázala mi s prací pomoci, jak jen to bylo možné.

 

2. Typy žen v románech

Mnozí autoři se již po staletí zabývají typologií žen v románech a pokouší se sepsat všechny postřehy. Shrneme tedy základní typy žen a zaměříme se na 19. století a především na typy žen, které jsou zmíněné v této práci.

Jedním ze základních typů je žena matka. Zde bychom mohli matku přirovnat například k Anně Karenině, která se potýkala s vnitřním soubojem a volbu mezi milencem a svými dětmi. Stejně tak bychom mohli mezi tento typ zařadit i Nanu, která si kvůli svému dítěti svou cestu musela zvolit a dát tak přednost svému hýřivému životu a ne úplně příznivým způsobem vydělávání peněz a také nesmíme zapomenout na paní de Renal, která se také snaží překonat vnitřní boj a tají svou lásku k milenci až do posledních chvil, kdy zemře na žal se svými dětmi v náručí. Zde můžeme porovnat tři ženy matky, které díky nepřízni osudu musely volit každá jinou cestu, jak se se svým žalem vypořádat.

Dalším typem ženy je milenka. Milenky se v literatuře 19. století objevují často, ale v žádné z knih na ně není pohlíženo úplně hanlivým způsobem, působí spíše v ústraní vedle fungujících manželství, samozřejmě někdy také vyjde nevěra napovrch, ovšem řešení těchto situací je velmi individuální. Mezi milenky bychom mohli zařadit například Nanu, která je ovšem také spíše kurtizána, ovšem jediný muž, ke kterému něco cítí, není ochoten s ní strávit zbytek života a udělat ji šťastnou. Také bychom se mohli zařadit Annu Kareninu, která dokonce kvůli milenci opustí své děti a rozhodne se pro život s ním. Jana Eyrová by také mohla být považována za milenku a to především proto, že její milenec jí tajil dávný sňatek s psychicky nemocnou ženou, což se později prokáže. Zařadíme sem také paní de Renal, která sice pokušení podlehla, ovšem snažila se proti němu bojovat, jen si neuvědomila následky svých činů.

Podle Arnošta Lustiga bychom neměli zapomenout také na ženu, která byla muži múzou a inspirací, nebo mu pomohla k úspěchu. Zařadili bychom sem především paní de Renal a Matyldu, které svému milenci Juliánovi jednoznačně pomohly. Paní de Renal udržovala s Juliánem milostný vztah, který když vyšel na povrch, donutil Juliána utéci a tím se dostal do jiného města plného nových příležitostí, kterých se okamžitě chopil. Dále mu také jednoznačně pomohl sňatek s Matyldou, který byl sice nerovný, ovšem Juliánovi zajistil vyšší postavení a úctu.

Nesmíme také opomenout na typ ženy, který Arnošt Lustig nazývá nepokořená tichá bojovnice, což pro nás pro představu je Jana Eyrová, která i přes své krušné dětství dokázala změnit svůj život, osamostatnit se a také potkat lásku, v což nikdo nevěřil.

Arnošt Lustig popisuje postavy s velkým nadhledem a humorem, proto zde najdeme také přirovnání, které napomůže k podrobnější představě o postavách a typech žen ve společnosti nejen 19. století.

 

3. Romantismus

Inspirace fantazií a city autora to je literární směr v 1. polovině 19. století. Vstupuje mezi literární žánry po osvícenství a racionalismu.

Hlavní hrdinové těchto románů jsou lidé, kteří svou odlišností nezapadají do zkostnatělých představ o společnosti. Díky tomu, že si to uvědomují své odlišnosti od okolí, upadají často do depresí a špatně se vrovnávají se svým osudem. Jejich smrt je doprovázena většinou tragickými konci. Romantičtí hrdinové se objevují v nezvyklých a výjimečných situacích, které jsou pro romantismus typické.

Jejich nevyrovnanost je nutí celý život hledat svou lásku a najít svůj ideál. To se jim většinou nepodaří a umírají v románech často opuštění a nešťastní ze svého nenaplněného života.

Romantismus v Evropě začal se začal objevovat nový umělecký směr a neovlivnil pouze literaturu, ale také hudbu a výtvarné umění.

V romantické literatuře působí především individualisté a lidé, kteří rádi sní a vytváří své vlastní hodnoty a ideály. Díky svým naivním ideálům je také společnost neuznává a lidé jimi opovrhují. Autoři romantických děl se snaží do svých hrdinů vcítit a být jimi. Nově se objevují motivy přírody a krajiny, kterou se inspirují především malíři a výtvarníci.

 

Mezi žánry patří:

  • Poezie
    • lyricko-epické básně, v nichž není kladen důraz na děj, ale pouze na porozumění čtenáře a vnímání citů.
    • eposy, romance, přírodní a milostná lyrika

 

  • Próza
    • povídky, dramata, romány

 

3.1.   Anglický romantismus

Jane Austenová (1775 – 1817)

Anglická spisovatelka, která se věnovala především tzv. rodinným románům, který čtenáře zavedl do děje rodin z vyšších vrstev.

Hrdinky románů Jane Austenové byly především silné ženy, které se snažily bojovat s vlivy okolí a vzpíraly se etice.

Jejím nejznámějším dílem je Pýcha a předsudek.

 

4. Realismus a kritický realismus

4.1.   Realismus

Styl odvíjející především od reálných skutečností a osobních zkušeností autora. Romány jsou věcné a čtenáři se s nimi mohou ztotožnit a vcítit se do pocitů hlavních hrdinů.

Tento směr se rozvíjí v 2. polovině 19. století a stává se opakem toho, co prezentuje romantismus.

V době rozvoje realismu se také prosazují vědy jako filozofie, psychologie a podobné.

Pravdivost byla velkou součástí celého stylu a romány se zabývaly především vnímáním duše a nitra člověka. Hlavní hrdina má svůj vývoj. Jeho duše se během příběhů proměňuje a celý příběh se postupně mění.

Realistické romány jsou obrazem či zrcadlem společnosti, ale rozdílem oproti romantismu je, že se jedná o obyčejné lidi, a ne o vyšší vrstvu.

Jedna z typických charakteristik realismu je, že autoři těchto děl se aktivně neúčastní, ale jsou vypravěči. V romantismu tomu tak nebylo a spisovatelé se snažili do jejich rolí vcítit, či se prostřednictvím hlavních postav do příběhu dostat.

Spisovatelé upřednostňují realitu, přítomnost a budoucnost, nezabývají se minulostí a považují ji za uzavřenou.

V dílech se objevují nové jazykové prostředky, jako například přímá řeč, archaismy a nářečí.

Stěžejními žánry jsou román, povídka a drama.

 

4.2.   Rusko

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)

Ruský spisovatel a filozof, který se řadí mezi realistické autory. Byl na nejlepší cestě k tomu, aby se stal již v mladém věku uznávaným, ovšem vnější předpoklady k tomu neměl, byl velice stydlivý a chybělo mu patřičné sebevědomí. Tyto vlastnosti mu ovšem nebránily v tom, aby se stal úspěšných spisovatelem a dokázal své myšlenky vyjádřit na papír. Mezi jeho nejlepší dílo patří Anna Karenina, která je plna podrobných popisů a z celého díla je cítit autorova oddanost a empatie a i jeho realistické předpoklady.

 

4.3.   Francie

Honoré de Balzac (1799 – 1850)

Francouzský spisovatel, který byl představitelem nejen realismu, ale také romantismu se věnoval především tvorbě, kde figurovalo lidské myšlení a volné myšlenky, které vyjadřoval naprosto beze strachu a své názory na společnost neskrýval.

Mimo  jiné je autorem díla Lilie v údolí.

 

4.4.   Anglie

Charlotte Brontëová

Tato anglická spisovatelka je třetí nejstarší z pěti sester Brontëových, které jsou také velmi populární. Její tvorba byla ovlivněna silnými a samostatnými ženami, jako je například Jana Eyrová.

 

4.5.   Kritický realismus

Podžánrem klasického realismu kritický realismus. Tento styl je mnohem kritičtější ke společnosti než klasický realismus. Prosazuje se na přelomu 19. a 20. století. Autoři se mnohem více snaží dostat do popředí člověka a jeho touhy a vnímání.

Do popředí stylu se dostává próza, především romány. Autoři poukazují na stálé sociální konflikty a analyzují společnost a její problémy.

Mezi realisty patřil také Tomáš Garrigue Masaryk, který působil jako filozof a sociolog.

Realisté považovali romantické autory za své soupeře a snažili se poukázat na to, že jejich myšlenky nejsou správné. Snažili se vyvracet národní ideály, poukazovat na současné problémy.

 

5.    Naturalismus

Naturalismus je literární směr, který vznikl v 70. letech 19. století. Vzniká ve francii a inspirací pro vznik je realismus. Všechna díla se snaží popisovat realitu s naprosto pravdivým dojmem a nezkreslenými představami o životě a dění ve světě.

Díla jsou inspirována především bídou a nechybí zde ani častý motiv smrti. Lidé i spisovatelé jsou ovlivňováni především velkými městy, jako je Paříž, New York a Londýn, tedy městy ovlivňovanými urbanizací, průmyslem a je kladen důraz na rozvoj vědy a techniky.

Hlavní postavy těchto děl, jsou na rozdíl od realismu lidé, kteří jsou něčím zvláštní a většinou na kraji společnosti. Často se také stává, že trpí psychickými poruchami, jako je schizofrenie[1] či jiné poruchy osobnosti.

Emile Zola, který byl hlavním představitelem naturalismu se pokusil díky své experimentální tvorbě[2] lidem přiblížit naturalismus tak, aby ho pochopili, snažil se poukázat na to, jak jsme ovlivňování prostředím, ve kterém žijeme, rasou i dobou, která sama vyžaduje pravidla potřebnou etiku[3].

Původní význam slova naturalismus byl především teorií, že člověk se rodí předurčený svému osudu a výchova, ani prostředí na něj nemá žádný vliv.

 

  • Francie

Emile Zola

(1840 – 1902)

Naturalistický autor působící v 19. století a hlavní zástupce skupiny realistů ve světě. Byl to francouzský spisovatel a do jeho tvorby často zasahovala smrt a deprese. Je autorem Experimentálního románu.

Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Nana a Zabiják. Tyto romány patří mezi jeho 20 známějších děl.

 

6.    Žena jako kurtizána [4]

Pohled na ženy v 19. století nebyl zrovna přívětivý. Žena byla symbolem klidného domova a neměla dávat najevo jakýkoliv problém, který by se v rodině mohl vyskytovat či existovat. V příběhu kurtizány Nany[5] se ovšem nejedná o domácí pohodlí či harmonický vztah, spíše jde o pohled na ženu jako symbol sexuality a v 19. století i o velmi provokativní ženu.  Povědomí o této dívce se ve Francii objevilo díky představení, ve kterém se na konci objeví nahá, což ve Francii bylo naprosto nepřípustné.

Nejeden muž se do ní díky této neuvěřitelné události zamiloval a ona se tím stává miláčkem publika i přes to, že není žádnou nadanou zpěvačkou ani herečkou. Dokázala oslnit publikum svou neuvěřitelnou energií, drzostí a sexappealem.

Snaží se dostat až na vrchol a využívá k tomu bohatých mužů. I přes to, že pochází z chudoby a svou kariéru si teprve snaží vybudovat, díky své povaze se dokáže výborně pohybovat mezi bohatými muži. Ženy jí pohrdaly, zato muži je obdivovali tak moc, že se u jejích dveří po premiéře objevil nejeden mladík a muž, který si chtěl Nanu znovu prohlédnout a vzdát jí svůj obdiv.

Nana byla ženou, která si muže dokázala svou ženskostí přitáhnout. Právě smysl pro humor a bystrost způsobila takové trable a lidé na ni koukali skrz prsty. Především ženy, které v tuto dobu byly velmi konzervativní a měly představovat právě onen klidný domov a zastávat rodinné hodnoty, jež Nana nepovažovala za vlastní. Starost o syna, kterého nemohla zaopatřit a snažila se mu jakkoliv pomoci, i to byl důvod, proč byla kurtizánou.

„Jen nechte být, taková rajda! Počkejte, jak ji obecenstvo vypíská… Steineříčku, víte, že vás v šatně čeká moje žena.“

Chtěl ho odvléci. Ale Steiner se nechtěl od Bordenava hnout. Před nimi se u kontroly mačkala ve frontě spousta lidí a v mnohohlasém povyku zvonilo jméno Nana zpěvnou úderností svých dvou slabik. Muži, kteří postávali před vývěskami, si je nahlas slabikovali; jiní je trousili jen tak mimochodem a tázavě; ale ženy se zvědavě a znepokojeně usmívaly a tiše si je s výrazem jakéhosi napětí opakovaly. Nikdo Nanu neznal. Odkud ji vítr přivál? Od ucha k uchu se šeptem šířily historky a vtipy. To kratičké a důvěrné jméno bylo jako lichotka a všem ústům se dobře vyslovovalo. Stačilo jen tak si je říkat, a dav se rozjařoval a těšil jako dítě. Lidi poháněla horečka zvědavosti, té pařížské zvědavosti, která bývá prudká jako záchvaty rujnosti. Všechno chtělo vidět Nanu. Jedné dámě roztrhli náběr na šatech, jeden pán ztratil klobouk.

 

Stále zůstávala venkovskou dívkou, která se teprve snažila dosáhnout vrcholu. Bohužel její snahy ovlivnila dnes již banální nemoc – neštovice. Její syn Ludvík, kterého nebyla schopna vychovávat, také podlehne neštovicím, ale dříve než Nana a stejně jako její milenec. Nana je nenáviděna celou Paříží a vše, co bylo jí blízké, nebo s ní úzce či dalece souviselo, bylo zničeno. Po svém návratu ale také podlehne právě osudným neštovicím. V čirém zoufalství, kdy přijde o svého syna i milence, odjíždí pryč z Paříže a lidé na ni postupně zapomínají.

Člověk, který si svou kariéru buduje od začátku na špatné pověsti, je také od prvopočátku odsouzen k tomu, aby ostatní přesvědčil o své vnitřní síle. V tomto případě Nana svou nahotou nezvolila nejlepší variantu, která by jí mohla pomoci při cestě na vrchol. Svou kariéru začala skandálem a skandálním pro 19. století byl i její život.

Nežila ve spořádané rodině s manželem a dítětem, které bylo vychovávané v dobrých podmínkách, a ona byla by dobrým příkladem i pro jeho budoucí život. Možná právě tento tlak byl důvodem Naniných skandálů. Ovšem byla to žena s vizí a nic jí nebylo překážkou a předsudky jí byly cizí. Sama se vzepřela proti pravidlům a veškeré etice. Nana byla ženou, která si přála právě rodinný život, ale nebylo jí to dopřáno. Může člověk říci, zda se zachovala správně? Měla se snažit žít ve spořádané rodině?

Nanu lidé odsuzovali za to, že je jiná a že se chová proti pravidlům. Tehdejší etické předpisy jí byly cizí a vzhledem k její extrovertní povaze bychom mohli paradoxně říci, že jí ženy v tuto dobu spíše její lehkomyslnost záviděly. Bohužel strach byl ženám v 19. století velkým protivníkem a jen velmi silné ženy se dokázaly vymanit. Nanu za silnou ženu považuji a myslím si, že právě ona se mohla stát příkladným vzorem ženám, které chtěly být samy sebou, nebo alespoň inspirací k tomu, aby mohly bojovat za své touhy a projevit svůj názor a ne pouze přihlížet a udržovat teplo rodinného krbu.

Navenek se zdála nezdolatelná a silná, ale uvnitř sebe řešila velký souboj osobností. Přála si mít rodinu a mít vedle koho usínat, ovšem muži, se kterými trávila noci, byli většinou ženatí a vážení, a proto nesměli být viděni s dívkou, jako je Nana. Francie a i celá Evropa byla v 19. století zasvěcena rodinnému klidu a na problémy se nepoukazovalo. Jakékoliv vybočení z předepsaného řádu a pravidel se nejevilo dobře ve společnosti. Tento tehdejší společenský nátlak byl pro psychicky nevyrovnanou ženu, jako je Nana, velmi vyčerpávající a veškeré stresové situace pro ni byly špatně překonatelné. Možná i proto se v závěru svého života odsunula do ústraní ze záře světel v Paříži.

V této knize je použito mnoho přechodníků, které jsou pro tvorbu v 19. století typické. Také se v knize objevují výrazy, které bych přisoudila spíše hovorovému jazyku, nežli spisovnému, a to především v případě Nany, která ve vysoké společnosti působila spíše neurvale a venkovsky.

 

7. Žena matkou i milenkou

V románu Lva Nikolajeviče Tolstého „Anna Karenina“ stojí žena před svou životní volbou. Toto rozhodnutí by se dalo označit i jako „Sophiinu volbu[6].“V tomto díle je žena nucena se rozhodnout mezi láskou, která ji táhne k jejímu milenci, nebo mezi rodinou a synem, kterého hluboce miluje, ale ví, že obojí nikdo nepřipustí.

Anna je v tomto románu vystavena nátlaku ze všech stran. Ze začátku si je téměř jista tím, že by svou rodinu neopustila a bude dále příkladnou matkou a manželkou, ovšem díky sblížení s Vronským si už není sama sebou tak jista. Vztah s Vronským se začíná postupně vyvíjet, začínají se sbližovat a Anna se snaží rozhodnout, ovšem vzhledem k okolnostem udělá svou životní chybu a vlivu Vronskému podlehne.

Anna, která je těhotná s Vronským, je zoufalá, není také divu. Prosí tedy manžela o odpuštění a má strach z porodu. Má strach, že zemře. Karenin se nad ní slituje.

I přesto, že Anna dostala druhou šanci na nový začátek, toho nevyužije a s Vronským uteče a cestuje s ním po Evropě.

Ukázka:

Neuvažoval, nedbal, zda v pokoji někdo je či není, objal ji a už jí pokrýval polibky tvář, ruce i šíji. Anna se připravovala na toto shledání, přemýšlela, co mu řekne, ale nedostala se k tomu, stržena jeho vášní. Chtěla, aby se uklidnil, chtěla uklidnit sebe, ale už bylo pozdě. Jeho cit se přenesl na ni. Rty se jí tak třásly, že dlouho nemohla promluvit. “Ano, máš mě v moci a jsem tvoje,” konečně ze sebe namáhavě vypravila a přitiskla si k prsům jeho ruku. “Tak to muselo být!” řekl Vronskij. “Dokud budeme živi, musí to tak být. Teď to vím.” “To je pravda,” ozvala se Anna, objímajíc mu hlavu, a přitom bledla stále víc a víc. “Přece je v tom ale něco strašného po všem, cose stalo.”

“To všecko, všecko přejde a budeme nesmírně šťastní! Naše láska, kdyby ještě vůbec mohla vzrůstat, vzrostla by tím, že má v sobě něco strašného,” pravil, vztyčil hlavu a odhalil v úsměvu silné zuby. A nemohla než odpovědět úsměvem – nikoli na jeho slova, ale jeho milostným zrakům. Vzala ho za ruku a hladila se jí po zchladlých tvářích a ostříhaných vlasech. “Nemohu tě s těmi krátkými vlasy poznat. Jsi teď moc hezká. Vypadáš jako chlapeček. Ale jsi hrozně bledá!” Ano, jsem moc slabá,” pravila s úsměvem. A rty se jí opět zachvěly. “Pojedeme do Itálie a tam se zotavíš.” “Je to skutečně možné, abychom byli jako muž a žena, sami dva, jako rodina?” řekla a podívala mu zblízka do očí. “Bylo mi jen divné, že to vůbec někdy mohlo být jinak.” “Stiva říká, že on se vším souhlasí, ale já nemohu přijmout od něho takovou oběť,” řekla se zamyšleným nepřítomným pohledem. “Nestojím o rozvod, je mi teď všecko jedno. Jenom nevím, jak rozhodne o

Serjožovi.” Vronskij nechápal, jak může v této chvíli shledání myslit a vzpomínat na syna, na rozvod. Což to nebylo lhostejné? “Nemluv o tom, nemysli na to.” Obrátil její ruku ve své ruce,

aby upoutal její pozornost. Ale Anna se na něho ani nepodívala. “Ach, proč jsem neumřela, bylo by to lepší!” řekla a tiché slzy se jí řinuly po tvářích.[7]

 

Při těchto cestách začne být Anna paranoidní[8], protože si myslí, že ji Vronskij podvádí. Anna během svých depresí píše Lýdii Ivanovně, která využila Anniny nepřítomnosti a stará se o domácnost a jejího syna. Anna se chce se synem setkat, protože bez něj už nemůže žít.

Poté, co jí setkání umožnění jsou oba velice rozrušeni. Anna se pak snaží najít klid na venkově, ale to je její deprese ještě hlubší a k dceři Annie nemá téměř žádný vztah a na výchově se podílí jen okrajově. Stále ještě není se svým manželem rozvedena, ale moc dobře ví, že by to vyřešilo spoustu problémů.

Anna Vronskému téměř zakazuje, aby se stýkal s dalšími lidmi, a to mu začne vadit, protože jeho touha po společnosti je silná.

Annina deprese a paranoia se prohlubuje a rozchod s Vronským je nevyhnutelný. Chce ho k sobě připoutat navždy, ale Vronskij je v jejich vztahu tak chladný, že odjede ke své matce a na Anniny city se moc neohlíží.

Anna je zoufalá a její psychická porucha ji dožene k jedinému. K sebevraždě.

Navyklý pohyb při znamení kříže vyvolal v její duši celý řetěz dětských i dívčích vzpomínek, temnota, která jí všecko zahalovala, náhle spadla a na okamžik před ní vyvstal život se všemi hřejivými minulými radostmi. Ale nespouštěla zrak z kol druhého vozu, který se blížil. A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde to je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět, ale cosi obrovského, neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. “Panebože, odpusť mi všecko!” hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný. Stařeček cosi mumlal a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřeno tmou, zapraskala, začala skomírat a zhasla navždy“

Anna Karenina se musela rozhodnout sama. Nikdo nemohu udělat rozhodnutí za ni. Ona vybrala lásku, která se jí stala osudnou. Možná právě to, že opustila manžela, bylo následkem její smrti a byla v depresi právě kvůli tomu, že ji Vronský opustí právě tak, jako ona opustila svého manžela. Právě strach ji mohl provázet celým životem. Strach ze zklamání, ze ztráty člověka, kterého tak vroucně milovala, a že přišla o svého syna.

Kniha je plna dlouhých popisů a rozhovorů a jsou zde dvě příběhové linie. Poučení si každý musí najít sám a každý se v tom najde. Každý najde v knize poučení a pokusí se alespoň z části  pochopit jednání Anny.

 

8.    Emancipovaná[9] žena

Jane Austenová. Žena, která se sama nikdy nevdala a přitom psala především romány o rodině a mladých ženách, které se provdat musely.

Román Pýcha a předsudek se odehrává v prostředí britské smetánky a poukazuje na etické požadavky společnosti v 19. století.

Elisabeth je krásná mladá žena, o kterou se začínají zajímat muži, čehož si všimne nejen ona. Její dvě sestry jsou také půvabné ženy, ale v Elisabeth je něco víc. Je bystrá, milá a především krásná a tvrdohlavá. V románu hraje roli především snaha o lepší společenské postavení a rozšiřování majetku.

Paní Bennetová má pět dcer a každou z nich se snaží co nejlépe provdat tak, aby se rodinný majetek co nejvíce rozšířil. Náhlé přistěhování pana Bingleyho ji velmi potěší, protože je o movitý muž a může jedné z jejích dcer zajistit bezstarostnou budoucnost. Sestra Elisabeth- Jane se do pana Bingleyho zamiluje, ovšem on své city neopětuje, protože ví, že by se vzali jen kvůli jeho majetku, jak mu celou dobu jeho přítel pan Darcy tvrdí. Pan Darcy se s oběma dcerami setkává na plese, ale chová se velmi pohrdavě a povýšeně, na což Elisabeth reaguje stejně pohrdavě jako on.

Pan Bingley se vrací do Londýna a trápí se kvůli nešťastné lásce, stejně jako Jane, která pana Bingleyho miluje. Během toho pan Darcy Elisabeth naprosto ignoruje a přehlíží, ale je fascinován tím, že ona jediná zůstává chladná a žádným způsobem ji pan Darcy neohromuje.

Tato skutečnost panu Darcymu velmi imponuje a požádá Elisabeth o ruku, ta ho ovšem ihned odmítá a vyčte mu, že se jeho sestra trápí a překazil kvůli svým výmyslům lásku mezi panem Bingleym a Jane.

Jeho láska zasluhovala vděčnost, jeho celkový charakter úctu, avšak nemohla se ztotožnit s jeho touhami, ani na okamžik nezalitovala, že ho odmítla, a vůbec si nepřála, aby se ještě někdy v životě shledali. Sama se v minulosti zachovala tak, že ji to mrzelo a trápilo, a neblahé přestupky matky a sester byly důvodem k ještě většímu zármutku. Bylo to všechno beznadějné. Otec se jim vysmíval, ale nikdy se natolik nenamáhal, aby zkrotil neukázněnost a lehkomyslnost mladších dcer, a matka, která sama nevěděla, co se patří, nespatřovala v jejich chování nic špatného.

Pan Darcy se snaží chybu napravit a díky tomuto gestu Elisabeth svolí ke sňatku. Ve stejnou domu se zasnoubí i Jane s panem Bingleym a tím příběh končí.

Elisabeth pan Darcy velmi iritoval a nebyl pro ni žádným způsobem atraktivní, ale velmi ji těšilo, že svůj zájem později neskrýval a byl schopen do jakéhosi boje dvou osobností vstoupit.

I přesto, že byla Elisabeth lehce ironická, paličatá, tak byla velmi citlivá. Její postavení mezi muži nebylo kvůli její povaze nejjednodušší. Mužům se zdála příliš komplikovaná a svéhlavá na to, aby se o ni snažili bojovat. Možná její povaha se stala takovým obranným mechanismem, který ji chránil před budoucími ženichy.

Příběh po celou dobu graduje a má chronologický postup. Je zde použita spisovná čeština, ale děj je psaný s lehkou ironií.

V celém románu můžeme pozorovat odraz autorky, která se s Elisabeth ráda ztotožňovala. Právě možná díky této skutečnosti je příběh procítěný a člověk se v něm lehce najde. Příběh je psaný především pro ženské čtenářky a vzhledem k tomu, že jsou tam rozebírány především ženské postavy, je příběh pro muže těžké pochopit.

 

9. Od dívky k ženě

Charlotte Brontëová své romány psala hodně ze zkušeností svého života. Sama byla třetí nejstarší z pěti sester a ve svém životě vyzkoušela mnohá zaměstnání, díky nimž mohla do svých knih čerpat inspiraci. V románu Jana Eyrová popisuje život mladičké Jany, která byla díky nepřízni osudu svěřena do péče svého strýce a tety. Bohužel její strýc zemřel, a tak zůstala již jen se svou tetou a svými dvěma sestřenicemi a bratrancem, kteří í ubližovali a nejen psychicky, ale tak fyzicky týrali, protože nevyhovovala předpokladům mladé vychované dívky, kterou měla být

Ve vzrušeném mozku mi jako temný rmut ve zkalené studni vířily vzpomínky na Janovo zuřivé trýznění, na jeho pyšné a lhostejné sestry, na odpor jaký mi projevovala jejich matka, a na nespravedlivé chování služebnictva. Proč mám jen pořád trpět, proč se na mne tak osopují, proč mě pořád obviňují a věčně odsuzují?

Proč jim nikdy neudělám nic vhod? Proč se marně pokouším, abych si aspoň někoho z nich naklonila? Umíněné a sobecké Elišky si všichni váží a Jiřině, která je zhýčkaná a uštěpačná, nedůtklivá, hašteřivá a drzá, vždycky všechno promíjejí. Jak se zdá, všichni ji mají rádi jen proto, že je hezká, že má růžové tvářičky a kučeravé zlaté vlasy, až je radost na ni pohledět, a proto ji odpouštějí všechny její chyby. Janovi si nikdo netroufá odporovat, natož aby se ho někdo opovážil trestat, ačkoli každou chvíli zakroutí krk holubům, zabíjí paví mláďata, štva psy na ovce, ve skleníku rve hrozny z vinné révy a ulamuje poupata nejvzácnějších květin v zahradě; matce nadává „babo“, někdy se ji posmívá, že má nečistou pleť, podobnou jako on; když ho o něco žádá, odmlouvá jí  a kolikrát jí potrhá a pošpiní hedvábné šaty, a přece je pořád „její miláček“. Já si vůbec netroufám něčím se provinit, snažím se splnit každou povinnost, a přece mi od rána do večera ustavičně vytýkají, že jsem zlá a protivná, nevlídná a pomuchlá.[10]

 

Paní Reedová- Janina teta se chtěla Jany jakýmkoliv způsobem zbavit, a tak se rozhodla Janu poslat do internátní školy, po čemž Jana svým způsobem toužila, protože nechtěla nadále zůstat ve společnosti své tety a dalších obyvatel domu. Jana ovšem netušila, jaké hrůzy jí na internátní škole čekají. Na internátní škole Lowood byly dívky trápeny hladem a zimou a jedinou oporou se Janě stala kamarádka Helena, která jí pomáhala zlé časy přečkat.

Kvůli špatným životním podmínkám se ve škole rozmohly nemoci a na jednu z nich Helena umírá a Jana je jednou z mála, která tyto časy plné strachu přečká.

Po tomto zlém období se Jana stává asi na dva roky učitelkou, ale podá si inzerát a chce Lowoodskou školu opustit.

Na inzerát jí odpoví z panství Thornfield, kde přebývá rodina Rochestrů a Jana se ihned ujme malé Adélky.

Nějakou dobu na panství přebývá a do pana Rochestra se zamiluje. Její city jsou opětovány, ale v tomto jejím šťastném období se dozvídá, že její teta paní Reedová je těžce nemocná a před tím, než zemře, chce Janu vidět.

Jana odjíždí za ní a dozví se, že před několika lety ji u paní Reedové hledal její jediný žijící příbuzný a chtěl s ní vyřešit otázky dědictví.

Po Janině návratu je vše jinak. Jana se dozví, že její láska – pan Rochester má již patnáct let manželku ze Španělska a celou dobu to tajil.

Jana z panství uteče a několik dní po neznámém kraji bloudí do doby, než ji najdou sestry Mary a Diana a také jejich bratr John Rivers. O Janu se starají dobře a díky jejich péči nabere síly a uzdraví se. Po jejím uzdravení je jí nabídnuto, aby se stala učitelkou na zdejší škole, a Jana ochotně přijímá.

Jana zde žije poměrně klidný život až do doby, kdy se dozví, že zdědila velké jmění a rodina Riversova je v příbuzenském vztahu s Janou Eyrovou.

John Rivers nabídne Janě, aby s ním odjela do Indie, jako jeho manželka, ale Jana svolí k odjezdu jen za předpokladu, že tam odjede jako jeho sestra.

Jana ještě před odjezdem chce vidět pana Rochestra, který díky psychické poruše své manželky přijde o oko a ruku, protože jeho žena podpálí jejich dům a spáchá sebevraždu skokem z okna.

Jana pana Rochestra najde v jeho domě na venkově a nakonec si ho vezme i přes jeho handicap.

 

Příběh Jany Eyrové je velmi silný. I přesto, že dětství neměla vůbec jednoduché, se z ní stala spořádaná a dospělá žena. Psychický i fyzický nátlak, který na ni byl v dětství vytvářen kompenzovala svou povahou a svým chováním, které se paní Reedové nelíbilo, a nebyla zvyklá, aby jí děti odmlouvaly, či se jí jakýmkoliv způsobem vzepřely. Jana byla odlišná svou povahou i vychováním a byl to její obranný mechanismus, jak se vypořádat se ztrátou rodičů a celkově s ní samou. Ona sama byla uvnitř  hodná dívka, ale zastávala pravidlo, že tak jak se chovají k ní, tak se ona bude chovat k nim. K vyspělosti jí jednoznačně pomohla láska k panu Rochestrovi a ona musela být silnou a zodpovědnou i kvůli zaměstnání učitelky, které si oblíbila. Myslím si, že ona sama moc dobře nevěděla, jak její život dopadne a i přesto, že lidé v ní nevěřili, tak našla svou vnitřní sílu a dokázala sama sebe motivovat k tomu, aby dokázala začít žít jako dáma.

 

10.     Žena cestou k úspěchu

Román mé Červený a černý se od ostatních v mé práci liší. V této knize samozřejmě hrají velkou roli ženy, ale hlavní postavou je zde muž. Konkrétně se zde jedná o syna tesaře Juliána Sorela. Stane se vychovatelem dvou dětí starosty města de Renal. Juliána jeho otec odsuzuje, protože není tak fyzicky zdatný, jako jeho bratři, ale tím se nenechá zastavit, je totiž velmi cižádostivý a cílevědomí a díky znalosti latiny a bible a jeho zbožnosti ho pan de Renal přijme.

Julián se jeví jako velmi schopný a spolehlivý až na to, že se začne vztah mezi ním a paní de Renal prohlubovat a zamilují se do sebe.

Tento vztah netrvá moc dlouho a je vyzrazen. To je také důvodem toho, proč Julián utíká do Bourges a chce se tam stát knězem. Osud mu však přinese nabídku, o které vždy snil a stane se tajemníkem markýze de la Mole a začne žít svůj vysněný život a začne také být v povědomí lidí, jako známá osobnost.

Julián si užívá svého života, ale do jeho vcelku klidných dnů mu opět vstoupí láska. Dcera markýze de la Mole- Matylda. Julián vycítil, že se Matyldě líbí a dvoří se mu, což Julián rád opětuje a stanou se z nich milenci.

Díky neopatrnosti milenců Matylda otěhotní a její otec markýz de la Mole je nucen svolit ke sňatku, který je společensky nerovný, ale na nemanželské dítě je ve společnosti také nemožné. Z tohoto sňatku není příliš nadšený nikdo, až na Juliána, který díky tomuto spojení získá to, po čem celý život toužil, a to je vysoké postavení a úcta.

Krátce poté se markýzu de la Mole dostane dopis, který poslala paní de Renal. V tomto dopise Juliána udává a přiznává v něm milostný poměr s Juliánem.

Julián vešel do verriéreského kostela. Všechna vysoká střešní okna byla zastřena rudými záclonami. Ocitl se několik kroků za lavicí paní Renal. Zdálo se mu, že se vroucně modlí. Při pohledu na ženu, která ho kdysi vroucně milovala, se mu roztřásly ruce, takže nemohl svůj záměr hned provést. „Nemohu,“ řekl si, „tělo mi vypovídá službu.“ V tu chvíli ministrant, jenž přisluhoval při mši, zvonil k pozdvihování. Paní de Renal sklonil hlavu a záhyby šálu jí na chvíli téměř úplně zakryly hlavu. Julián už ji tak dobře nepoznával. Vystřelil po ní, ale nezasáhl ji. Vystřelil podruhé a paní Renal klesla k zemi.

Julián je rozzuřený a díky udavačskému dopisu paní Renal postřelí. Za ublížení na zdraví je uvězněn a následně odsouzen k trestu smrti.

Ve vězení si Julián uvědomí, že jeho jedinou životní láskou byla paní de Renal a to samé ví i ona sama.

Julián odmítl jakékoliv přijetí milosti od společnosti, protože společnost celkově nenávidí. Je popraven gilotinou a umírá.

Paní de Renal je nešťastná a po třech dech po smrti Juliána umírá se svými dětmi v náručí.

V této knize je mnoho odlišností oproti ostatním v mé práci. Julián byl cílevědomý muž, který šel za svým snem. Je ovšem otázkou, zda to bylo štěstí, nebo opravdu Juliánova pracovitost a zapálení. V knize to na mě působilo spíše jako šťastná shoda náhod.

Ženy jsou v této knize trochu v ústraní, ale formují Juliánovu osobnost. Je jasné, že i když k Matyldě cítil jakési vzplanutí, tak jeho opravdovou láskou byla paní de Renal, což i sám na konci svého života potvrdí.

Kniha popisuje zakázanou lásku, která končí smrtí obou partnerů, což v ostatních knihách nebylo. Ovšem díky těmto rozdílům můžeme porovnat smýšlení muže a ženy.

 

11.     Závěr

Ráda bych na závěr této práce shrnula, co jsem posledních pár měsíců tvořila a snažila se co nejlépe vysvětlit.

Díky přečtené beletrii jsem získala nový pohled na ženy v 19. století. Rozebrala jsem zde různé knihy různých autoru, a také různých stylu, ve všech ovšem hrála roli láska a smrt.

Máme zde různé styly žen, možná bych to nazvala i životními styly.

Ne vždy si zde ženy vybraly svou cestu samy, byla jim předurčena postavením. Proto se také mnohokrát svým životům vzepřely, ale přineslo jim to pouze potíže.

Do své práce vnáším osobní názor na knihu a shrnutí děje, které jsem se pokoušela udělat stručně a jasně.

Každá z žen je zde samostatnou osobností a srovnávání dvou odlišných lidí je téměř nemožně.

Shrnutí této práce není tak intenzivní právě proto, že zde nemám možnost srovnání. Na druhou stranu mě velmi potěšilo, že tyto typy žen máme i v dnešní době. Ve 21. století také najdeme ženy v bezvýchodné situaci, jen se musíme dívat okolo sebe.

 

12.     Seznam literatury

TOLSTOJ, Lev Nikolajevič: Anna Karenina, 2008

ZOLA, Emil: Nana, 2013

BRONTË, Charlotte: Jana Eyrová, 2006

VLAŠÍN, Štěpán: Slovník literární teorie, 1977

AUSTEN, Jane: Pýcha a předsudek, 2008

STENDHAL: Červený a černý, 2009

HRABÁK, Josef: Poetika, 1977

PAVERA, Libor: Lexikon literárních pojmů, 2002

LUSTIG, Arnošt, MALIŠOVÁ, Monika: O ženách, 2008

 

[1] Schizofrenie- porucha osobnosti, která se vyznačuje výpadkem chování či paměti a člověk se může stát agresivním, nebo paranoidním případně může mít i halucinace.

[2] Rougonové- Macquartové (1871- 1893) – Emile Zola, Experimentální tvorba naturalismu

[3] Etika- Teorie morálky, která udává společenské normy

[4] Kurtizána- slovo francouzského původu courtisane, česky dvořanka, později se slovo používalo pro milenku

[5] Nana- Emile Zola (1880)

[6] Sophiina volba- William Styron (1979)

[7] Anna Karenina – st. 404

[8] Paranoidní- duševní porucha doprovázena představami a přehnaným strachem

[9] Emancipace – Získání svobody a nezávislosti nebo také osamostatnění či odprostění

[10] Jana Eyrová- Charlotte Bronteová- str. 13






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————