Jméno práce: Život v počítačové hře?
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): Veronika
Život v počítačové hře?
V dnešní době je hranice mezi skutečností a fikcí velmi tenká. Veškerá elektronická zařízení jsou zdokonalována právě proto, aby nám co možná nejvíce připomínala realitu, ba dokonce aby se pro nás realitou stala. A právě to je cílem celého technologického trhu. O naprosto stejné podstatě se tedy můžeme bavit i v oblasti her. Otázka je zcela jasná: „Jaký vztah má skutečný svět se světem her a jak moc člověk dokáže tyto dva světy oddělovat?“
Již od pradávna měli lidé potřebu trávit část svého volného času hraním. Od soutěžení v házení kamenů do vody jsme se přes první stolní hry dostali až sem, do doby, kdy se nám mnohdy ani nechce věřit, co všechno je možné stvořit a jak reálně to může vypadat. Odpověď na otázku: „Kdy to všechno vzniklo?“, máme tímto zodpovězenou. Nyní následuje: „ Proč?“ Co člověka nutí sednout si ke svému stolnímu počítači, herní konzoli, inteligentnímu mobilnímu telefonu, netbooku či jinému zařízení a zapnout jednu z těch strategických, logických, oddechových, plošinových a mnohých dalších druhů her? Marně pátrám v paměti a upřímně neznám nikoho, koho by alespoň nějaká hra nebavila. Pokud se ale máme bavit o těch, jejichž hlavní stránka je virtuální, počet se mi rapidně sníží. Ačkoli u mužů se věkem rozdíl v oblíbenosti her nijak zvlášť nemění, u žen je to naopak. Zatímco dříve byly nové šaty pro jejich panenku skvělý dárek, dnes díky počítačům mají panenku přesně takovou, jakou si vytvoří podle aktuální nálady, šaty které si samy navrhnou a domácího mazlíčka, jehož mít nemohou. V dospělosti se přesto ženy fiktivnímu světu počítače převážně vyhýbají a právě od nich jejich manželé dennodenně poslouchají onu větu: „Proboha, co na těch hrách pořád máš?“ Dle mého názoru je na hraní her daleko více, než se na první pohled může zdát. Na jedné straně mince jsme my, sedící s mísou popcornu a neustále mačkající počítačovou myš s úmyslem zabít co možná největší počet právě oživlých mrtvol. Na straně druhé je tu tým, který se skládá z programátorů, vývojářů a dalších velmi kreativních lidí. Vždy, když jsem viděla nějakou opravdu velmi dobře propracovanou hru napadla mě jediná otázka: „Jak si tohle někdo může vymyslet tak živě, aby byl schopen vše přenést na obrazovku a já na to mohla pouze s otevřenými ústy zírat a ptát se sama sebe, zda je tohle vše možné.“
Jaký je tedy vztah mezi skutečným světem a světem her? Samozřejmě, že nic není pouze bílé nebo černé. Dle mého názoru, pokud člověk dokáže tolerovat oba dva světy a dodržovat daná pravidla, nemůže zde nastat žádný problém. V opačném případě to může bohužel i dopadnout stejně nešťastně jako ve výchozím textu s pánem, který si svoji oblíbenou hru snažil zahrát i v reálu…
Známka: 1 = výborně
