Kniha: Zločin a trest
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Přidal(a): Lenka K.
Fjodor Michailovič Dostojevskij
– narodil se r. 1821 jako 2. ze 7 dětí moskevského lékaře (despota -> ovlivněn dětstvím)
– vystudoval vojenské stavební inženýrství, ale poté se rozhodl pro literaturu
– členem kroužku utopistických socialistů (=učení o ideální společnosti, založené na společném vlastnictví, zásadě povinné práce pro všechny, spravedlivém rozdělování produktů) tzv. petraševců – r. 1849 s petraševci zatčen a odsouzen k trestu smrti, na popravišti rozsudek smrti změněn na 4 roky do káznice (inspirace pro Zápisky z mrtvého domu), potom do vyhnanství na Sibiř; nakonec tam strávil 10 let – tělesné a duševní útrapy -> zhoršila se mu jeho choroba – padoucnice (-> stal se vnímavý k lidskému utrpení)
– poté se vrátil ženatý do Petrohradu, živil se žurnalistikou, věnoval se literární činnosti, cestoval po Evropě, po smrti manželky a bratra se znovu oženil
– postupně ztratil dceru i syna; trpěl epileptickými záchvaty, neurózami a sílící plícní nemocí, které r. 1881 podlehl
Dostojevskij je vedle L. N. Tolstého vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderních proudů prózy.
REALISMUS
– z lat. realis – věcný, skutečný; umělecký směr 2. pol. 19. stol., snaží se o reálné zobrazení skutečnosti (snažili se o to už v antice – Homér, středověku – renesance) a o co největší míru objektivity
– realistický hrdina je typický jedinec, zatímco romantický hrdina byl člověk výjimečný; ústřední hrdina je někdy nahrazen kolektivem
– autor se přímo neúčastní děje, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav
V 2. pol. 19.stol se rozvíjejí přírodní, technické a společenské vědy, nastává rozvoj průmyslové výroby – průmyslová revoluce, lidé věří v rozum a smyslové poznání, různé teorie – př. Darwinova, nové objevy – periodický zákon, radioaktivita, rentgen; vynálezy – automobil, dynamo, žárovka, telegraf; Vznik nových států – Itálie, Německo; Velká Británie – průmyslovou velmocí, Francie – časté politické zvraty -> republika, Rusko – car Alexandr II. – absolutistický stát, USA – občanská válka mezi Severem a Jihem -> zrušeno nevolnictví
Realismus ve výtvarném umění: francouzský malíř Gustave Courbet – pojmenoval toto hnutí, jeho výstava „Le Réalisme, G. Courbet“, dále francouz Jean-Francois Millet (Sběračky klasů) či Ilja Repin (Rus), z architektury např. Alexander Gustave Eiffel – Eiffelova věž a sochařství – Auguste Rodin.
Hudba – k nejvýznamějším hudebníkům patřil ruský skladatel Modest Petrovič Musorgskij, italští skladatelé Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini či Nor Edvard Grieg.
Dílo:
– ruský prozaik, jeden z největších světových spisovatelů,“básník chudých a trpících“, zakladatel moderního PSYCHOLOGICKÉHO ROMÁNU – zachycoval svět skrze vniřní prožívání postav, zkoumal hranice lidské psychiky; jeho hrdinové o sobě přemýšlí, řeší složité situace, problémy společnosti (většinou jsou to zločinci, revolucionáři, prostitutky a lidi duševně nemocní); časté je napětí mezi dobrem a zlem
– prvotina Chudí lidé – román v dopisech (navázal na Gogola x vnitřní svět postav), lyrická novela Bílé noci, další romány: Zápisky z mrtvého domu – autobiografie (o pobytu v káznici a o lidech, jež tam poznal; námět pro operu Leoše Janáčka), Zločin a trest , Idiot (Lev Myškin – mravně bezúhonný, ušlechtilý člověk, prototyp Dona Quijota), Běsi (varuje před možným vyústěním revoluce v teror) a vrcholný román Bratři Karamazovovi (vražda oce rodiny -> rozvinutí pohledů na mravní a spol. problémy doby)
– Ostatní autoři tohoto období: FRANCIE – H. de Balzac, Stendhal, naturalisté – G. Flaubert, E. Zola, dále romanopisec G. de Maupassant, RUSKO – F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, A. P. Čechov, I. S. Turgeněv, ANGLIE – Ch. Dickens, J. Austenová, E. a Ch. Brontëovy, NORSKO – Henrik Ibsen, POLSKO – Henryk Sienkiewicz
Literární druh:
epika (má děj, příběh, určení, časové a příčinné souvislosti)
Literární žánr:
psychologický román -> ROMÁN – prozaický epický žánr většího rozsahu (rozsáhlejší než novela, povídka), struktura je velmi pružná a volná, množství postav, vedle hlavního děje spousta epizod, zachycuje společnost v její šíři; druhy románů: historický, dobrodružný, realistický, naturalistický, autobiografický, existenciální, filozofický, psychologický (viz. nahoře psychologický román)…
autoři románů: F. Rabelais, M. de Cervantes Saavedra (renesance), F. Voltair, D. Diderot (klasicismus), J. J. Rousseaua (preromantismus), V. Hugo, A. S. Puškin (romantismus), L. N. Tolstoj, H. de Balzac (realismus), E. Hemingway, F. S. Fitzgerald, V. Vančura, K. Čapek;
Syžet díla:
členění – má 6 částí (popisuje několik měsíců v Petrohradu) a epilog (zkráceně popsaný rok na Sibiři)
Obsah:
Rodion Raskolnikov, nadaný, ale chudý student – tvůrce teorie o „silných jedincích“ a „lidských vší“ je pro nedostatek financí nucen přerušit studia. Žije v bídě, celé dny tráví sám ve své ubohé díře. Jeho matka živoří z nízké pense, sestra Duňa se chystá k manželství bez lásky, aby zapečetila svou rodinu. Tuto nesnesitelnou situaci se Raskolnikov rozhodne řešit vraždou staré lichvářky, aby jejími penězi zachránil sestru, mohl dokončit studia a v neposlední řadě, aby si ověřil svou teorii v praxi a přesvědčil se, je-li „silným jedincem“, „Napoleonem“, jemuž je všecko dovoleno, nebo patří-li také jen k „lidským vším“. Kromě staré lichvářky zavraždí Raskolnikov i její sestru, která se tam objeví. Zprvu nemá výčitky, je přesvědčen, že jako „silný jedinec“ měl právo to udělat. Později vražda v jeho svědomí vyvolá výčitky a otázku, zdali má člověk právo zabít „nižší bytost“. Přecitlivělými smysly zkoumá sebe a prostředí. Vede dialog s policistou, jenž ho podezřívá, s dívkou Soňou, reprezentující křesťanské hledisko a jeho svědomí. Neustále mluví sám se sebou, místy se jeho vědomí štěpí a ústí v posedlost – rozepři se sebou samým. Snové halucinace prostupují realitou, horečná aktivita je střídána stavem strnulosti, okamžiky jasných úvah iracionálními myšlenkami. Když už to Raskolnikov nemůže vydržet, poví to Soňe, která jej přesvědčí, aby se přiznal. Sonina láska Raskolnikova posílí a dopomůže mu k přiznání. Rodion je odsouzen k 8 letem nucených prací na Sibiři, Soňa ho tam doprovází. Když potlačí svou hrdost a přizná se ke své lásce k Soňe, nachází znovu sám sebe.
Charakteristika postav:
Rodion Romanovič RASKOLNIKOV – chudý petrohradský student, inteligentní, myslí si, že je „silný jedinec“; v mládí snílek, postupně se změnil v melancholika a podivína; typ rozpolcenosti a hledání; náladový až chmurný, věrný svým blízkým x někdy necitlivý a dost tvrdý (i k nim), hrdý až povýšený, někdy až neuvěřitelně pasivní
Dmitrij Prokofjič RAZUMICHIN – Raskolnikův přítel, typická postava dobráka, je upřímný, prostý a praktický člověk, zamiluje se do Raskolnikovy sestry Duňi
Sogfja Semjonovna Marmeládová (SOŇA) – její rodina je chudá, musí se živit jako prostitutka x čistá duše, hodná, nesobecká, obětavá, soucitná; typem jistoty (oproti Raskolnikovi – typ rozpolcenosti, hledání); nakonec se stane Raskolnikovou milou
PULCHERIJA Alexandrovna Raskolniková – matka Raskolnikova, velice ho miluje, věří v něho, vzhlíží k němu;
Avdoťja Romanovna Raskolniková (DUŇA) – sestra Raskolnikova, půvabná a krásná mladá dívka; moudrá, má svou hlavu; chce se obětovat pro blaho své rodiny (resp. bratra, jemu oddána) a podstoupit sňatek bez lásky, nakonec se vdá za Razumichina
Petr Petrovič LUŽIN – díky své předchozí ženě zbohatl, má zájem o sňatek s Duňou
Porfirij Petrovič – inteligentní, důvtipný policista (vyšetřující soudce)
Tématika a kompozice díla:
CELKOVÉ TÉMA: chudý student Raskolnikov zavraždí lichvářku a její sestru, Raskolnikovo myšlení a uvažování
HLAVNÍ TÉMA: Má „silný jedinec“ právo na zabití člověka? Odmítnutí teorie o nadřazenosti „silných jedinců“ -> kritika Nietzschova učení o „nadčlověku“. Tématika zločinu x trestu – > za každým zločinem následuje trest; též tématika dobra x zla; vnitřní boj jedince se svým svědomím
VEDLEJŠÍ TÉMA: Petrohrad z jiné stránky, realisticky – město bídy, neřestí, nemocí a zločinu; chudoba x bohatství (sociální rozdíly)
EPIZODA: příběh Marmeladovy rodiny (bída, nemoc, neřest)
MOTIV: vražda sekyrou, oběšením
PROSTŘEDÍ: Petrohrad, 2. pol. 19. století
ČAS: chronologický, někdy se vrací do minulosti (jen ve snech, snových halucinacích)
MÍSTO: Petrohrad – Raskolnikův podnájem (divan – zde přemýšlí, plánuje, blázní…), ulice města, hospody (alkoholismus), ubohé podnájmy (Marmeladovi, Soňa)
Jazyk:
Ich- forma i er- forma, spisovný zastaralejší jazyk, velice bohatý – pln archaismů (penězokaz, souchotě, častovat), historismů (Z kterépak jsi gubernerie?), latinských (corpus delicti=předmět doličný, et nihil humanum=žádný člověk), francouzských (bonne guerre= čestný boj) či německých (Gott der barmherzige!= Milosrdný Bože!) frází, citátů. Kniha obsahuje dlouhé popisy (hlavně myšlenky hl. hrdiny), vnitřní monology (obhajoba a vniřní výčitky postavy), časté jsou neukončené dialogy, řečnické otázky (Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku!) i apoziopeze (Zároveň jsem při tom navždy utloukl sám sebe!…). Objevují se básnická přirovnání (třesouc se jako osika), metafory („Měl v hlavě, ale hovořil plynně a hbitě…“ či: „Vzít na sebe kříž a vykoupit se jím, to musíš udělat.“), nomen omen=příznačné pojmenování (Raskolnikov – rozkol; Razumichin – rozum; Lužin – louže).
Překlad:
Z ruského originálu (1866) přeložil Jaroslav Hulák, ilustrace Fjodor Konstantinov, vydalo nakladatelství Krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960
Hodnocení:
Velice náročná kniha, samotný děj je jednoduchý, náročná je však tématika, jež se Dostojevskij zabývá – Má člověk jako „silný jedinec“ právo zabít člověka nižšího? Čtenář se postupně s touto otázkou srovnává, snaží se pochopit motivy Raskolnikova činu a jeho uvažování, zvyká si na dlouhé vnitřní monology. Byla jsem zděšená s jakou pasivitou a tvrdostí přistupoval k okolnímu světu, ke svým blízkým a přátelům a jak ho všichni uznávali a věřili v to nejlepší, i když se k nim mnohdy nechoval pěkně. Raskolnikov je typ člověka, kterému by mohl svět ležet u nohou, je velice inteligentní a talentovaný, místo toho se však utápí ve svých představách, myšlenkách, neschopen se zvednout a začít opravdu žít. Myslím, že každého překvapí konec příběhu, který Dostojevskij vypráví – když Raskolnikov potlačí svou hrdost, a přizná svou lásku k Soňe, která tam pro něj vždy byla (Odešla s ním do vyhnanství, aniž by musela, i když se k ní nechoval příliš hezky,zvolila si život daleko od svého domova, aby byla s Raskolnikovem, který se ji za to neprojevil téměř žádnou vděčnost – zůstaval ve své pasivitě, sem tam projevil kousek vděčnosti.), nachází proměněný Raskolnikov znovu sám sebe.
