Kniha: Zvlčení
Autor: Antonín Bajaja
Přidal(a): Dana
Dana Bláhová
Zvlčení – romaneto o vlcích, lidech a úkazech
Próza Zvlčení nahlíží do života dvou rodin: lidské a vlčí. Tu vlčí vyhnali lovci a pastevci ze Slovenska do moravských Karpat, kde se postupně zabydluje. Protože se chová obezřetně, žijí rodiny odděleně, každá ve vlastním světě. Jejich příběhy se však pokradmu přibližují, až dojde k tajemnému prolnutí. A kdesi v pozadí je slyšet baladický tón starých legend. Tolik z anotace knihy.
Příběh rodiny lidské začíná smrtí hajného Butory z valašských lesů, na pohřbu se setkává a postupně představuje celá valašsko-pražská větev rodu.
Příběh vypráví nejen objektivní vypravěč, ale téměř (možná úplně) všichni členové rodiny(nejčastěji psycholog Tomáš Lipner), takže vzniká jakýsi mnohohlas různých pohledů různých osobností. Jazykově zde postavy ožívají místy valašským nářečím, náznaky pražské (byť intelektuálské) mluvy, polskými prvky v řeči staré Jadwigy.
Paralelně se rozvíjí také příběh vlčí smečky, jejího útěku ze Slovenska na Valašsko. Pronikáme do řádu života divokých zvířat, která žijí v blízkosti lidí, do uspořádání a vztahů ve vlčí smečce (zde však představené pouhou jednou rodinou) a to jazykem vysoce poetickým, tvořeným neúplnými větami s veršovanými místy, ale všude s určitou zvukomalbou připomínající vlčí vytí, charakterizující vlčí poezii – mýty.
Forma romaneta-struktura celého příběhu i jazykové prostředky nás uvádějí do hranic mýtického řádu světa (vybavuje se mi poradní skála z Knih džunglí) vlků, zvířat, lidí. Přirozeně přecházíme ze současného života do říše mýtů, z prózy do poezie. I když jsme zváni k dalšímu domýšlení náznaků, stále jsme v poutavém příběhu a napětí střetu obou paralel je stupňováno až ke konečné katastrofě.
Velmi zvláštní jazyk, skoro kondenzované výpovědi, kdy příběh uhání vpřed. Jasná linka sdělení jde někdy po podmětu zvýrazněném v samostatné větě, v přísudcích opět vytčených zvlášť, jindy básnické obrazy – jen tak nabrat dech a rozběhnout se dál. Všudypřítomná paralela lidského / vlčího jednání a cítění je od počátku mezi řádky, nakonec se prolne a … ?
„A kdo je nakonec člověk a kdo je vlk? Stejný způsob lovu, stejná obrazotvornost, stejné sny, stejné příběhy vyprávěné před spaním. A kulka ublíží všem stejně.“
Pátého dne krátce před půlnocí, poté co uběhli dalších dvacet kilometrů a dosáhli vrcholu hraničního hřebene, za nímž tušili možný konec cesty, zaslechli hlasy přicházející zepředu. Dělilo je od nich sotva dvě stě metrů vysokého porostu, který o kus dál prudce klesal k lesní cestě. Zároveň slyšeli úprk. Ve zmrzlém sněhu chrupal. Nasáli do čenichů směs lidských pachů, ale ta neobsahovala žádnou panovačnost; nesla vyčerpanost, strach a taky odhodlání. Dráždivé aroma. Nemít lidský rozměr, vybídlo by vlky k útoku.
Na tučně vytištěné větě a souvětí z knihy Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech), spisovatele a publicisty Antonína Bajaji, mne zaujal infinitivní tvar slovesa „nemít“. Autor v romanetu sleduje souběžně osudy rodiny lidské a rodiny vlčí, až dojde k jejich tajemnému prolnutí. Tato paralela je přímo esenciálně obsažena v této větě. Domnívám se, že právě díky zmíněnému infinitivu. Přiměje nás zamyslet se nad tím, co je ještě lidské, co vlčí …, a proč.
Infinitivní tvar slovesa „nemít“ ( řekněme infinitivní kondenzátor) totiž využívá možnosti nabídnout v rámci větného vztahu i další vztahy. Nejen objekt zasažený dějem, ale nabízí se zde byť jen v náznaku druhý výklad – možnost dalšího podmětu, nevyjádřeného kauzátora – a to lidský rozměr vlčího jednání. Není pro to logické opodstatnění, vytknutí podmětu do samostatné věty je platné pro následující větu. Pokud se však schválně přestanu orientovat, evokuje mi i následující význam: „Kdyby (vlčí jednání – nikoli dráždivé aroma) nemělo lidský rozměr, vybídlo by vlky k útoku.“ Ačkoli kontext přece jen bezpečně dovede velmi všímavého čtenáře k prvnímu logickému výkladu, mysl zde může malinko zakolísat. Domnívám se, že právě toto byl autorův záměr.
Líbí se mi toto drobné souvětí, při četbě knihy jsem se u něho zastavila a zahloubala. Je logické, správné, formálně v pořádku. Ovšem ten infinitiv nám vnukne myšlenku na lidskou a „vlčí“ duši. , zachycuje i to, co bychom nazvali nepostižitelné.
To je právě na literatuře nádherné – touha obsáhnout i tento rozměr. Je to pro čtenáře lákavá nabídka. Chceš-li – pojď!
Zdroje:
Bajaja, Antonín: Zvlčení (romaneto vlcích a lidech)
Mamadli
Lukáš Foldyna (recenze)
Pavel Kotrla: Román, který se opozdil nějaký ten rok …
