Kniha: Jméno Růže
Autor: Umberto Eco
Přidal(a): Hudyj
Umberto Eco
- Narození: 5.1. 1932, Alessandria, Itálie, úmrtí: 19.2. Milán, Itálie
- Významný italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel (jeden z nejvýznamnějších představitelů postmodernismu 60. let 20. století)
- Znalec středověké filozofie, což se značně promítá do jeho díla.
- Podílel na organizování avantgardy – vznik volného uskupení umělců, které tvořilo základ pozdější skupiny 63.
- Roku 1964 se stal lektorem na universitě v Miláně, o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace.
- Lektorem naučných knih v nakladatelství Bompiani, lektorem estetiky, lektorem na fakultě architektury a profesorem sémiotiky.
- Učil na své mateřské univerzitě v Bologni, byl prezidentem Univerzity San Marino a přednášel na univerzitách v Miláně, Paříži a New Yorku.
- Žil převážně u San Marina, kde obýval budovy zrušeného opatství.
Další díla:
-
- Foucaultovo kyvadlo
- Ostrov včerejšího dne
- Pražský hřbitov (romány)
Literárně historický kontext
Postmodernismus (od šedesátých let dvacátého století), reakce proti modernismu (psaní pro sebe, nikoliv pro čtenáře).
- Postmodernismus – reakce na modernismus, snaha neprosazovat jen jednu správnou cestu a umožnit myšlenkový pluralismus, nespočet alternativních výkladů). Postmoderní román se snaží o určitou univerzálnost, chce být přístupný jak běžnému laikovi, tak i zasvěcenému čtenáři, nabízí několik možností interpretace.
- Hlavním představitelem je označován Ital Umberto Eco -Jméno růže (1980), Foucaltovo kyvadlo.
Další autoři tohoto období:
-
- Milan KUNDERA (Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost)
- Kurt VONNEGUT (Groteska)
- Vladimír NABOKOV (Lolita)
Rozbor díla: Jméno růže
- Literární druh: epika
- Literární forma: próza
- Literární žánr: detektivní/historický/filosofický román
- Téma (hlavní myšlenka díla): vyšetřování vražd v klášteře
Název díla
- V článku U. Eca Poznámky ke „Jménu růže“ sám autor vysvětluje název a smysl díla. Verš je převzatý z De contemptu mundi od Bernarda Morliacenského, benediktýna z XII. Myšlenka je, že ze všeho, co zmizelo, nám zůstávají jen holá jména.
Eco píše, že název románu má být sám o sobě klíčem k výkladu díla, dále píše: „Jméno růže, to byla vlastně náhoda, název se mi zalíbil, protože růže je symbolická figura napěchovaná do té míry významy, že skoro už žádný nemá.
Charakteristika
Jméno růže je typickým představitelem postmoderního románu, nacházíme v něm téměř všechny prvky.
- kombinace různých žánrů a vyprávěcích postupů (kronika, detektivka, gotický román – hrůzné scenérie, teologické a filozofické úvahy)
- sklon k mystifikaci
- složitou symboliku
- dvojí rovinu románu (syžet i filozofující stati)
- erotiku
- problematiku středověku
- promyšlenou kompozici
Kompozice
- Dílo je členěno do 7 kapitol podle 7 dní a dále do podkapitol podle denního řádu regule benediktýnů (napč. Prima, Tertie, nona). Rozčleněním do dnů je dílo podobné Boccaciovu Dekameronu.
- Kniha zachovává antickou souslednost místa, času a děje.
- Typické dialogy – Vilém rozmlouvá s Adsonem, Ubertinem, Jorgem …
- K větší autentičnosti díla je využito charakteristických jazykových prostředků. (latinské výrazy)
- INTERTEXTUALITA – vkládání citací z jiných děl, např. bible – Janovo zjevení (zároveň symbolika – promyšlená kompozice románu 7dní,7 ran, 7vražd), antických autorů, Tomáše Akvinského atd.
- Složitá symbolika – labyrint – celý svět je labyrint poznání (knihovna jako poznání) – Labyrint světa a ráj srce??, symbolika již v názvu – Jméno růže, závěr knihy – „Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci“
- Zdůraznění detektivního principu – Vilém z Baskervillu -> Pes Baskervilský -> A.C. Doyle – Sherlock Holmes a Watson jako Vilém a Adso ?
- Odkazy na skutečné postavy – Vilém z Occamu (logika) , Bernardo Gui (inkvizitor)
Jazyk a styl:
- Jazyková výstavba prózy se snaží evokovat historické období, ve kterém se román odehrává.
- Příznačné je množství latinských pasáží, jejichž překlad uvádí až poznámkový aparát.
- Text také obsahuje řadu narážek na (nejen) středověkou literaturu a na Bibli a celé parafráze či koláže takových textů.
- Kniha psána v ich-formě.
- Promluvy ke čtenáři, obracení se na čtenáře.
- V knize vloženy přílohy plánku knihovny a celého kláštera, latinské překlady a zkrácené popisy jednotlivých kapitol a podkapitol.
Doba a místo děje:
- 1327, benediktinský klášter v severní Itálii
Postavy:
- Adso z Melku – vypravěč románu, mladý benediktýnský mnich, zvědavý, upřímný, nesmělý žák Viléma z Baskervillu, kterého doprovází na cestách, učí se od něho a velmi mu důvěřuje
- Vilém z Baskervillu – františkánský mnich, zaučuje svého žáka Adsa, při návštěvě Benediktýnského kláštera se snaží vyřešit sérii vražd spáchaných právě v klášteře, je archetypem velmi vzdělaného, znalého až geniálního učitele, který má většinou vždy správnou odpověď na vše, co někomu není zřejmé, co je záhadné, Vilém je člověk humanisticky zaměřený a je jakýmsi vzorem svého žáka, který se snaží jít v jeho šlépějích
- Jorge z Burgasu – 2. nejstarší, slepý, ale chytrý mnich, , úhlavní nepřítel Viléma a Adsa, zpočátku nepatří mezi podezřelé, ale ji od začátku stojí za všemi vraždami v opactví, je tedy hlavním vrahem celého románu
- Bernardo Gui – inkvizitor a starý známý Viléma z Baskervillu, zúčastní se diskuse mezi církevní elitou a františkány a podílí se na odsouzení k upálení Remigia, Salvatora a dívky, obviněných z kacířství, v procesu se jeho názory rozcházejí s názory Viléma a oba mniši jsou tak jako bývalí přátelé dobrovolně nuceni jít proti sobě, Vilém obviněné obhajuje
- Opat Obvine – dionýsovský typ člověka, který užívá svého bohatství
- Knihovník Malachiáš – milostný poměr s jedním z mnichů jménem Berengar, Jorgeův sympatizant
- Ubertin – odhodlaný, odvážný a starý františkánský mnich
- Adelmus z Otranta – jako první, který získal do rukou otrávenou knihu, jeden z nejlepších iluminátorů, kvůli milostnému poměru s Berengarem ukončil svůj život a spáchal sebevraždu,
- Venantius ze Salvemeku – druhý čtenář knihy, další oběť Benediktýnského kláštera, překladatel z řečtiny
- Alinardus: nejstarší člověk v klášteře
- Dívka: mladá vesničanka, která kvůli hladu, tedy za jídlo prodává své sexuální služby, po té, co svede Adsona, na ni mladý mnich stále myslí a zamiluje se do ní, dívka mu přinese první sexuální zážitek (akt) v životě
Děj
Román je stylizován do středověku, děj se odehrává v nejmenováném hornoitalském opatství, kam na začátku knihy přijíždí františkán Vilém z Baskervillu se svým učněm novicem Adsem z Melku (který celé dílo retrospektivně zaznamenává), aby se zúčastnili disputace mezi papežskou legací a zástupci františkánského řádu s podporou císaře o chudobě církve . (V prologu je fiktivně označen za existující rukopis zaznamenaný v latině ve 14. Stol. a později přeložen do francouzštiny.)
Adso s Vilémem pátrají po stopách záhadných smrtí mladých mnichů, k nimž dochází den po dni. Dostávají se až do knihovny, která má podobu labyrintu. Rozluštění celého tajemství vražd je spojeno právě s ní: v knihovně je ukrýván vzácný rukopis, a to Aristotelova Poetika, přesněji řečeno její druhý díl pojednávající o smíchu.
Setkání papežské legace s františkány, které končí roztržkou v oblasti teologických a filozofických otázek, vyvrcholí procesem s bývalými členy sekty. Inkvizitor Bernard Gui (skutečná historická postava), úhlavní nepřítel Viléma, odsuzuje vesnickou dívku obviněnou z čarodějnictví a další dva mnichy k smrti upálením.
V závěrečné fázi románu se dovídáme, že všechny vraždy a další mrtvé má na svědomí bývalý knihovník, slepý stařec Jorge (inspirace – Jorge Luis Borges – Ecův slepý současník, spisovatel) , jenž očekává příchod Antikrista. Dělal vše pro to, aby před čtenáři uchoval Aristotelovu Poetiku (stránky byly napuštěny jedem). Požár, který zachvátí knihovnu, se rozšíří na celé opatství. Román končí vlastně úspěšně – Vilém rozluští záhadné vraždy a současně uchrání i svůj život během požáru.
