Kniha: Maminka
Autor: Jaroslav Seifert
Přidal(a): Shagrax
JAROSLAV SEIFERT
Jaroslav Seifert byl básník, první český nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Jaroslav Seifert se narodil v chudé rodině v Praze na Žižkově. Začal studovat na žižkovském gymnáziu, potom přešel do vinohradského, avšak ani tady nedospěl k maturitě. Ze školy odešel a rozhodl se v roce 1921 pro práci žurnalisty. Působil v Rudém právu a Rovnosti.
Jaroslav Seifert byl spoluzakladatelem Devětsilu a redaktorem Reflektoru. Ve dvacátých letech přispíval do Proletkultu. Jako řada jeho přátel viděl Jaroslav Seifert zpočátku východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí. V roce 1929 byl mezi sedmi spisovateli, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ. Jaroslav Seifert i ostatní protigotwaldovští spisovatelé J. Hora, M. Majerová, V. Vančura, I. Olbracht, S.K. Neumann a H. Malířová byli z KSČ vyloučeni. Na rozdíl od některých z těchto sedmi se Jaroslav Seifert do strany nikdy nevrátil. Dále pracoval jako redaktor Pestrých květů, Národní práce a po roce 1945 několik let i v Práci. Rozchod Jaroslava Seiferta s komunismem byl zásadní a on jej i několikrát veřejně projevil. Svým televizním vystoupením v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa. V letech 1969 – 70 byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Podespal i Chartu 77. V roce 1984 se Jaroslav Seifert stal jako dosud jediný český spisovatel nositelem Nobelovy ceny za literaturu.
Dílo Jaroslava Seiferta:
Mimořádnost tvorby Jaroslava Seiferta spočívá v samotném jeho díle, které bylo vždy lidsky upřímné a umělecky přesvědčivé. Mimo jiné i v tom, že Jaroslav Seifert byl účastníkem celé doby proměn českého básnictví od avantgardy, proletářské poezie až do let osmdesátých. Nebyla to vždy cesta lehká, ale on jí však prošel se ctí a důstojností tvůrčí i občanskou.
Literární začátky Jaroslava Seiferta byly silně ovlivněny prostředím dělnického Žižkova. první etapou jeho tvorby je proletářská poezie:
Město v slzách – 1921, věnováno S. K. Neumannovi, přináší básnikovu představu revoluce
Samá láska – 1923, sbírka je přechodem od proletářské poezie k poetismu. Projevuje se tu již poetistické opojení životem, vymoženostmi moderní civilizace, prostředím varieté atd.
Poetické pojetí poezie se plně rozvinulo ve sbírkách:
Na vlnách TSF – 1925, Telegraphie sans fil – bezdrátová telegrafie, sbírka je od roku 1938 vydávána pod názvem Svatební cesta. Je to v podstatě lyrický deník z cesty do Francie.
Slavík zpívá špatně – 1926, básně přinášejí určité zvážnění a počínající sklon k reflexi
Poštovní holub – 1929, sbírka předznamenává poezii třicátých let, směřuje k písňové zkratce.
Subjektivní lyrice patří sbírky s motivy vzpomínek na dětství a milostná okouzlení:
Jablko z klína – 1933
Ruce Venušiny – 1936
Jaro sbohem – 1937
Na smrt T. G. Masaryka reagoval Seifert sbírkou deseti elegií:
Osm dní – 1937
Zhasněte světla – 1938, vztah k ohrožené vlasti v roce 1938
V době okupace napsal Jaroslav Seifert tři větší skladby, v nichž vychází ze stálých hodnot – národní kultura, historie, domov:
Vějíř Boženy Němcové – 1940
Světem oděni – 1940
Kamenný most – 1944
První poválečné sbírky:
Přilba z hlíny – 1945, jsou zde zahrnuty verše z let 1937 – 45 a verše z Pražského povstání
Píseň o Viktorce – 1950, pro neobvyklé spojení osudů Viktorky a uznávané spisovatelky Boženy Němcové byla sbírka kritikou nevlídně přijata
Kresbami Josefa Lady a Mikoláše Alše jsou inspirovány knihy:
Šel malíř chudě do světa – 1949
Chlapec a hvězdy – 1956
Maminka – 1954, sbírka obsahuje melodické básně plné lásky a vzpomínek na dětství
Novou poetikou s volným veršem blízkým rytmické próze se básník představil v posledních letech ve sbírkách:
Koncert na ostrově – 1965
Odlévání zvonů – 196
Halleyova kometa – 1967
Deštník z Piccadilly – vydáno v Mnichově 1979
Morový sloup – vydáno v Kolíně nad Rýnem 1977
Býti básníkem – 1983
Próza:
Hvězdy nad Rajskou zahradou – 1929
Všechny krásy světa – vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981
Vlastní básnickou tvorbu doplňuje Jaroslav Seifert i překladatelskou činností – G. Apollinaire, P. Verlaine, Píseň písní.
– Maminka: Seifert se v této sbírce vrací do svého dětství, vzpomíná na svůj domov, svou maminku a své mládí. Postupně se kniha ubírá časově dál. Popisuje tíhu doby, na chudobu ve které on a maminka žili. Všechny verše jsou však vyváženy čistou láskou a pocitem bezpečí. Jeho básně popisují i maličkosti ze všedního života, že není těžké si je představit. Seifert nepoužívá žádné básnické přívlastky ani přirovnání, pouze pravidelný verš i rytmus. A v tom je naprostá krása jeho veršů.
První dopis mamince
Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.
Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.
Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:
štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.
A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém
přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země
