Kniha: Nikola Šuhaj loupežník
Autor: Ivan Olbracht
Přidal(a): jose kustinho
- Nikola Šuhaj Loupežník – Ivan Olbracht 1933
- Levicová literatura – socialistický realismus
Na přelomu 20. – 30. došlo na V. sjezdu KSČ k diferenciaci levicových autorů. Z řad strany bylo vyloučeno sedm literátů (M. Majerová, H. Malířová, I. Olbracht, S. K. Neumann, J. Seifert, J. Hora, V. Vančura). Byli odsouzeni dalšími levicovými spisovateli (např. V. Nezval, K. Biebl, F. Halas,..) za to, že nesouhlasili s novým vedením ve straně. Nelíbil se jim Gottwaldův program, který napodoboval podle ruského vzoru bolševizaci strany. V Rusku vzniklý socialistický realismus se u nás stal po únoru 1948 jedinou oficiální zobrazovací metodou.
Typizace postav – navázání na realismus
Dílo ideologické – realizace ideálů komunismu, formulovat komunisticky viděné „historické pravdy“
Ivan Olbrach (1882 – 1952), vlastním jménem Kamil Zeman, byl synem Antala Staška. Studoval na právnické fakultě, ale studia nedokončil. Psal do levicových novin (Rudé právo, Právo lidu, Dělnické listy). Ve 20. letech byl vězněn za silné komunistické názory. Podepsal Manifest sedmi a odešel ze strany po změně vedení v KSČ. Ve 30. letech se nechal inspirovat krásou Zakarpatské Ukrajiny a životem pravověrných židů. Sám byl původem žid po matce. Od roku 1931 pobýval na Podkarpatsku, především v Koločavě. Zde s V. Vančurou natočili film Marijka nevěrnice. Po válce vedl tiskový odbor Ministerstva informací
Dílo: Podivné přátelství herce Jesenia, Žalář nejtemnější, Anna Proletářka, Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí, Biblické příběhy, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách,…
- románová balada
- Děj se odehrává po první světové válce na Podkarpatské Rusi v okolí Koločavy. Jedná se o příběh, který byl sepsán na základě mýtů a legend, které se na území Podkarpatské Rusi vyprávěly. Nikola se jako vojenský zběh musí ukrývat v lesích a horách. Ukrývá se se svým kamarádem u jedné čarodějnice, která je chtěla provdat za své ošklivé dcery. Poskytne jim kouzelnou ochranu. Ta je chránila před kulkou, nebylo možno zastřelit Šuhaje. Jakmile se dozví Šuhaj se svým kamarádem, že se jedná o čarodějnici, zabijí ji a utečou. Po válce se mu ale podaří vrátit do Koločavy, kde se ožení se svou milou Eržikou. Bída ho však žene opět do hor, kde začne žít nebezpečný život zbojníka (do jeho družiny patří i jeho bratr Jura), který přepadává bohaté, aby chudým pomáhal. Četníci se jej marně snaží dopadnout, jsou vypsány vysoké odměny jak od vesnice, tak od bohatých židovských obyvatel. Nakonec je Šuhaj pomocí lstí umlácen spolu se svým bratrem zrádci Jasinkem a Adamem Chrepkou. Eržika se po Šuhajově smrti opět provdá a porodí dceru Anči. Vyprávění není pouze z jednoho pohledu, ale na celý příběh se nahlíží z několika rovin. Stejnou událost můžeme vidět jak pohledem četníků, strážců zákona, tak pohledem zbojníků, kteří se Šuhajem sympatizují.
- Nikola Šuhaj loupežník – nezranitelný bojovník, který se musí ukrývat v lesích, spravedlivý, dobrosrdečný, bojoval proti pánům. Bohatým bral, chudým dával. Kolují o něm legendy
Eržika – Nikolova milá, obětavá, srdečná, v příběhu moc často nevystupuje
Jura Šuhaj – bratr Nikoly, chce se mu ve všem podobat, proto s ním loupí v lesích, má podezření, že Eržika jej podvádí, nevěří jí.
Adam Chrepka, Ihnat Sopko a Danilo Jasinko – bývalí přátelé Nikoly, kvůli finanční odměně jej zabijí, nakonec stejně peníze nedostanou
Více než postavy zde vystupují kolektivní hrdinové, Rusíni se chovají všichni stejně, Židé také hájí svoje zájmy, stejně tak četníci. Zvláště je nám přiblížena mentalita rusínského obyvatelstva (mlčenlivost, víra v pověry, pudové jednání,…), dále zde zdůrazňuje jejich gesta, rituály, oděv
- bohatý jazyk, používá místní výrazy, archaismy, křesťanské motivy, básnické opisy, popis místa, reálií, vše zasazuje do reálného prostředí. Vypravěč se stylizuje do role glosátora a kronikáře. Často píše v přítomném čase, er-forma. Střídání lyrických pasáží, kdy autor popisuje krajinu, s dějovými.
- příběh vycházel ze skutečného případu banditismu (1920 – 1921). Román však není jen beletristickým zpracováním faktografických údajů. Zaměřuje se spíše na filozofické aspekty příběhu: kde jsou hranice lidské svobody, individuální vzpoura, jedinec versus společnost, střet starobylých hodnot s moderními. Autor čerpal ze svých znalostí o Podkarpatské Rusi. Jak se zrodila legenda a jak postupně „pracovala“ v myslích rusínských obyvatel.
- Neví, co bude dál, ví jen, že bude vše dobré. Že odtud vyjde do zeleného záření na protější straně. Že ho zase lidé budou milovat a bát se ho. Že zas uvidí Eržiku. A že ho nikdy nedopadnou. Protože se ho netkne žádná kule: aniž z pušky, ani z pistole, ani z děla, ani z kulometu.
Styl psaní autora, používá er-formu, zkoumá vnitřní pochody mysli, píše v přítomném čase, aby zvýšil napětí, čtivost a aktuálnost díla.
„Tak co, Ihnate?“
„Tak co, Danylo?“
„Není to dobré, Ihnate.“
„Není to dobré, Danylo.“
A tam, u zapodrinské poloniny, v žáru poledního slunce, povzbuzené stejným zbarvením svých hlasů, si pověděli vše.
Ne pouze slovy. Snad ani ne hlavně slovy. Neboť zde mluví jen Židé. Ale viděli, že posuzují věci stejně, byli si vědomi, že zakládají v této chvíli společenství, společenství na život a na smrt, jiné a zcela odlišné od dosavadních.
- Podkarpatská Rus inspirovala jiné autory mimo Ivana Olbrachta, například Karel Čapek (Hordubal). Došlo k několika filmovým adaptacím. Nikola Šuhaj z roku 1947, režisér Miroslav Josef Krňanský. Mnohem známější je Balada pro banditu s Miroslavem Donutilem a Ivou Bittovou v hlavní roli, režie Vladimír Sis (1978), bylo to natočeno na základě stejnojmenného divadelního textu Milana Uhdeho.
